Tì¾ko je èlovìku samotnému a podle zákonù pøírody si od prvopoèátku hledá vhodný protìjšek. Takové seznámení se mù¾e udát všelijak. Vedle tradièních zpùsobù, jako tøeba návštìvy spoleèenských, kulturních a sportovních akci, existuje i øada dalších mo¾ností, kterak klofnout toho správného chlapa. V dnešní dobì sem hodnì patøí seznámení po internetu. Mù¾e zapracovat i náhoda, fantazii se ¾ádné meze nekladou. Moje kamarádka našla originální zpùsob seznámení a vymyslila si za tím úèelem plán o dvou variantách. Ve veøejném dopravním prostøedku si vyhlédla vhodný protìjšek, šikovnì se k nìmu pøitoèila, poøádnì mu dupla na nohu a s milým úsmìvem pravila:
„Ach, promiòte, pane, já nerada.“
Potom u¾ se to v¾dycky nìjak vyvrbilo. Buï vyhlédnutý mu¾ na omluvu neslyšel a sdìlil kamarádce na rovinu a z plných plic svùj názor. Ta ji¾ na nic neèekala a podle plánu varianty A na nejbli¾ší stanici rychle vystoupila. Anebo se z nìj vyklubal kavalír, jemu¾ pomalu modrající bolavá noha nevadila a jen¾ chápavì pronesl:
„Ale sleèno, v¾dy» se nic nestalo, mám ještì jednu.“
V tomto pøípadì nevystoupila a pokraèovala ve smyslu plánu s variantou B. To u¾ bylo delší a zajímavìjší.
I já jsem se se svým druhým man¾elem seznámila úplnì nevšednì. Prostì jsem po rozvodu zùstala se synem sama, jak se to nìkdy v ¾ivotì stává. Nemìla jsem zájem o dalšího partnera, trpká ¾ivotní zkušenost ve mnì zùstávala a já se bála, abych zase nešlápla vedle. ®ili jsme ètyøi roky sami pro sebe a bylo nám dobøe. Jenom sousedka Jiøina kvùli mnì nemohla spát a èasto mi promlouvala do duše:
„Holka, v¾dy» takhle pøece nemù¾eš poøád ¾ít. A Jiøík by hodného tátu také potøeboval. Zkus to, pøece nejsou všichni chlapi špatní a podle jednoho nemù¾eš pøece soudit všechny!“
V hloubi duše jsem vìdìla, ¾e má pravdu, ale dlouho jsem odolávala a všechny návrhy ohlednì partnera a hodného táty jsem házela za hlavu. Jen¾e sousedka byla vytrvalá a stokrát nic umoøilo osla. A tak jsem ve slabé chvilce, kdy¾ jsem se marnì mordovala s vlaštovkou pro Jiøíka, váhavì souhlasila, ¾e tedy zkusím náš ¾ivot zmìnit. Sousedka na nic neèekala, abych si to zase nerozmyslela, a pustila se s vervou do práce a do dohazování. Proto¾e víc hlav víc ví, neváhala zapojit další poèetné kamarádky, které velice rády pøilo¾ily ruku k dílu. Tamtamy hømìly na plné pecky a já se stala známou, co¾ je na malomìstì významná událost. Mu¾i bez rozdílu vìku na mì významnì mrkali a svou sympatii mi dávali najevo mnohoznaènými posunky a gesty. Zato ¾enské mì nemohly vystát, pohrdavì si mì mìøily rentgenovým pohledem a nenechaly na mnì nit suchou. Všichni všechno vìdìli, jenom já, zabednìný a dùvìøivý pitomec, zase nevìdìla nic a ¾ila normálnì jako døív.
Jedna sna¾ivá dobrá duše šíøila mé kvality a klady tak horlivì a dlouho, a¾ se její soused naštval, proto¾e u¾ nemohl vodopád chvály dál poslouchat, a pravil:
„Helejte, Karasko, kdy¾ je ta ¾enská takový zázrak, tak jí nabrnknìte mého bráchu. ®ena mu utekla s mladším, ¾ije sám se synem a poøádnou ¾enskou by také potøeboval.“
Øekl to asi jenom tak, aby se dotìrné a neúnavné sousedky zbavil. Jen¾e kámen úrazu byl v tom, ¾e vše slyšela jeho man¾elka. Rázná, energická ¾ena èinu, která mì osobnì znala, a rozjela kampaò jako hrom.
