Èenìk Zíbrt, etnograf a kulturní historik
Èenìk Zíbrt byl povoláním vysokoškolský pedagog a knihovník, zamìøením národopisec a kulturní historik. Podobnì jako o generaci starší Zikmund Winter (1846–1912) zamìøil se na otázky ka¾dodenního ¾ivota. Jako první profesor kulturní historie na Karlo-Ferdinandovì univerzitì byl v podstatì zakladatelem této vìdní disciplíny.
Narodil se jako Vincenc Jan Siebert 12. øíjna 1864 v Kostelci u Vorlíka, jak se v dobì jeho narození nazýval dnešní Kostelec nad Vltavou. Jeho rodièe byli zámo¾ní. Tatínek Josef Siebert mìl statek èp. 23, kromì toho provozoval hospodu a øeznickou ¾ivnost. V dobì Vincencova narození byl v obci starostou. Maminka se jmenovala Anna a pocházela rovnì¾ z bohatého statku v Pøedboøicích, asi 4 km vzdálených. Na jaøe 1867 odjel Josef Siebert do Prahy nakupovat, nakazil se po cestì tyfem a krátce na to zemøel. Jeho man¾elka, které se nedávno pøedtím Narodila dcera Tonièka, zemøela také. Miminko ji za krátkou dobu následovalo a tak Vincenc zùstal z rodiny sám. Nejdøíve se o nìj starali otcovi rodièe, pozdìji teta Marie, otcova sestra, která se v roce 1873 provdala za øezníka Josefa Soulka a která Vincence podporovala a starala se o nìj hlavnì v dobì støedoškolských studií.
Statek, v nìm¾ se Vincenc narodil, sice existuje, ale prošel ještì za doby Vincencova ¾ivota takové zmìny, ¾e mu zcela odpadl od srdce.
Byl ale velmi hrdý na svùj selský pùvod, jak sám poznamenal v úvodu k jednomu ze svých nejdùle¾itìjších spisù „Veselé chvíle v ¾ivotì lidu èeského“: „Z èeského lidu jsem vyšel a èeskému lidu u¾ devatenáct roèníkù odborného èasopisu „Èeský lid“ posvìtil, èeskému lidu celou øadu knih i studií roztroušených po èasopisech jsem vìnoval, èeskému lidu do posledního dechu rád bych síly všecky obìtoval, chtìje zachovati v dobì nynìjších moderních hesel a všelijakých -ismù budoucnu vìrný obraz, jak lid èeský od dob nejstarších a¾ do doby nynìjší ¾il a postupoval po všech stránkách vývoje.“
Vincence ztráta rodièù poznamenala na celý ¾ivot – cosi mu chybìlo, cítil se nedokonalým, tak¾e ve všem, co dìlal, chtìl dosáhnout dokonalosti. To je asi i dùvod jeho obrovského vìdeckého díla, které za sebou zanechal. Za jakýkoliv projev pøíznì býval a¾ otrocky vdìèen a mìl velké sklony k bolestínství a sebelítosti. Mnohokrát byly jeho upøímné snahy nepochopené.
Jeho cti¾ádost vyústila do mravenèí pracovitosti: jeho bibliografie, co se èlánkù týèe, vykazuje èíslo 1600, napsal více, ne¾ ètyøicet publikací…
Do obecné školy chodil ve svém rodišti. Zde byl jeho uèitelem dlouholetý místní kantor Eustach B. Hora, pocházející z Tìchnic, pozdìji zatopených Orlickou pøehradou, který ho, jako nejlepšího ¾áka doporuèil ke støedoškolskému studiu. Ze ètvrté tøídy kostelecké školy postoupil do primy píseckého gymnázia, kde opìt pilnì studoval. Nejvíc ho tam podle nìkterých pramenù ovlivnil folklorista Èenìk Holas (1855–1939), který ale studoval píseckou reálku, a který u¾ od studií sbíral lidové písnì, a dále o rok starší rodák z Pøedboøic, také Èenìk, ale Habart (1863–1942), rovnì¾ nadšený sbìratel a národopisec.
Bìhem støedoškolských studií zmìnil Zíbrt zcela svoje jméno; køestní jméno zamìnil za jeho èeskou podobu Èenìk a své pøíjmení zcela poèeštil na Zíbrt. Vzhledem k tomu, ¾e byl velmi zbo¾ný, oèekávali jeho pìstouni, ¾e se po maturitì vìnuje bohosloví, ale rozhodl se jinak.
