ŠEST AMÍGÙ V PERU
Náš dlouholetý peruánský kamarád Alberto pøi mnohých návštìvách u nás doma nadhazoval, ¾e kdybychom nìkdy zatou¾ili navštívit “Machu Picchu“, tak a» dáme vìdìt.
Jedno nedìlní odpoledne u šálku kávy nám Alberto ukazoval plán cesty, kam s pøítelkyní Joannou mají namíøeno a ¾e rozvrh cesty Joanna sama vybrala. Albertùv kolega z práce Graham se chce cesty také zúèastnit i jeho dobrý kamarád Ed. Slovo dalo slovo a šest amígù bylo pøipraveno navštívit turistikou kanceláø, pøes kterou Peruánec podniká cesty do Ji¾ní Ameriky a je nadmíru spokojený s jejich servisem.
Kieran, mladý reprezentant, byl velice bystrý a zkušený organizátor. Prohlédl naše po¾adavky pøedlo¾ené Joannou. Upozornil nás na nìkolik dùle¾itých vìcí, které pøed odletem nesmíme opomenout a zamluvil nám hotely a letenky.
Proto¾e jsme dobøe znali pouze Alberta a zbì¾nì Joannu, setkali jsme se všichni pøed naší velkou cestou nìkolikrát v restauracích na veèeøích, abychom se navzájem poznali. Joanna a Graham pocházejí z Anglie, Grahamùv kamarád Ed, Australan, ještì nikdy letadlem neletìl a ve svých ètyøiceti letech nevystrèil nohu z Austrálie. Mimochodem, èeká nás jedenáct letù a mnoho pøestupù. Doufejme, ¾e to budeme všichni dobøe snášet. Naše výprava zavítá do Peru, Argentiny a Brazílie.
Je 27. 4. 2015 a naše dobrodrù¾o se dnešního dne zaèíná. Po úmorném cestování a èekání po letištních halách jsme se vyèerpaní koneènì dostali do hlavního mìsta Peru, Limy.
Po vyzvednutí kutrù jsme cupitali pøed letištní budovu, kde na nás s cedulí s našimi jmény èekal Carlos ze spoleènosti “ Condor Tour”. Odvezl nás do hotelu a slíbil, ¾e zítra v devìt ráno nás vezme na túru po Limì a do muzea.
Po ubytování v hotelu “Casa Andina San Antonio” jsme vyšli na veèeøi do restaurace “ Tutu”. Alberto objednával peruánská jídla podle své chuti, ani¾ se nás všech zeptal, jestli souhlasíme. Byli jsme plní a prosili ho, ¾e u¾ nic nechceme. Nedal si øíct, myslel si, ¾e nám dìlá dobøe, kdy¾ nás zasvìtí do všech tìch jídel hned první veèer.
Potom došlo k placení a Joanna s Albertem chtìli úèet rozdìlit na tøi èásti. Trochu jsme se šprajcovali, proto¾e jsme mìli pouze vegetariánskou stravu, z jídelního lístku nejlacinìjší. Vladimír pil limonádu zatímco ostatní pili pivo, pisco sour (peruánské pití).
Alberto se ještì ládoval zákusky. Zdálo se nám divné se dìlit , kdy¾ vìdìli, ¾e jejich jídla s pitím byla dvakrát tak dra¾ší, ne¾ ta naše zelenina.
Joanna byla naštvaná a to jsme nechtìli, hned první den vyvolat problém a nedorozumìní. Úèet se tentokrát rozdìlil, jak po¾adovali, ale pak jsme Joannì a Albertovi øekli, ¾e od zítøka chceme svoje úèty platit samostatnì. Graham s Edou souhlasili, øíkali, ¾e mají rozpoèet a takhle se stravovat nemíní.
Ráno u snídanì bylo vše v poøádku, Joanna se nezlobila, oba dva s Albertem pøijali naší zprávu pozitivnì. Carlos, jak slibil, nás v devìt ráno vyzvedl na projí¾ïku Limou a do muzea “ Larco Herrera”. Zajímavá historie. Zhlédli jsme exempláøe a vykopávky “Inkù. Èást muzea byla vyhrazena fascinující kolekci „Inca sutra”. Obìdvali jsme v muzejní restauraci a ka¾dý si platil to svoje. Veèer jsme zjistili, ¾e nemáme ¾ádné dokumenty, ¾e odlétáme zítra z Limy do mìsta “ Arequipa” (hodinu letu z Limy). Mìla jsem dobrý pocit, proto¾e na jednom dokumentu Graham objevil, ¾e letíme spoleèností „Lan Chile”. Nebylo tam však oznaèeno v kolik hodin, ani konfirmaèní èíslo.