Nejprve ke mnì mé drahé pøítelkynì zašly na kafe a šetrnì mì seznámily se stavem vìci. Jakmile jsem nabrala ztracený dech, stroze jsem je odbyla, ani¾ bych ocenila jejich snahu: „Kdy¾ jste si to upekly, tak si to také snìzte a toho slavného bráchu si nabrnknìte samy. Já nikoho nechci!“
Huèely do mì však tak dlouho, a¾ jsem nakonec souhlasila, ¾e se tedy s oním pánem setkám. Ale ne sama! ®e pøi tom budou taky i s dìtmi. Byla jsem rozhodnuta kafe pøetrpìt a hned potom nezvaného nápadníka poslat ráznì tam, odkud pøišel. Byl domluven termín a moje dobré duše se opìt daly s chutí do díla. Zaèaly ihned zkrášlovat náš byt, pøièem¾ neváhaly a pøitáhly do našeho skromného pøíbytku lepší kusy nábytku ze své vlastní domácnosti. Mì by nejradši poslaly na týden do salonu krásy, ale pro mì by tam stejnì mìli zavøeno. Tak mì alespoò obarvily a do mých pøírodních hnìdých vlasù udìlaly melíry všeho druhu a barvy. Dalo mi potom hodnì práce, abych se zase vrátila k pøírodì a své drahé pøítelkynì neshodila ze schodù. Jen¾e mi vysvìtlily, ¾e první dojem je rozhodující a veledùle¾itý a ¾e se pro nìj musí nìco vydr¾et. Trochu jsem se uklidnila, ale co jsem si o tom všem myslela, to radši nebudu rozvádìt.
Stejnì tak tomu bylo i na druhé stranì u mého potencionálního nápadníka. Jmenoval se Milan, ¾il se synem Romanem na vesnici vzdálené asi 30 kilometrù. O domácnost se staral sám a vaøila jim jeho maminka. A nad nic netušícím Milanem se zaèala stahovat neviditelná smyèka za úèelem polapení a o¾enìní. Hlavními aktéry se pochopitelnì stali bratr se švagrovou a vedli si, jak jinak, velmi razantnì a cílevìdomì. Jednou v pátek odpoledne mu zavolali do práce:
„Milane, pøijeï zítra dopoledne. Ale sám! A dej se do poøádku, ohol se, vezmi si kvádro a kup kytku. Máme pro tebe ¾enskou!“
A ne¾ se staèil na nìco vyptat, radši rozhovor ukonèili. Myslel si, ¾e je to nìjaká bouda, proto¾e Pøelouèáci byli takoví dobráci. Pøesto v sobotu sedl do auta a jel. ®enská, ne¾enská, jel jenom tak, jako jindy. Tedy normálnì obleèen, neoholen a bez kytky. Kdy¾ dorazil, èekalo ho pøekvapení. Kromì domácích bylo pøítomno asi pìt dalších lidí. Všichni pochopitelnì vìdìli, o co se jedná, a hned ve dveøích se na nìj sesypali jako vosy. Jak to vypadá a kde má kytku? Takhle ¾e chce jít na námluvy? Nejvíc se do nìj pustil sám bratr:
„No èlovìèe, jak si to pøedstavuješ? Tak my ti tady koneènì se¾eneme poøádnou ¾enskou a ty si pøijedeš jako vagabund!“
„Ale v¾dy» já o nièem nevím, nic jste mi poøádnì neøekli, myslel jsem si, ¾e je to zase nìjaký váš vtípek,“ bránil se ubohý adept na seznámení.