Po maturitì nastoupil na tehdejší èeskou èást filozofické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity a zamìøil se na filologii, a to pøedevším na èeštinu. U¾ za vysokoškolských studií pøispíval pod pseudonymem E. Horský svými národopisnými èlánky do rùzných èasopisù. Bylo to na pamì» jakési sleèny Emilie Horské a Zíbrtovy nenaplnìné lásky k ní.
Vedle filologie a filozofie se Zíbrt zajímal o historii, sociologii, estetiku a národopis. Zajímala ho také hudební vìda. Na univerzitì ho ovlivnily pøedevším pøednášky jazykovìdce profesora Jana Gebauera (1838–1907), který tehdy vedl slovanský semináø a který mu doporuèil, aby ve starých literárních památkách hledal historické a kulturní souvislosti. Druhým pedagogem, který mìl na nìj vliv, byl tehdejší mimoøádný profesor Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), který vyuèoval èeský jazyk a který spolu s Gebauerem v období Zíbrtova studia vyvolali spor o zjištìní pravosti Rukopisù královédvorského a zelenohorského. Dalšími jeho vynikajícími profesory byli historik a archiváø Josef Emler (1836-1899), historik, a pozdìji také politik, Josef Kalousek (1938–1915) a Emlerùv spolupracovník a ze» Karla Jaromíra Erbena (1811–1870), historik Antonín Rezek (1853–1909). Pod vedením tìchto uèitelù se Zíbrtovi zaèaly rýsovat obrysy jeho pozdìjšího hlavního oboru – kulturní historie.
V roce 1888 obhájil práci „Hry u starých Èechù“ a vykonal zkoušky pro dosa¾ení doktorátu z dìjin, latiny a filozofie. Potøeba dalšího srovnávacího studia ho vedla do zahranièí. V letech 1888 a¾ 1889 byl v Mnichovì, kde se seznámil s pozdìjším významným archeologem Luborem Niederlem (1865–1944) a s pozdìjším literárním teoretikem, spisovatelem a národopiscem Václavem Tillem (1867–1937). Všichni tøi se dohadovali, ¾e v Èechách zalo¾í odborný èasopis, v nìm¾ si budoucí oblasti zájmù rozdìlili takto: Zíbrt – kulturní historie, Tille – národopis a Niederle archeologii…
Dále studoval Zíbrt ještì v Berlínì, Krakovì, Lvovì, Varšavì a Petrohradì. Setkal se s mnichovským umìleckým historikem a sociologem Wilhelmem Heinrichem Riehlem (1823–1897), berlínským historikem a ekonomem Ignazem Jastrowem (1856–1937), který mìl za sebou studia ve Vratislavi, Gustavem von Smollerem (1838–1917), který byl rovnì¾ historikem, ekonomem i sociologem, dále statistikem a historikem statistiky Augustem Meitzenem (1822–1910), pocházejícím také z Vratislavi. Ve Varšavì se setkal s polským národopiscem Janem Kar³owiczem (1836–1903), èeským historikem Josefem Perwolfem (1841–1891). V Petrohradì to byla významná setkání s ruskými literárními historiky Aleksandrem Nikolajevièem Pypinem (1833–1904) a Aleksejem Ivanovièem Sobolevským (1857–1929), národopiscem a odborníkem na støedovìkou historii Aleksandrem Nikolajevièem Veselovským (1838–1906) a s historikem Nikolajem Ivanovièem Karejevem (1850–1931).
Byl také v Norimberku, Paøí¾i, ®enevì a Basileji a všude se sna¾il vystudovat v místních archívech co nejvíce. Jeho prvním pojednáním bylo „Dìjiny hry šachové v Èechách od dob nejstarších a¾ po náš vìk“, které vyšlo v roce 1888 a je ve velké úctì našich šachistù.
Psal pøedevším do èasopisù a oproti Winterovi, který se specializoval na 16. a 17. století a na ¾ivot mìst a oproti Augustu Sedláèkovi (1843–1926), který psal o ¾ivotì šlechty, se Zíbrt zamìøil na ¾ivot prostého lidu. Sna¾il se postihnout lidové obyèeje, proto¾e si byl vìdom, jak postupnì zanikají.