Joanna panikaøila, ¾e nemáme ¾ádné konkrétní papíry, ¾e letíme a povìøila Alberta s jeho španìlštinou, a» se postará a Carlosovi zavolá. Nikdo však telefon nezvedal, tak nás napadlo zavolat na urgentní èíslo, které nabízelo dvacetiètyøhodinovou slu¾bu. Tam to po marném vyzvánìní, také nikdo nezvedal. Joanna panikaøila víc a víc, jak ¾e se do Arequipy dostaneme?
Alberto s Grahamem lišácky navrhovali, ¾e na høbetì lamy. To rozesmálo nás i stresující se Joannu. Posléze se vše vyøešilo, nebo» úøedník na recepci se Carlosovi dovolal a Alberto pøinesl positivní zprávu o odletu. Údajnì jsme v systému, chyba byla pouze v tom, ¾e nám to zapomnìli zapsat do programu. Tak¾e letíme a to je pro nás dùle¾ité. S lamou bychom tam nebyli ani za pùl roku. Šli jsme vyèerpaní a stále s jet lag únavou spát.
V šest hodin ráno jsme byli první na snídani. Vzápìtí pøišel Graham s Edou, to u¾ bylo šest dvacet a Joanna s Albertem nikde k mání. Chtìla jsem jít zaklepat na jejich pokoj, ale vtom se objevili.
Po hodinì letu, cestou do hotelu “Casa Andina Classic” jsme projí¾dìli takovými úseky Arequipy, a¾ oèi pøecházely. Nìkteøí lidé bydlí v polozboøeninách.
Náhled na mìsto se okam¾itì zmìnil, jakmile jsme odlo¾ili kufry a vyšlápli do centra mìsta na obìd. Doporuèili nám restauraci “Èíèa (Chica)”.
Objednala jsem si jídlo s alpakou. Chu» to byla zajímavá, taková míchanina se zeleninou s plátky masa a ovocem (jahody a jablka), ochucené kari koøením. Vladimír si poruèil alpaka pizzu. Maso mì však dal, moc mu to nešmakovalo.
Alberto nás nutil objednat si jakýsi pokrm se syrovou rybou, co má rád, a chtìl se zase dìlit. Všichni jsme mu to k jeho nelibosti odmítli. Joanna mu vytkla, a» u¾ nikoho nenutí a objednává si bez ohledu sám, kdy¾ nám to nedìlá dobøe. Zaøídil se podle toho a byla jsem ráda, ¾e jsem to nemusela jíst, nebo» na pohled to vábivì zrovna nevypadalo.
Cestou do restaurace a zpìt jsme s Joannou nakupovaly suvenýry. V hotelu jsme všichni popíjeli coca èaj, který tam mají pro hosty pøipravený. Mìli jsme m¾itky pøed oèima a urèitì se dostavovaly pøíznaky horské nemoci. Coca èaj i ¾výkání coca listù proti tomu èásteènì pomáhá.
Graham øíkal, ¾e ztratil fotoaparát. Zdá se, ¾e vèera, jak byl s Edou a Albertem v noèních ulicích mìsta, mu mo¾ná nìkdo aparát vytáhl z kapsy, on neví. Byla tma a kolem dokola byly davy lidí. Vùbec se nedivíme, varují nás všude a máme si vìci dobøe hlídat.
V noci jsme se nevyspali. Oba dva nás ukrutnì bolela hlava. V pùl jedné ráno jsme nevìdìli, co se sebou máme dìlat, tak jsem uvaøila coca èaj. Pak mnì Vladimír pøipomnìl, ¾e nám prùvodkynì z letištì radila, ¾e coca èaj, listy a nebo coca bonbóny máme u¾ívat ráno a v poledne, zásadnì ne veèer. Pozdní uvìdomìní, tak¾e bolest hlavy trochu pøestala, ale opravdu se nedalo spát. Uvidíme, jak dlouho stav horské nemoci a adaptace na toto prostøedí potrvá.
Byli jsme však moc zvìdaví, jak se cítí naše spoleènost.
U snídanì nám všichni tvrdili, ¾e se cítí dobøe, ¾e spolykali tablety, co jim doporuèil jejich doktor. Naše doktorka nám je nedoporuèovala, máme pít hodnì vody a odpoèívat.
