Jak faraoni kondomy objevili
Kdo by neznal egyptské faraony! Bohy, kteøí sestoupili na Zem a jejich¾ význam byl a je pro lidstvo obrovský. Odkaz faraónù pøe¾il tisíciletí a zùstal i v dnešní dobì stále ¾ivým. Avšak jejich jmenovci, malinkatí mravenci, to jsou potvory! Kam se dostanou, zanechávají po sobì spouš» a zkázu. Setkala jsem se s nimi zatím jenom jednou a bohatì mi to staèilo.
Po ukonèení studia jsem nastoupila do hotelu Nádra¾í v Pardubicích jako provozáøka. K hotelu patøila i velká restaurace s bufetem a celé zaøízení mìlo v tehdejší dobì velmi dobrou úroveò i povìst. Práce bylo opravdu hodnì, ale to mi nevadilo a mezi lidmi jsem byla ráda. Za recepèním pultem sedávaly opravdové dámy. Naèesané, obleèené do tmavomodrého kostýmku s bílou halenkou, které by za ¾ádnou cenu neztratily povinnou slušnost, glanc a úctu k hostùm a kterým jejich zamìstnání tak trochu pøešlo i do osobního ¾ivota. V recepci byl k dostání i tzv. doplòkový prodej – pohlednice, cigarety, upomínkové pøedmìty a jiné „nutné“ zbyteènosti, ale i potøebnosti…
Jednou odpoledne za mnou pøibìhla paní recepèní celá vydìšená:
„Paní provozní, prosím vás, pojïte se mnou. Stala se mi taková nepøíjemnost. Prodala jsem pánskou ochranu a zákazník pøibìhl z pokoje dolù do recepce celý rozladìný, ¾e je vadná. Mnì je to takové ¾inantní, prosím vás, pojïte k tomu se mnou.“
Všeho jsem nechala a šla hned do recepce. Tam u¾ s rozpaèitým úsmìvem pøešlapoval menší tìlnatý ètyøicátník s pleší a v ruce dr¾el nenápadnou ètyøhrannou, papírovou krabièku. Vìdìla jsem, ¾e mu nesmím dát èas, a proto jsem hned spustila:
„Vá¾ený pane, my se vám hluboce omlouváme. Nevìdìli jsme, ¾e je zbo¾í nekvalitní a je nám to velice líto. Prosíme vás za prominutí a vadný kus Váv samozøejmì vymìníme.“
Zákazník se s pochopením usmál a zamumlal nìco ve smyslu, ¾e se nic nestalo. Popadl novou krabièku a mazal pøes dva schody nahoru na pokoj, kde ho ji¾ netrpìlivì oèekávala jeho partnerka. Pova¾ovaly jsme vìc za vyøízenou a ka¾dá šla opìt po své práci. Ale netrvalo dlouho a paní recepèní pøibìhla, celá bílá rozèilením, znovu:
„Paní provozní, on je tam zase! Prý to bylo taky závadné, øve tam na mì a nadává mi. Prosím Vás, pojïte se mnou!“
To u¾ bylo horší. Zákazník se neusmíval, nýbr¾ nadával jako špaèek.
Musela jsem vynalo¾it veškerou svou výmluvnost, abych situaci ustála. Znovu jsme se omluvily a zbo¾í vymìnily. Tentokrát dostal pán pro klid duše hned dvì krabièky. Trochu se uklidnil a s brbláním odešel nahoru do pokoje.
„Snad to bude v poøádku,“ uklidòovaly jsme se s paní recepèní navzájem. Ale byla v nás stejnì malá dušièka, proto¾e obì dvì jsme si dovedly pøedstavit dùsledky, kdy¾ by se celá zále¾itost mìla opakovat. Naše obavy byly na místì. Nic nebylo v poøádku! Ani ne za pùl hodiny se po schodech s øevem a vra¾edným výrazem pøiøítil rozèilený zákazník, vztekem rudý jako krocan. Jednu pánskou ochranu mìl nara¾enou na hlavì, druhou obìma rukama roztahoval a hned, jak nás uvidìl, spustil:
„Vy staré èarodìjnice, co jste mi to prodaly? V¾dy» je to samá díra! Já to ale takhle nenechám, budu si stì¾ovat, dám to do novin a poøádek udìlám. Já s vámi ještì zatoèím! A jestli mi pøijdou alimenty, dám vás všechny k soudu!“
O paní recepèní se pokoušely mdloby, já byla hroznì vydìšená, ale pøi pohledu na øvoucího zákazníka se slušivou èepièkou na hlavì se mi chtìlo strašnì smát. Na pomoc museli pøijít èíšníci, proto¾e jak byl pán v rá¾i, urèitì by nezùstalo jenom u slov a on by si to s námi vyøídil ruènì a struènì.