Namátkovì nìkteré z jeho tehdejších prací; skuteènì se jedná o velmi pestrou smìs: „Myslivecké povìry a èáry za starých èasù v Èechách“, „Z her a zábav staroèeských“, „Poctivé mravy a spoleèenské øády pøi jídle a pití po rozumu starých Èechù“, „Kuchaøství“. O Zíbrtovy kuchaøské knihy je velký zájem dodnes.
Tehdy vyšla také monografie „Staroèeské výroèní obyèeje, povìry, slavnosti a zábavy a prostonárodní, pokud o nich vypravují písemné památky a¾ po náš vìk“, která velice zaujala, a která patøí k pilíøùm Zíbrtovy tvorby.
Roku 1891 zalo¾il spolu s Luborem Niederlem døíve plánovaný èasopis „Èeský lid“, který mìl podtitul „Sborník vìnovaný studiu lidu èeského v Èechách, na Moravì, ve Slezsku a na Slovensku“. Tille se pøedpokládané spolupráce vzdal; „jeho“ národopis, který se stal pozdìji hlavní náplní èasopisu, si vzal na starost Zíbrt. Proto¾e však èasopis zcela tímto národopisem „okupoval“ a na antropologii nezbývalo místa, v r. 1895 Niederle z redakce odešel a èasopis øídil pouze Zíbrt. Èasopis existuje dodnes, pouze bìhem válek a po Zíbrtovì smrti nìkolik let nevycházel. Hned v prvním èísle Zíbrt poukazoval na nezbytnost rychlého postupu etnografických studií vzhledem k mizejícím zvykùm i zmìnám ¾ivota, pøedevším venkovského.
Zabýval se historií oblékání, co¾ také bylo tématem jeho práce „Dìjiny kroje v zemích èeských od dob nejstarších a¾ po války husitské pro obor všeobecná historie kulturní se zvláštním zøetelem k zemím rakouským“, kterou se habilitoval na místo docenta na univerzitì. Pokraèování vydal ve spolupráci, èi spíš za hlavní souèinnosti Zikmunda Wintera – „Dìjiny kroje v zemích èeských od poèátkù století XV. a¾ po dobu Bìlohorské bitvy“ v roce 1892.
Oborem jeho pøednášek byla všeobecná kulturní historie, pro ni¾ hledal pøesnou specifikaci a náplò. Vymezil ji takto: „Kulturní historie líèí dìjiny kultury: s pøíslušným zøením na pùsobení pøírody vykládá vznik, rozvoj a zároveò obapolné styky i svazy všelidských duševních i hmotných jevù ¾ivota spoleèenského mimo vznik a pragmaticky vysvìtlovaný rozvoj spoleèenských celkù, organisujících se v státy, èím¾ se obírá historie politická.“ V roce 1892 zaèal pracovat, nejdøíve bez platu, jako dobrovolník, v knihovnì Muzea království èeského, které ji¾ pùsobilo v hlavní souèasné budovì v Praze, na Václavském námìstí. Tehdy mu to velice vyhovovalo, proto¾e se dostal k pramenùm nejdùle¾itìjších vìdomostí o spoustì oborù, které ho zajímaly. Spolupracoval se spisovatelem a knihovníkem Vácslavem Øezníèkem (1861–1924) a mìl na starosti staré tisky, slovanské knihy, Šafaøíkovu knihovnu a národopis.
Za dva roky dobrovolného pùsobení v knihovnì se vzhledem ke svému obrovskému zájmu o knihovnickou práci stal kustodem. Bìhem Všeobecné zemské jubilejní výstavy v Praze v roce 1891 se podílel na èinnosti odboru pro výstavu lidového umìní.
Svìtová kolumbovská výstava v Chicagu
V roce 1893 byl zvolen zahranièním èlenem poradního sboru pøi Svìtovém folklórním kongresu v rámci Svìtové kolumbovské výstavy (World´s Columbia Exposition) v Chicagu 1893 – s roèním zpo¾dìním – k 400. výroèí objevení Ameriky - a za Evropu byl èestným místopøedsedou Mezinárodního národopisného sdru¾ení (The Internationale Folk-Lore Association).