Vzali jsme si nakonec panadoly ( prášky proti bolesti) a bolest hlavy po krátké dobì pøešla, únava však pøetrvává.
V devìt hodin ráno u¾ nás v hotelu hledala Antoaneta (prùvodkynì Arequipou). Jeli jsme na vyhlídku Arequipou, která je obklopena sopeènými útvary. Mìsto je pøevá¾nì postaveno z bílých sopeèných kamenù a podle toho získalo jméno Bílé mìsto.
Zajímavá usedlost byla zastávka “ Santa Catalina Convent”. Reprezentuje španìlský styl kláštera XVI století, nìco jako španìlská „Andalusie“. Obdivovali jsme nádherné muškáty v terakotových kvìtináèích roztroušené po celé usedlosti.
Vladimírovi vypovìdìla video kamera, která na obrazovce neukazuje, co se filmuje. Antoaneta nás zavedla do video opravny. Chlápek nám øíkal, ¾e je tam špatný kontakt mezi kamerou a obrazovkou. Nová obrazovka by své napravila, musel by jí objednat. Zítra z Arequipy odjí¾díme, tak¾e to nepøipadá v úvahu. Vladimír se rozhodl filmovat citem a doma se uvidí, jestli nìco zachytil. V hotelu na terase jsme našli Eda a spoleènì s ním obdivovali sopeèné útvary kolem mìsta. Ještì se musím zmínit, ¾e kdy¾ jsme odpoledne procházeli hlavním námìstím, na nìkolika lavièkách sedìli chlápci a na klínì mìli staré psací stroje z roku raz dva tøi.
Divili jsme se a Antoaneta vysvìtlovala, ¾e za pár šlupek (obraznì), pracují a sepisují dokumenty pro chudé negramotné lidi. Øíká se jim “ Pisario”. V tomto pøetechnizovaném svìtì to byla rarita vidìt.
Ve ètyøi ráno jsme byli tak èilí, ¾e jsme se rozhodli vyskoèit z postele. Nebylo divu, šli jsme unavení spát v osm hodin veèer. Naše spaní je stále rozhárané, popletené.
Hlavní však je, ¾e bolest hlavy ustoupila a cítíme se lépe. Po snídani pokraèujeme autobusem do mìsta “Colca”. Atrakce, co nás èeká, jsou ptáci kondoøi.
Zatím se nám v Peru líbí, lidé jsou kamarádští, nápomocní, jídlo je chutné. Záchody jsou tak nízké, ¾e je obtí¾né se z nich vyhoupnout. Australan Ed je vysoký, statný s dlouhýma nohama.
Smál se, ¾e skoro pøepadává. Toaletní papír se musí házet do košù pøipravených u mís, jinak by se ucpal odpad. Není nad japonské záchody s knoflíky a zahøíváním.
Smìr “Colca Valey” jsme projí¾dìli sopeènými útvary - Blanca National Reserve”. Pokraèovali jsme na nejvyšší bod naší túry “Chivay” 4 910 metrù nadmoøské výšky. Špatnì se dýchalo, tak jsme cucali coca bonbóny a jedli èokoládu. Cestou jsme pøivonìli k rostlinì, “èaèa koma” (píši foneticky) - dobrá na èaj, kdy¾ je nevolnost od ¾aludku. Sladké prý pøi nevolnosti také pomáhá. Èaj mi moc chutná, Vladimírovi ho nedoporuèovali, nebo» trpí na vysoký tlak a bylina tlak zvyšuje.
Na vrcholcích hor byl sníh. Projí¾dìli jsme ú¾asnou krajinou. Vidìli jsme lamy, alpaky, vikuny a wanaky. Lama je vysoká, s ocasem nahoru, alpaka je malá, tlustá s ocasem dolù. Vikuòa s wanakou jsou divoké lamy a údajnì se nedají ochoèit oproti lamám a alpakám, které jsou zdomácnìlé.
Øidiè autobusu v serpentinách jel jako blázen a pøedjí¾dìl v nepøehledných zatáèkách. Bylo to a¾ neuvìøitelné. Pøedjí¾dìla nás auta stejnými manévry, a¾ to Alberto nevydr¾el a španìlsky mu øekl, a» zpomalí a nepøedjí¾dí, kdy¾ poøádnì nevidí, co proti nìmu jede. Upozornil ho, ¾e jsme na dovolené, máme èas a aby tedy nespìchal. Poslechl a jízda do “Colca“ byla najednou pøíjemnìjší.