Byla z toho velká mela. Hotel Nádra¾í se opravdu dostal do místního tisku a smála se mu pùlka mìsta. Na obranu nás zamìstnancù musím vše uvést na pravou míru. Zamìstnanci za to nemohli. Mohli za ta faraoni – malinkatí mravenci, kteøí se nìjakou tajnou cestièkou dostali do uzamèené skøíòky se zbo¾ím a guma jim náramnì zachutnala.
Alespoò ¾e sešlo ze slibovaného soudu a z alimentù.
Ovšem nebyly jenom š»astné konce, mnohdy jsme mìli nahnáno všichni. V Pardubicích je toti¾ ¾enská vìznice, øíkalo se jí Pracovna. Umís»ovaly se do ní lehèí pøípady a vìzeòkynì skuteènì pracovaly. Mezi jinými èinnostmi to bylo navlékání korálkù, které se asi prodávaly na trh. Pøebyteèné zbo¾í se dávalo do krabic a zakopávalo na neobdìlaném poli za betonovým plotem s ostnatými dráty. Jako dìti jsme tam èasto chodily, kopaly, hledaly „poklady“ a soutì¾ily, kdo bude mít delší šòùru korálkù. Ale to jenom tak na okraj. Kdy¾ byla amnestie a došlo k hromadnému propouštìné vìzeòkyò, vedla jejich první cesta do Nádra¾ní restaurace. Bouølivì se mezi sebou vítaly, alkohol tekl proudem a jejich slovník? To se nedá povídat. Chovaly se zcela bez jakýchkoliv zábran, ¾e jsme se my, ¾enské, bály jim vùbec pøijít na oèi a museli nás zastoupit chlapi. A ti mìli také nahnáno, i kdy¾ na sobì nedali nic znát.
Jen¾e tam pracoval i Karlíèek. Svìtem nedocenìný èíšník, který všude byl, všechno znal, všechno umìl a rád se blejsknul svými kvalitami pøed ostatními. Co mu scházelo na vzrùstu, to dohánìl pøehnaným sebevìdomím a úlisným, a¾ protivným a vtíravým chováním. Velké oblibì se mezi spolupracovníky netìšil, ale pracovník to byl dobrý, tak co. A teï vidìl Karlíèek pøíle¾itost, jak se zase jednou ukázat.
„Z èeho máte strach, vy bøídilové, já na nì staèím sám!“ pravil rozhodnì a vydal se na plac, který jenom dunìl. Pøistoupil k jedné mladé ¾enì sedící ve støedu rozjaøené spoleènosti, zpùsobnì se pøed ní uklonil a øekl: „Madam, prosím pìknì, nemohli byste se chovat trochu tišeji? Rušíte ostatní hosty a k nám chodí jenom samí slušní lidé.“
Madam ho zpra¾ila opovr¾livým pohledem a zajeèela: „Bo¾káá, tady to tintítko, ten utøinos mì napadl! ®e prý jsme pro nì póvl!“
„Cóó?“ ozval se hluboký, podroušený hlas od vedlejšího stolu. A od vedlejšího stolu se zvedla statná a vysoká postava s krátkými, umaštìnými vlasy a náznakem vousù pod bradou. Tedy, jestli to nebyl spíš Bohouš, proto¾e pochybnosti byly, jak vidno, patrné ji¾ od prvního pohledu. Bo¾ka, dr¾íc v ruce plný pùllitr piva, pøistoupila rozvá¾ným krokem ke Karlíèkovi. Volnou rukou ho zvedla do výšky, zatøepala s ním a zaøvala z plných plic: „Tak my pro tebe nejsme slušný lidi, ty nádivo, có? Já ti to v tý tvý kebuli rozsvítím, to budeš èumìt na drát!“
Pìknì si milého Karlíèka naštelovala a s pøehledem ho praštila pùllitrem po hlavì. Karlíèek šel okam¾itì k zemi a co se dìlo pak, to by nejlépe vylíèila stará èeská pijácká písnièka:
Pádla facka, pádla na sále, kdy¾ jsem já tancoval, vélkej rozruch nastal v lókále, kdo mìl ruce, ten se pral.
Díky rychlému zásahu ¾eleznièní policie se situace brzy zklidnila a újmu na zdraví utrpìl jenom Karlíèek. V nemocnici mu ošetøili èetné pohmo¾dìniny a boule, na rozbitou hlavu staèilo pár stehù. Aèkoliv se Bo¾ka sna¾ila, seè mohla, Karlíèkovi se v kebuli stejnì nerozsvítilo a vše zùstalo pøi starém. Naše restaurace se opìt dostala do tisku. Nikoliv však jenom do místního, nýbr¾ do oblastního. A navíc jsme doèasnì zaznamenali vysokou návštìvnost a tím pádem i maloobchodní obrat. No øeknìte, nebyl to pøece jenom úspìch?