Jeho „Seznam povìr a zvyklostí pohanských z VIII. vìku (Indiculus superstitionum et paganiarum)“ vyšel v roce 1894. Je to èeský pøeklad latinského pøehledu rùzných církevnì zakázaných povìr i s vystopováním jejich odrazu do Zíbrtovy doby.
Z posledního desetiletí 19. století opìt namátkovì nìkteré tituly: „Staroèeské obyèeje a povìry pivovarské“, „Staroèeské obyèeje a povìry mlynáøské“, „Chození s klibnou (s konìm) v dobì vánoèní a masopustní“, „Staroèeské sbírky pohádek (hádanek“), „Skøítek v lidovém podání staroèeském“, „Z dìjin piva a pivovarnictví v zemích èeských“, „Staroèeské rýmování o pernikáøství“ a mnohé jiné. Psal i do zahranièních èasopisù – nìmecky a polsky.
Zajímavý je název „Rychtáøské právo, palice, kluka“. Kluka je druh „práva“, tj. hole, kolíku, „¾íly“ èi jiného odznaku rychtáøského úøadu v podobì hole s vyøezávanou hlavou nìjakého zvíøete, nejèastìji kozla.
Nejednou se vrátil k tématu „Povìra o délce Kristovì; psal o tom ještì pozdìji do Èeského lidu. Jednalo se vlastnì o jakési schématické vypodobnìní prostoru Kristova tìla na køí¾i, které bylo jakýmsi talismanem a tento talisman se spolu s modlitbami a prùpovídkami pou¾íval k øešení rùzných obtí¾ných, popøípadì zdravotních komplikací.
Talisman „Délka Kristova“
V roce 1895 zpracoval Bibliografický pøehled èeských národních písní a vydal jej k oslavì 100. výroèí narození Pavla Jozefa Šafaøíka (1795–1861) a „Jak se kdy v Èechách tancovalo. Dìjiny tance v Èechách“.
V roce 1896 se konala v Praze další významná výstava - Národopisná výstava Èeskoslovanská v Praze. Zíbrt shrnul v Èeském lidu nìkterá fakta: Císaø Franz Josef I. úèast odmítl; vyjádøil prý starost o klidný prùbìh výstavy, dále císaø „ráèil vyjádøiti“ zájem o vesnici s kostelem a o Staré Mìsto v Praze.
Roku 1897 se Èenìk Zíbrt stal dopisujícím èlenem Královské èeské spoleènosti nauk, za rok na to byl èlenem mimoøádným.
Od roku 1899 byl Zíbrt šéfredaktorem èeského muzejního èasopisu, který tehdy míval zcela na svém zaèátku velice zajímavì znìjící název „Èasopis Spoleènosti vlasteneckého museum v Èechách“, za Zíbrta se jmenoval Èasopis Musea království Èeského a bývá také nazývaný „Muzejník“.
Zaèátkem 20. století se pak stal mimoøádným profesorem èeské kulturní historie na filozofické fakultì Karlo-Ferdinandovy univerzity. Aby studentùm pøedmìt pøiblí¾il, jezdíval s nimi na ètyødenní exkurze, nejèastìji do Ji¾ních Èech. O své studenty peèoval skoro jako táta. Aby se ale pøíliš nezdr¾oval a byl stále u „zdroje“, vymohl si na akademickém senátu univerzity, aby mohl pøednášet v èítárnì knihovny.
Zøejmì to, ¾e nemìl vlastní rodinu, zpùsobovalo, ¾e své „dìti“ – tj. „Èeský lid“ i „Muzejník“ chtìl zcela formovat dle svých pøedstav, co¾ vedlo nìkdy k „mentorování“ pøispívatelù, ale èasto i ètenáøù. Zlobil se napøíklad, ¾e se pøi nìjaké národopisné akci zpívají písnì, které obsahovì k té akci nepatøí a jeho pøipomínky autorùm byly dost obšírné. Po odchodu bibliotékáøe Národního muzea Adolfa Patery (1836–1912) v roce 1903 do penze, se stal správcem knihovny, v roce 1904 jejím øeditelem, kde zùstal a¾ do své penze v roce 1927. Jeho nadšení bylo takového rázu, ¾e knihovnì Národního muzea vìnoval celou svou osobní, velice bohatou, knihovnu. Mnoho publikací získal pro knihovnu svými známostmi se zahranièními vìdci pøi jejich návštìvách Prahy.