Po odpoèinku v hotelu jsme se vydali do pøírodních lázní. Ed s Grahamem nemìli zájem, jen Joanna, Alberto a my dva. Termální láznì s nìkolika bazény a teplotou vody 38°C jsou výborné na revmatismus a artritidu. Maximální teplota u pramene prý dosahuje a¾ neuvìøitelných 85°C. Koupání v bazénech bylo pøíjemné, moc jsme si té pohody u¾ívali. Vladimír zatím filmoval okolí. Koupel mu nedoporuèovali, bolela ho zase hlava a také díky tomu zatracenému vysokému tlaku.
Po koupeli nás èekala veèeøe s vystoupením. Peruánci hráli s tradièními nástroji a show byla podbarvená místními taneèníky.
Název nástrojù: buben-Tynya, kytara- Charango, flétna- Quena.
Veèeøe byla chutná s peruánským bílým vínem. Od muzikantù jsem zakoupila dvì CD.
Zitra nás èeká dlouhá cesta ke “Colca Kaòonu. Mimochodem, Graham našel ztracený
fotoaparát, který mìl zapnutý v ruksaku v kapse, na kterou zapomnìl. Podezøení, ¾e mu ho nìkdo odcizil, nebylo na místì. Máme zde dobré pocity, lidé jsou tu pøíjemní. Nìkolikrát jsem se pøi nákupu spletla v placení a hned mì upozornili a vrátili peníze.
Do “Colca” kaòonu vedla pohádková krajina, ale cesta tam byla hrozná, prašná a kamenitá. Urèitì jsme tímto terénem ujeli osmdesát kilometrù. Projí¾dìli jsme dva tunely. Jeden z nich byl krátký, tak¾e bylo vidìt z druhé strany svìtlo. Ten druhý byl aspoò pùl km. dlouhý, nebyl osvìtlen a navíc byl strašnì úzký. Panikaøila jsem, za pouhých šest dní v Peru jsme byli svìdky nìkolika havárií. Není divu, jezdí tady jako šílenci. V tom tmavém tunelu náš øidiè Mr.“Shumaker” vypnul bìhem jízdy svìtla a škodolibì èekal na reakci vyjukaných turistù. Pøedjí¾dìjí se tu navzájem kdo s koho, tak jako by to byla nìjaká hra, nebo soutì¾ o vítìzství. Napøíklad dnes nás chtìl v tìch horách se serpentinami pøedjet jiný autobus s turisty. Náš škodoliba mu to nedovolil a cpal se tak, aby v pøedjetí zabránil.
Po deseti minutách nebezpeèné hry, nás autobus stejnì pøedjel a potom tentý¾ autobus s ještì horším závodníkem byl nabouraný a u cesty odstavený. Nevinní turisté èekali, ne¾ Peruánci zorganizují další odvoz. Jak se cítili, to nevíme, ale asi moc nadšení nebyli, hlavnì ¾e se nikomu nic nestalo.
Koneènì jsme dojeli na místo a za¾ili nìco ú¾asného. Kondoøi byli zrovna tak zvìdaví, jako nadšení èuèilové. Sledovali jsme rozpìtí jejich køídel, jak se elegantnì vznášeli nad kaòonem. Ta hrozná cesta ke kaòonu se vyplatila u¾ díky tìmto bo¾ským ptákùm.
Po podívané jsme pokraèovali smìr mìsto “Puno” k jezeru “Titicaca”. Projí¾dìli jsme kolem delty øeky “Amazonky“, která v “Colca“ údolí zaèíná.
Druhý den ráno jsme nasedli do motorové loïky, tak pro dvacet lidí, a první zastávkou na jezeøe „Titicaca” byly „Uros”, plovoucí ostrovy lidmi umìle vytvoøenými. Je jich na jezeøe aspoò osmdesát. Navštívili jsme dva z nich. Ten první byl více zajímavý. Indiáni, pøedkové „Inkù”, nám ukazovali, jak se plovoucí ostrovy dìlají. K vytvoøení u¾ívají rostliny, takové divoce rostoucí trávy, co roste v jezeru a trèí z vody. Splétají z té rostliny i domeèky, prostì skoro vše, dokonce se ta rostlina dá jíst. Nám by bylo po po¾ití zle, oni jsou imunní. Koupili jsme dva polštáøe a indiánkou Annou ruènì vytvoøenou výšivku na stìnu,. Provedla nás svým obydlím, ve kterém byla jen postel,ve které spí dohromady s man¾elem a dìtmi. Jinak jsme tam vidìli rozvìšené pouze hadry. Na tomto vytvoøeném plovoucím ostrovì ¾ijí tøi pøíbuzné rodiny. Oblékají se tradiènì do vìcí, které si sami vytváøejí. Mluví mimo španìlštiny svým jazykem “keèua”. Ten druhý ostrov byl moc komerèní s kafeterií a tr¾nicí. Dále pár spletených domkù, které turistùm pronajímají pøes noc jako zvláštní zá¾itek.
