„Nedovedeš si pøedstavit, jakou hrùzu jsem dnes pro¾il“, sdìloval mi man¾el po návratu z opatrování naší ètyøleté vnuèky. „Ztratila se mi Zuzanka. Prošmejdil jsem všechny pokoje, skøínì, komory, prostì vše, kde by se mohla ukrýt a nenašel jsem ji. Kdy¾ u¾ mé volání mìlo v sobì zoufalství, ozvala se, ukrytá za skleníkem v rohu pokoje. No, bylo to strašné!“
V tu chvíli se mi vybavily moje dìtské útìky. Myslím, ¾e po prvé to bylo, kdy¾ pøijel na trhovisko cirkus. Pøesto, ¾e jsem tam byla s obìma rodièi, nestaèili mì uhlídat a najednou jsem byla pryè. „Proboha, teï tu to dìcko bylo, a u¾ je v tahu“, bìdovali. Mezitím mì u¾ nìkdo strašnì øvoucí našel.
„Jak se jmenuješ“?
„Hanièka.“
„Èí jsi?“
„Tatínkova“.
„Kde bydlíš?“
„Hned vedle staøenky“.
Informace zcela podle dìtské logiky. Frenštát tenkrát ještì nebyl tak velkým mìstem jako je dnes a návštìvníkù cirkusu také mnoho nebylo, setkání s rodièi bylo brzké. Místo, aby byl odmìnìn nálezce, dostala jsem od nìho tabulku èokolády já.
Èasto jsem se ztrácela doma – co¾ byly dvì chalupy spojené dvorem, v nich pùdy, sklep – míst vhodných k ukrytí celé mateøské školy. Nejdøíve mì zaèali hledat ve studni. Byla sice plytká, øíkalo se, ¾e máme malou studnu, jenom ètyøi metry, ale na utopení jednoho nezbedníka by to staèilo. Ta na štìstí k mým úkrytùm nikdy nepatøila. Zato mì našli spící na záchodì. Upøímnì se pøiznám, ¾e jsem ústní podání této historky pøemílala s odporem, ne¾ jsem ji v pozdìjším vìku vyslechla správnì. Nejdøíve jsem rozumìla, ¾e jsem do záchodu spadla – ó ta hrùza, i kdy¾ to byl pravý suchý venkovský záchod – teprve pozdìji jsem to pochopila. U nás se o dìvèatech a o ¾enách vùbec zásadnì mluvilo ve støedním rodì. Bylo to legraèní, kdy¾ se potkaly dvì staré tìtky a jedna druhé se ptala: „Maøeno, kdì si bylo?“Tak¾e ono „spalo“ se mi propojilo se slovem „spadlo“.
Naši staøíèek nás dìcka nemìli rádi, snad proto, ¾e vyrostli jako jedináèek – v dobì, kdy v ka¾dé chalupì bylo dìcek k deseti. Nás tedy brali jako škùdce, kteøí neustále nìco provádìli. Vyhánìli nás ze dvora s nepøíliš lichotivým pøíkazem, který mi dodnes zní v uších: „Tahnitì na pøihon!“ Jednou mì však všichni hledali bez úspìchu u¾ pøíliš dlouho a právì staøíèek pøispìli k mému nalezení.
Vydali se od chalup chodníkem dál, na hlavní cestu, která byla asi kilometr vzdálená. Za nedlouho našli moji botièku zavìšenou na ¾erdi, kterou jsem tam snad dala jako poznávací znamení. Staøíèka v tu ránu pojala hrùza. Auta sice tenkrát po hlavní cestì jezdila jen sporadicky, snad nepøejelo ani jedno dennì, ale co kdyby a pøidali do kroku. Brzy mì našli sedící na lavièce pøed kaplièkou.
„Proboha, fakane jeden, co tu dìláš?“
„Èekám na modlení.“
Tak zbo¾ný úmysl nebylo mo¾né vyøešit nìjakým pohlavkem. Na modlení jsem chodívala se staøenkou skoro ka¾dý veèer. Bylo to v kvìtnu a v kaplièce byla „májová“.
Ztrácela jsem se opravdu èasto. Jedna pøíhoda mi dokonce zavoní. Za naší chalupou byla veliká louka a já jsem si do ní vyšla. Nejdøíve jsem se na kvìtinky dívala shora, èichala jsem k nim a pak, abych je mìla blí¾e u sebe, lehla jsem si pøímo do nich, pozorovala motýly, kteøí na nì usedali, tak dlouho, a¾ jsem usnula. Probudilo mì maminèino volání a já jsem se ještì dlouho neozývala, abych si vychutnala tu pozornost, které se mi právì dostávalo. Nebyla jsem bita, proto¾e maminka mìla radost, ¾e mì našla.
S dorùstáním u¾ byly ztráty dìcka plánované, zvláš», kdy¾ jsem nìco provedla. Našla jsem si úkryt na stromì, nebo na pùdì a dlouho jsem se nechala hledat. Moje objevení vyvolalo v¾dycky tolik radosti, ¾e k potrestání za provinìní u¾ obvykle nedošlo.
Tak je to mo¾ná i s naší Zuzankou. Vycítí, ¾e jí není vìnována patøièná pozornost, dìdeèek si tøeba ète noviny a ona si øekne: „Já se mu na chvíli ztratím.“