Zájem o muzejní práci jej pøivedl k dílu, které se stalo pøíèinou mnoha jeho smutkù a mrzutostí. Rozhodl se zpracovat èeskou bibliografii všeobecnì. Prvním pokusem byla bibliografie k Šafaøíkovým narozeninám, v roce 1903 vydal bibliografii Palackého. Celkovì bibliografii nazvanou „Literatura kulturnì historická a ethnografická“ vydával v Èeském lidu od roku 1897 a¾ do roku 1913.
Kni¾nì pak z povìøení Èeské akademie pro vìdu a umìní vydal mezi lety 1900 a¾ 1912 pìt dílù „Bibliografie èeské historie“, která èasovì konèila rokem 1679. Bibliografie obsahovì zahrnovala všeobecnou èást s abecedním seznamem šlechtických rodin z Èech, Moravy a Slezska, soupis pramenù od nejstarších dob do roku 1419, tøicetiletou válku a dílo Jana Ámose Komenského. Dalo by se øíci, ¾e si vzal – na jednotlivce – velmi velké sousto.
Také neodolal, jak u¾ bývalo jeho zvykem, zpracovat a uveøejnit i sebenepatrné prameny a zmínky. Z èetby jeho èlánkù toti¾ zcela na mne pùsobí taková jeho vnitøní radost z ka¾dého sebemenšího objevu i radostná touha se o tyto objevy podìlit. Mezi ostatními uèenci a vìdci své doby pro tento svùj postoj pochopení nemìl; vytýkali mu nedostatek metodiky. Zíbrta to nakonec znechutilo, ¾e se této práce vzdal, dokonce zbytek podkladù, s údaji a¾ do roku 1848, znièil. Tím vìtší je hodnota jeho díla dnes, proto¾e je èasto jediným pramenem pro zjištìní urèité skuteènosti. Dílo obsahuje asi tisíc šest set polo¾ek. Kdy¾ si pøedstavíme tehdejší knihovnickou „technologii“, kdy se vše vypisovalo na lístky, pak tøídilo, mù¾eme pochopit jeho køivdu nad zneuznáním jeho vìdecké, ale i èistì lidsky úmorné práce.
Souèasní èeští heraldikové si velmi cení 1. dílu této bibliografie, proto¾e obsahuje soupis prací, která se týká této vìdní disciplíny.
Nìkterá témata uvedl v „Èeském lidu“, ale pak je i rozvedl v samostatných pojednáních. Napsal napøíklad „Frantova Práva“ o plzeòském mìstském physicusovi Janu Frantovi z 16. století, „Staroèeský Lucidáø“, co¾ je jakási starodávná encyklopedie, psaná formou otázek a odpovìdí, „Šafhauská bible“ – o bibli, pocházející ze švýcarského Schaffhausenu.
Krásnou staroèeštinou je pøepsán z muzejních sbírek pøíbìh o doktoru Faustovi „Historia o ¾ivotu doktora Jana Fausta, znamenitého èarodìje, té¾ zápiscích ïábelských i èáøích a hrozné smrti jeho.“ Tì¾ko tomu dnešní èlovìk porozumí – ukázka z úvodu kní¾eèky: „Celý úmysl doktora Fausta na tom byl, (jak¾ nahoøe øeèeno), ¾e sobì to obliboval, co¾ na nìj neslušelo, usilujíc o to dnem i nocí. Vzal na se køídla orlièí chtìje všecky grunty nebeské i zemské vyzvìdìti, nebo jeho všeteènost, svoboda a lehkomyslnost, tak ním strkala a k tomu ponoukala, ¾e jest sobì umyslil jednoho èasu nìkterá èarodìjnická slova, figury, karaktery a zaklínání, jím¾ by ïábla pøed sebe povolati mohl, uèiniti a je skusiti. Pøišel tehdy do jednoho hustého lesu, jak¾ sice nìkteøí praví, který¾ u Wittemberka jest, Špešet øeèený, k èemu¾ se doktor Faust sám potom pøiznal. V tom lesu pøed veèerem, na køí¾ovém rozcestí hùlkou nìkolik kol okrouhlých uèinil, a dvì po stranì, ¾e ty dvì, která¾ nahoøe stála, do velkého kola vešly. A tak zaklínal ïábla v noci, jako k 3. hodinì. A tehdá¾ jistì ïábel tiše se smáti a Faustovi zadek ukázati i pomysliti mohl: Nu dobøe, já» tobì tvé srdce a mysl obvla¾ím, a na vopièí stolièku posadím, aby se mi netoliko tvé tìlo, ale také i duše dostala, a ty se mi k tomu nejlépe hodíš, kde já nebudu chtíti sám jíti, abych tebe posílal. Jako¾ se tak stalo, a ïábel s Faustem zaèasté divné høíèky strojil.“
Psal èlánek k šedesátinám Zikmunda Wintera; v „Èeském lidu“, psal mno¾ství oslavných èlánkù k výroèím významných lidí i jejich nekrology.