Pak jsme zase nasedli do loïky, která nás zavezla o tøicet pìt km. po jezeøe dál na pøírodní ostrov jménem „Taquile” 3 950 nadmoøské výšky - 6 km. dlouhý a 2 km. široký. ®ije tam skoro 3 000 indiánù. U mola loïka zastavila a pokraèovalo se kamenitým terénem hodinu pìší chùze do kopce k rodinì, u které budeme obìdvat. Od nich z terasy byl nezapomenutelný výhled na zasnì¾ené vrcholky “And” v Bolívii.
Obìd byl vzácný, proto¾e vše, co jsme jedli, byla produkce z ostrova. Zeleninová polévka z obilí “quinoa”, pstruh z jezera, brambory s rý¾i vypìstovanou naší hostící rodinou. Bramborové placky se salsa ( èili paprièky, cibule, rajèata, citron,olivový olej), to byla pochoutka. Byl to nejchutnìjší obìd, co jsme tu doposud jedli, a to nám tu chutná.
Mo¾ná je to tím, ¾e vše je v pøirozeném stavu, ¾ádná doplnìná chemikálie. Nikdo z obyvatelù tohoto místa lednici nevlastní.
Maso skoro nejí, jen pøi urèitých slavnostech. Jsou pøevá¾nì vegetariáni a jídlo je pøipravováno dennì, tak¾e vše naprosto èerstvé. Ovce a alpaky, co jsme zahlédli, prý dr¾í proto, aby mohli s jejich odpady hnojit pùdu, také je zásobují vlnou a mlékem.
Rodina nám pøedvedla tradièní tance, mu¾i hráli na bubny a na píš»aly. Lišili se od tìch pøedešlých ostrovanù z plovoucích ostrovù vizá¾í, obleèením, kulturou. Majitel nám pøedvedl, jak mu¾i pletou èepice a šály. ®eny se starají o dìti, zvíøata a tkají krásné ubrusy a koberce. S rodinou jsme se rozlouèili a scházeli k loïce, která zatím obeplula ostrov na druhou stranu k jinému molu. Byl to pøíkrý sestup, hornatou krajinou. Graham skoro tøikrát upadl a Joannì se to perfektnì podaøilo na zadek, mìkký základ, tak¾e vše bylo v poøádku.
Jezero „Titicaca” je pokládáno v Peru za posvátné místo.
Tentokrát sedíme ve vlaku „Andean Exploer” a cesta z „Puna” do „Cusca” potrvá deset hodin. Skupinka Peruancù nám vyhrává a zpívá, aby se cestujícím s krásným pocitem odjí¾dìlo. Vladimír se nevyspal, tì¾ko se mu dýchalo. Já osobnì spala dobøe, zase však pøišla ta bolest hlavy. Cusco je ní¾e polo¾ené ne¾ Puno a Machu Picchu ještì ní¾ ne¾ Cusco, tak to snad pøejde, a¾ se pøemístíme. Je to takový test, co sneseme, souvisí to s nechutenstvím, vèera jsme ani neveèeøeli. Graham si stì¾uje na bolest ¾aludku, na prùjmy. Alberto cítil nevolnost a toèila se mu hlava, kdy¾ jsme stáli ve frontì na nádra¾í, ne¾ nás do vlaku uvedli. Ed øíkal, ¾e je o.k. a Joanna se dnes cítila lépe ne¾ vèera. Vlak je krásný, sedíme v první tøídì s pohodlnými køesly, prostorným stolkem a pravou rù¾í ve váze. Po pìti hodinách jízdy v osadì „Laraya” - altitud 4 319 vlak zastavil. Indiáni u¾ èekali se svými suvenýry na turisty. Je to strašnì lákavé, ale všechno se nedá kupovat. Mimochodem se o nás ve vlaku dobøe starají. S jídlem podávají víno nebo peruánské pisco sour. Vlak u¾ byl skoro na odjezdu a lndiánka pøed naším oknem mávala svetry z alpaky. Líbil se mi èerno bílý svetr s typickými námìty tohoto kraje.
„Alberto, zeptej se jí, co za nìj chce?”