A tak se o pøekot vysvìtlovalo a informovalo a nikdo Milana ani nepustil ke slovu. Mezitím ho zaèali všichni dávat dohromady a vylepšovat. Co¾ bylo nové, pùjèené obleèení, nový úèes, dolíèení bílých míst po ostøíhaných kotletách, opatøení kytky, nakazování, jak se má chovat, co má a co nemá dìlat, co má a co nemá øíkat. Aby všechno vydr¾el, otevøela se láhev nìjakého koòaku a ka¾dý, aby to ostatní nevìdìli, ho chtìl tímto zpùsobem podpoøit. To u¾ vidìl, ¾e je zle a chtìl se sebrat a utéct. Zkusil to nìkolikrát, ale i s tím u¾ se poèítalo dopøedu a poøád ho nìkdo hlídal. Navíc zapracovaly nervy a on se místo chystaného útìku musel poøád èastìji odebírat na onu místnost, kam chodil i sám císaø pán pìšky. Kdy¾ bylo koneènì všechno provedeno a doladìno, vrazili mu do ruky kytku ze zahrádky s velkou èervenou mašlí a šlo se k autu, aby se mohlo vyjet. Všichni se vyhrnuli ven a ka¾dý na nìj symbolicky s pøáním štìstí plivnul. Tady vidìl poslední mo¾nost záchrany:
„Já se vám na to vykašlu, jen vlezu do auta, vybìhnu druhými dveømi a máte mì vidìt. Nikam nepùjdu a tu vaši slavnou ¾enskou si strète tøeba za klobouk!“
Ale bohu¾el, nic nebylo ponecháno náhodì. Švagrová a Jiøinina kamarádka ho vzaly mezi sebe na zadním sedadle do kleští. Vzhledem k tomu, ¾e obì dámy mìly nìjaké to kilo navíc a zasedly skoro celé zadní sedadlo auta samy, rozplynula se Milanova poslední šance ke zmizení jako pára nad hrncem.
U nás to vypadalo podobnì, navíc tam bìhaly ještì tøi dìti, které v pøedtuše nìèeho mimoøádného zlobily víc, ne¾ jindy. Po pøíjezdu, vzájemném pøedstavení a pøedání pugétu jsme se všichni posadili k velikému stolu, vypili kávu, zakousli kousek koláèe a prohodili pár nezávazných frází. A hned nato musely jít dìti na právì probíhající pou», dospìlí si náhle vzpomnìli, ¾e mají ještì nìjaké neodkladné povinnosti. Zkrátka zùstali jsme spolu sami. Byla bych nápadníka nejradši poslala také pryè, ale nìjak to nešlo. Hezky se mi s ním povídalo a dovedl mì rozesmát. Návštìva se protáhla asi na hodinu s tím, ¾e se tøeba nìkdy zase sejdeme. Setkávali jsme se dál a po èase jsme jeli k Milanovi na návštìvu.
A já poznala, jak pravdivé je èeské pøísloví, ¾e odøíkaného chleba bývá v ¾ivotì nejvìtší kus. Po rozvodu jsem se toti¾ zaøekla, ¾e chlapa s barákem a se tchyní nechci do nejdelší smrti ani vidìt. A teï? Jednopatrový rodinný dùm jako hrad s velkou zahradou a tchynì hned dvì! Milanova maminka a babièka. Ale výjimka potvrzuje pravidlo. Obì byly moc hodné a majetek ještì nikomu štìstí a spokojenost nepøinesl. Dalším pøekvapením pro nás všechny bylo chování Dášeny, fenky bílého foxteriéra. Byla vìrná a bezmeznì oddaná domácím, cizí lidi však bez výjimky nesnášela. Jakmile šel nìkdo jenom okolo plotu, mohla se zbláznit, jak zuøivì štìkala a vyhánìla všechny ze svého teritoria. A návštìva do domu? To se musela Dášena poøádnì zavøít, aby nìkomu neublí¾ila. Pøi naší návštìvì se na ni v rozèilení zapomnìlo. Jak by také ne, ona cizí ¾enská do baráku pøece také není ¾ádná malièkost. Ale svìte div se! Dášena si mì nejdøíve pátravì prohlédla, oèichala a potom si pøede mì lehla na zem a zaèala mi lízat nohy. Snad v té chvíli vìdìla víc, ne¾ my všichni dohromady a vycítila svým zvíøecím pudem dalšího blízkého èlovìka. Sehnula jsem se a pohladila ji po hlavì, èím¾ jsem si vyslou¾ila pøátelské olíznutí ruky.
„Jé¾išmarjá, radši ji nechte, ona by vás mohla kousnout, nezná vás a mohla by vám nìco udìlat!“ varovala mì se strachem paní tchynì. Ale my u¾ jsme se s Dášenkou skamarádily a zùstaly pøítelkynìmi a¾ do její smrti.
A¾ po nìjakém èase jsem se dozvìdìla, jak moc se chtìl Milan dostat pod pantofel a co všechno hned po našem prvním setkání nasliboval bratrovi a švagrové. A nebyla to jenom jedna flaška! To byla pøímo ¾elezná zásoba. Sliby chyby, ve finále nedostal brácha nic. Zato my ètyøi jsme dostali novou šanci a pro¾ili jsme spolu dlouhá a spokojená léta.