Namátkovì další názvy z tohoto období: „O èeských blouznivcích nábo¾enských odvedených k vojsku roku 1783“, „Z doby úpadku. Kulturnì historické obrazy ze XVII. a XVIII. vìku“, „Sestry slovanské“, „Dennice Slovanská“, „Pøíspìvky k dìjinám vèelaøství v zemích èeských“ a „Z dìjin hradu Zvíkova“, „Øády a práva starodávných pijanských cechù a dru¾stev kratochvilných v zemích èeských“, „Pivo v písních národních a zlidovìlých“, „Sladovnické obyèeje, zábavy, slavnosti a pomìry v nákladnických domech a pivovarech èeských“. Nákladnický dùm získával pivo obchodem, nikoliv vlastním právem váreèným.
Z tohoto období pochází kniha, která je velice ¾ádaná i nyní: „Staroèeská kniha cukráøská a kuchyòská“. Zajímavý název má kniha z roku 1907 „Nápisy ze staroèeských štambuchù a památníkù a¾ do doby probuzenské“. Štambuch je v podstatì album, èi památník, ale Zíbrtova kní¾eèka je spíš sbírkou citátù, sebraných z mnohých historických pramenù.
Titulní list k „Ob¾ínkám“
V letech 1909 a¾ 1911 vyšlo další osmidílné kmenové Zíbrtovo dílo se souhrnnými pojmenováním „Veselé chvíle v ¾ivotì lidu èeského“, zobrazující èeské, moravské, nìkdy i slovenské obyèeje od zimy, kde popisoval obyèeje, vyskytující se v souvislosti s pøástkami „Toè se a vrè, kolovrátku“, pøes masopustní zvyky „Masopust dr¾íme“, velikonoèní a jarní rituály „Smrt nesem ze vsi, Pomlázka se èepejøí“, zvyky kolem svatodušních svátkù „Králové a královnièky“, „Ob¾inky“, zvyklosti podzimní „Od Martina do Lucie“ a vánoèní zvyky „Hoj, ty Štìdrý veèere“. Poslední díl se jaksi vymyká zaøazení do prùbìhu roku a je psáno s urèitým autorovým nesouhlasem k vlastnímu obsahu. Jmenuje se „Na tom našem dvoøe“ a obsahuje vìtšinou u¾ neprovádìné nebo dokonce zakázané zvyky spojené s týráním zvíøat: stínání berana, kohouta, shazování kozla z vì¾e. Toto dílo vyšlo v r. 2006 v jazykové úpravì do souèasné èeštiny.
V roce 1911 v období sebevra¾dy archeologa profesora Josefa Ladislava Píèe (1847–1911), který byl kustodem prehistorických sbírek Národního muzea, kvùli pravosti Rukopisù, vystoupil Zíbrt na obranu Rukopisù.
Jeho známosti s významnými slovanskými a evropskými uèenci vedly k øadì vìdeckých poct ze zahranièí. Byl èestným èlenem Anthropologické komise pøi akademii vìd v Krakovì, národopisné spoleènosti Towarzystwo ludoznawcze ve Lvovì, Carské spoleènosti etnografù v Moskvì (Imperatorskoje obšèestvo ljubitelej estestvovanija, antropologii a etnografii), C.a k. ústøední komise pro výzkum a zachování umìleckých a historických památek ve Vídni (K.-k. Zentral-Kommission für Erforschung und Erhaltung Kunst- und Historischen Denkmale), Belgické národopisné spoleènosti (Société Belge du Folklore).