„Jenom 50 soles( $25)?“
Tak jsem ho pøes to okno koupila a Joanna udìlala to samé s tím rozdílem, ¾e její svetr je šedo bílý. Pak jsme se smály tomu, ¾e my ¾enský nemusíme vyjít ani z vlaku a v nadmoøské výšce 4 319 utrácíme peníze. Vladimír z vlaku vylezl, aby si prostøedí v Andách nafilmoval. Mìl v kapse dva soles a pøinesl suvenýr sošky alpaky, která stála pìt soles. Kdy¾ však ¾enský ukazoval, ¾e má pouze dva, mávla prý rukou a roztomilou sošku mu dala.
Zá¾itkù v Peru je hodnì, proto¾e je to zemì velkých rozdílù. Krajina je ojedinìlá a mìní se prùbì¾nì. Budeme mít na co vzpomínat. Je to tu takové milé, pøirozené.
Kopce se zaèaly zvedat, jakmile jsme se blí¾ili ke Cuscu. Cesta vlakem nakonec trvala jedenáct hodin.
Dalšího dne za poznáním jsme dorazili k posvátnému údolí „Inkù”. Náš prùvodce nás dovedl do centra „Awana Kancha” kde nám ukazoval guanakos, lamy, vikuny a alpaky. Mimo jiné tam prodávali tradièní textil z této oblasti. A tìch druhù brambor a barevných kukuøic! Z té èervené se dìlá lahodný nealkoholický nápoj zvaný Èíèa. Jiná zastávka byla ve mìstì „Pisac” kde zrovna mìli ohromný trh na hlavním námìstí. Nemìli jsme zájem nic kupovat, tak jsme zašli do restaurace na kolu a empanada ( tradièní peèivo) nìco jako australský meat pie (sekané maso zapeèené v tìstì). Pøišel k nám liliputánec Indián nastrojený v tradièním kostýmu a chtìl po mì jeden soles za foto, tak jsem se s ním vyfotografovala. Vladimír mìl práci hledat záchodky, asi nìco nevhodného snìdl, nebo vypil a mìl chudák bìhavku. Je to tu bì¾né proto, ¾e voda tu není a¾ tak kvalitní, jak jsme zvyklí. Pijeme vodu z lahví a èistíme si s ní i zuby.
Posvátné údolí Inkù bylo fantastické, podaøilo se nám tam udìlat nìkolik zajímavých snímkù.
Ubytovaní jsme v „Sonesta Posada del Inkayucay” hotel. Obìd byl podáván v krásné hotelové zahradì. Místo døíve slou¾ilo jako palác, potom klášter a nyní jako krásný stylový hotel. U obìda nám Indiáni z pohoøí And vyhrávali krásnou muziku. Neodolala jsem a zase jsem koupila dvì CD.
Odpoledne se jelo do mìsta „Ollantaytambo”, kde jsme šplhali na zøíceninu Inkù a¾ na vrchol hory. Jsou tam k zhlédnutí hradby, kanalizace, úschovny ve skalách po pradávných Incích. Výhled z vrchu byl uchvacující, ale jako naschvál, v polovinì výstupu Vladimír musel výstup ukonèit a jít hledat záchodky.
Plného výstupu jsme se úèastnili jen já a Ed a ten si toho paneèku u¾íval. Šel i tam, kde túra nešla a po sestupu jsme na nìho museli èekat. Koruna výletu nás èeká zitra – „Machu Picchu.”
Informace: „Machu Picchu“ bylo vybudováno pøibli¾nì 1450 AC “Sapa Inca Pachacuti”. Po mnoha století se o místì nevìdìlo, a¾ roku 1911 Amerièan “Hiram Bingham” celý svìt s místem obeznámil. Španìlští dobyvatelé naštìstí toto místo nenašli. Kam však pùvodní obyvatelé zmizeli? Je nìkolik teorií. Jedna z nich, ¾e se uchýlili k “„Amazonce”. „Machu Picchu“ le¾í ve výšce 2.450 n.v. V roce 1983 „Unesco” prohlásilo „Machu Picchu” kulturní památkou celého svìta.
Na dnešek jsme zázraènì spali, ani jednou jsme se v noci nevzbudili. Vladimír se po gastro tabletách cítí dobøe, mì však bolí ¾aludek, nevím proè, ale já mám pro zmìnu opaèný problém, ne¾ Vladimír vèera.