Proto¾e pøispíval do „svých“ èasopisù mnoha èlánky, pou¾íval i pod èlánky i rùzné znaèky. Proto¾e i v „Muzejníku“ velmi prosazoval svoje názory a sna¾il se èasopis pøizpùsobit po¾adavkùm ètenáøù, vzbuzovalo to znaènou nevoli s ostatními redaktory a spolupracovníky. V roce 1913 se øízení èasopisu vzdal.
Jeho nìkdejší studium hudební vìdy na univerzitì se odrá¾elo v jeho zájmu o lidové písnì. Jako Jihoèecha ho velice zajímaly dudy, a¾ tak, ¾e se na nì nauèil hrát. Jeho oblíbenou písní byla píseò „Zelení hájové“. Do „Èeského lidu“ pøispívali vedle sbìratelù také hudebníci a hudební vìdci, napøíklad Leoš Janáèek (1854–1962), který se se Zíbrtem radil pøi svém zámìru vyu¾ít dud ve své opeøe „Výlety pánì Brouèkovy“.
Podle nìkterých pramenù dokonce s jinými hudebníky jezdil po Èechách a Moravì a pro povzbuzení lidí hrál pøi tom na dudy. Na jaøe roku 1917 byla na ®ofínì dudácká beseda se Zíbrtovým pøítelem, dudákem Karlem Michalíèkem (1893–1937), která mìla takový ohlas, ¾e Zíbrt o ní napsal pojednání „Hrály dudy…dìjiny starodávné selské muziky èeské. Poøadatelem byla spoleènost Sdru¾ení pro povznesení šíøení znalosti památek, jejím¾ byl Zíbrt zakladatelem a starostou.
Pamìtní deska Èeòka Zíbrta v Kostelci nad Vltavou
Zcela urèitì po tomto úspìchu po venkovì jezdil s Michalíèkem i podobným programem. Bìhem války Zíbrt ještì napsal „Tituláø aneb jak se titulovali u nás jindy a jak se tituluje nyní“. Po válce zájem o národopis v dùsledku jiných priorit zcela opadl, pøestal i zájem o Zíbrtovy pøednášky. Zcela zklamán, pokraèoval ve svých povinnostech na univerzitì a Muzeu.
Napsal tehdy nìkolik pojednání „Staroèeská tìlovìda a zdravovìda“, další „kuchaøku“ – „Staroèeské umìní kuchaøské“. Nechal rozparcelovat a prodal statek po mamince v Pøedboøicích. V roce 1927 odešel do dùchodu.
K významnìjší tehdejší jeho práci patøí „Èeskoslovenský národopisný rok“. V roce 1929 mìl slabší záchvat mrtvice. Poslední jeho pojednání mìlo název „Bobr v zemích èeskoslovenských“.
Staèil se ještì o¾enit se sestrou své obdivovatelky a spolupracovnice Zdeny Hochové Hanou Bro¾íkovou.
V XXX. roèníku „Èeského lidu“ sepsala Zíbrtova švagrová Zdena Hochová – Bro¾íková abecednì celé Zíbrtovo dílo od roku 1888 do roku 1930.
Èenìk Zíbrt zemøel pøed osmdesáti lety 14. února 1932 v Praze. Podle jeho poslední vùle byla urna s jeho popelem ulo¾ena na Vinohradském høbitovì v Praze. Jeho dílo „Veselé chvíle v ¾ivotì lidu èeského“ byly zásluhou paní Hochové vydány v roce 1950 v nakladatelství Vyšehrad. K jejich reedici došlo v roce 2006.
Od roku 2002 poøádá Zíbrtovo rodištì Kostelec nad Vltavou spolu s Historickým ústavem Jihoèeské univerzity kulturní akci Zíbrtùv Kostelec. Pøi jeho prvním roèníku byla odhalena na škole, kam Zíbrt chodil, jeho pamìtní deska od èeskobudìjovického sochaøe Josefa Zíbrta (*1958).
Zíbrtovo dílo slou¾í jako zdroj pro pracovníky mnoha humanitních disciplín. Obecnou ètenáøskou veøejností jsou oblíbená pøedevším jeho kuchaøská pojednání. Pokud jsem od nìj mohla nìco èíst, cítila jsem z jeho spiskù velkou lásku k našim lidem i k zemi, na ní¾ ¾ijí.
Titulní list k „Ob¾ínkám“
Pamìtní deska Èeòka Zíbrta v Kostelci nad Vltavou