Další dobrodru¾ství zaèalo vlakem z mìsta „Ollantaytambo”. Vlak mìl prosklenou støechu a tak jsme pozorovali „Andy” v celé parádì. Cesta s pohoštìním trvala hodinu do mìsteèka „Machu Picchu “. Dále se pokraèovalo autobusem, serpentinami na vysnìné, zázraèné místo, na které se nás šest amígù moc tìšilo. Mìli jsme pøedplacenou privátní túru, jen pro nás šest, nemínili jsme se plahoèit za dvaceti nebo tøiceti lidmi z velkých organizovaných zájezdù.
Prùvodce Paolo, archeolog a antropolog, nás vedl a nám se otevøela neuvìøitelná podívaná. Bylo to úplnì nìco jiného, ne¾ pasivní pocit vyvolaný z TV. Dvì hodiny nás provázel, vysvìtloval vše s takovou vášní, a¾ se u výkladu rozplýval. Byla radost ho poslouchat, nebo» byl hrdý na to, ¾e se s námi mù¾e o svoje vìdomosti podìlit. Otázek jsme mìli nespoèet a on s radostí odpovídal. Pøedpokládá se, ¾e ve mìstì Inkù ¾ilo pøibli¾nì 600 - 700 lidí. Po obìdì jsme si mohli historickou èást znovu prohlédnout. Alberto, Joanna a Graham u¾ nemìli zájem se více unavovat, chtìli dolù do mìsta si trochu odpoèinout. Nám s Edem se zdálo trochu nepraktické honem spìchat do hotelu. Rozhodli jsme se, ¾e si nadále Unescem chránìnou oblast prozkoumáme. Vyšlápli jsme na druhou stranu místa, kam nás prùvodce nevzal, a úplnì na vrcholku po hodinovém výstupu jsem si sedla na trávu a meditovala. Nic jiného tam ani nebylo mo¾né, úplnì to k meditaci nutilo. Hlavou mnì probíhalo, jací zvláštní lidé tam v té dobì ¾ili? V myšlenkách jsem je tam vidìla chodit, pracovat i vykonávat rùzné aktivity. Napadlo mì, jak si asi v kamenných domech svítili? Mo¾ná, ¾e to nebylo potøeba. Vstávali s rozbøeskem a po setmìní šli spát? Urèitì se mýlím. Mìli asi louèe ukonèené vlnou s alpaky, která má v sobì hodnì oleje? Nebude to ani to, ani ono, ukonèila jsem snìní. Vladimír se té krásy nemohl naba¾it, proto fotografoval vše, co se mu zdálo, ¾e nesmí opomenout. Najednou se blí¾ily mraky a tak mì upozoròoval, ¾e bude lepší zaèít sestup k východu. Mìl pravdu, za patnáct minut se spustil déš». Bylo však horko, tak¾e to byla pøíjemná zmìna. S Edem jsme se spojili kolem ètvrté odpoledne a autobus nás pak dovezl zpìt do mìsta. V hotelu „El Mapi Inkatera” máme zase pohodlné ubytování s poukázkou na pisco sour pití.
Vracíme se do Cusca a okrajové ètvrti jsou strašnì špinavé. ®ijí tam lidé z okrajových vrstev spoleènosti, všude se válí harampádí a potulní psi se hrabou v odpadcích. Hledají si ob¾ivu, proto¾e nikdo ty vychrtlé chudáky nevlastní. Ka¾dý pejsek má smutek v oèích. Bylo mmì jich líto, ¾e neznají lidskou lásku a jsou odkázáni sami na sebe a èeká je osud na pekáèi.
V Cuscu jsme se vydali na obhlídku mìstem. Sotva jsme došli na námìstí, kousek od hotelu jel vyhlídkový, poschoïový autobus. Lákali nás za pouhých dvacet soles podniknout dvou hodinovou projí¾ïku, tak jsme nasedli. Pøišla ¾ena a» zaplatíme. Drobné jsem nemìla, tak jsem jí podala sto soles bankovku. Bez øeèí, nebo» anglicky neumìla, pøevzala bankovku a zmizela s ní v prvním podla¾í autobusu. Dlouho se nevracela, aby mi navrátila, co mi patøí, tak jsem poslala Vladimíra dolù, a» se podívá, kde je a pøinese peníze nazpìt. Za chvíli byl zpìt s tím, ¾e tam není.
„To není mo¾ný? Bì¾ se zeptat øidièe”. Ten ho ujistil, ¾e z autobusu vyšla rozmìnit peníze. Po dvaceti minutách jízdy po mìstì, kdy¾ u¾ jsem peníze o¾elela, na jedné zastávce naskoèila zpìt a peníze mi vrátila. Byla poctivá a já zase podezøelé myšlenky.
Nejdøíve jsme krou¾ili mìstem s výkladem o historii místa a pak nás autobus vyvezl na kopec, z kterého byl panoramatický výhled na mìsto. Jeli jsme kolem zøícenin a hradeb po Incích. Zastávka byla u sochy “Je¾íše Krista” v nad¾ivotní velikosti. Bílá ohromná socha majestátnì trèící na kopci. Trošku ní¾e v kopci pod sochou, sedìli místní a prodávali svoje suvenýry. Od jedné z prodávajících jsme mìli zálusk koupit sošku ptáka kondora. Ukazovala nám je v rùzných velikostech. Vladimír chtìl jednu sošku potì¾kat a podívat se na kondora zblízka. Mìl však smùlu, nebo» mu kondor vyklouzl z ruky a spadl na sošku alpaky, které pád urazil hlavu.
Paní zabìdovala tak úpìnlivì a ¾alostnì, ¾e jsme ji hned ujistili, ¾e obì sošky koupíme. V tu ránu bylo po náøku. Zavolala man¾ela, ten pøibìhl s lepidlem a hlavièku sošky okam¾itì k našemu ú¾asu pøilepil k tìlíèku alpaky. Vypadá, ¾e se to tam bì¾nì stává a vìci se pravidelnì dolepují. Zaplatili jsme pøed momentem zoufalé paní, pak jsem ji objala, rozlouèili jsme se a šli zpìt k autobusu. Po výletì jsme se rozhodli posedìt ve vyhlédnuté restauraci na terase a u lahodného nápoje pozorovat okolí. Klid jsme nemìli, proto¾e místní byli neodbytní nedali pokoj. V pùl hodinì se nám u stolu vystøídalo aspoò deset lidí, kteøí nám nutili své výrobky ke koupi, a také nìkolik ¾ebrajících se do¾adovalo podpory. Všem se pomoci nedá a tak jsme se v krátké dobì spakovali a uchýlili na nádvoøí hotelu ke krásné fontánì.
Naproti hotelu v minimárketu jsem si od pøíjemných Peruancù koupila šampaòské a teprve pak jsme u¾ívali pohody zbytku odpoledne. Alberto s Joannou se zrovna vraceli z procházky mìsta a kdy¾ zbystøili, jak si lebedíme, pøisedli si a u¾ívali pohody spoleènì s námi. Domluvili jsme se na veèeøi v restauraci naproti našeho hotelu “Inkca” a tím zakonèíme dovolenou v Peru. Nikdo tam zatím neveèeøel, kdy¾ jsme došli, ale to nás neodradilo. Mìli jsme tam k jídlu pouze polévku a oni dva si dali talíø s tìstovinami. Alberto si odskoèil do stejného minimárketu, co jsem byla já, zakoupit víno. Jaké je však èekalo pøekvapení, kdy¾ na úètu za odšpuntování lahve vína ¾ádali 35 soles, více ne¾ víno stálo v obchodì ( 20 soles). Alberto zavolal vedoucího podniku a odehrával se španìlský ústní zápas. Nerozumìli jsme, jenom s napìtím èekali, jak zápas dopadne. Vydøiduch slevil na 30 soles. Stejnì to bylo moc, co chtìl, a zoufalý Alberto u¾ nechtìl pokraèovat ve sporu s neoblomným chamtivcem. Zaplatil a znechucenì jsme odešli. Nebylo divu, ¾e restaurace byla prázdná bez hostù, jestli¾e se tam odehrávají pøi placení taková vystoupení. Jako všude na svìtì, tak jsme i v Peru pøišli do styku s nepøíjemným èlovìkem. Proè zrovna poslední veèer pøed odletem a proè nám pokazil pøíchu» krásné dovolené?
Èeká nás krátká noc. Ve tøi hodiny ráno u¾ musíme být se zavazadly pøipraveni u recepce k vyzvednutí na letištì, poletíme do Argentiny.
Experimentální dovolená v Peru konèí, sedíme v autobusu, posouváme se na letištì a v myšlenkách probíráme vše, co jsme tu pro¾ili. Èasnì ráno nejezdilo tolik aut, ale zase bylo vidìt ty chudáky psy, jak rozhrabávají odpadky.
Skoro u ka¾dého rohu ulice se na chodnících povalovali bezdomovci. Svìtový, neøešitelný problém?
ADIOS AMIGOS!
Jana Gottwaldová
