Nedávno jsem dostal zajímavou otázku: Kdy je nejlepší psát – jedno jaký – text? Ani¾ bych se dlouze zamýšlel, vyhrkl jsem zcela bez pøípravy: „Pìt minut pøedtím, ne¾ se musí poslat.“ To promluvily moje zkušenosti, ani¾ by se ptaly mozku na svolení. Ale svìte div se, je tomu pøesnì tak!
Krátká debata vedená na toto téma mi jen potvrdila, ¾e blesková odpovìï vystihla situaci zcela správnì. Vzpomnìl jsem si na jednu literární soutì¾, kam jsem kdysi zasílal pøíspìvek. O akci jsem vìdìl dobré dva mìsíce pøed uzávìrkou. Mìl jsem móóóøe èasu na rozmýšlení, pøípravu, psaní poznámek a samotnou tvorbu. Jen¾e vìdomí spousty èasu znamená také vìdomí mo¾nosti, ¾e je kam práci (neustále) odkládat. Tušíte dobøe, obálka s mými rozumy na sobì musela nést razítko patnáctého ledna a já si sedl k psacímu stolu ètrnáctého v deset veèer (a samozøejmì se èekalo, ¾e se budu následující den èile a svìdomitì vzdìlávat v instituci k tomu urèené). Cosi jsem splácal do kupy, pøepsal a vhodil do poštovní schránky. V ten samý moment, kdy mé prsty definitivnì upustily konec šedé obálky, jsem si s hrùzou vybavil hromadu chyb a nedostatkù, které bych mìl opravit! Celou cestu domù mi pak pøed oèima naskakovaly nové a nové hlouposti a nesmysly, kterých jsem se v textu dopustil. Aby ne, v¾dy» jsem ho èetl všehovšudy jednou!
Na vyhlašování výsledkù jsem se nijak nehrnul, by» mi pøišla pozvánka. Shodou okolností však na stejný den pøipadla školní exkurze po Praze, tedy tém¾ místì, kde se konal i slavnostní ceremoniál. Pro ilustraci, jak probíhá taková exkurze, postaèí jednoduchý pøíklad. Jedná-li se napøíklad o desátou exkurzi do Prahy (jako v tomto pøípadì), mù¾u si být zcela jistý, ¾e se projdu podesáté po Karlovì mostì, ¾e se podesáté pokochám orlojem, ¾e si podesáté vybere anonymní holub mùj šat za vhodné místo pro zbavení se letové zátì¾e… Na druhou stranu jsem u¾ mìl jisté zkušenosti, ¾e na pøedávání literárních cen se podávají zadarmo koblihy nebo chlebíèky a další vìci… Sice se neobejde bez hudební produkce, která ne v¾dy uchu lahodí, ale v dostateèné vzdálenosti a v pøítmí, kde se dají nenápadnì strèit prsty do uší a sedìt, je o dost lépe ne¾ uprostøed hejna ba»ù¾káøù zbìsile pobíhajících po hlavním mìstì…
Mùj výtvor, jeho¾ obsah jsem si takøka nepamatoval, se umístil na druhém místì. Dodneška nechápu, jak se to pøihodilo. Podnícen tímto neèekaným úspìchem jsem se rozhodl zkusit štìstí i jinde. A tentokrát jsem zvolil pøístup vskutku zodpovìdný. V pøedstihu a na èas jsem udìlal vše potøebné, snad dvacetkrát povídku pøepsal a vylepšil, liboval si nad její genialitou a desítkami dnù usilovné práce a pak jsem na internetu zjistil radostnou zprávu, ¾e nepostoupila ani pøes první kolo. Samozøejmì, ¾e vina le¾ela na porotì neschopné pochopit mého génia…
Ani nevím, kdy a proè jsem odeslal ještì další povídku, kterou jsem napsal bìhem zvláštního odpoledne, kdy jsem zrovna intelektem a rozvahou nehýøil. Dávno bych na to zapomnìl, neèekat mì jednou ve schránce roztomilý diplom, opìt s èíslovkou dvì.
V poslední dobì jsem si navykl psát pøíspìvky do Pozitivních novin v univerzitní knihovnì. Nevím proè, ale nejsnáze se mi píše a nejvíce nápadù dostávám v dobì, kdy mozek ví, ¾e u¾ by mìly nohy kmitat smìrem k uèebnì, kde za pìt minut zaèíná pøednáška, jen¾e ruce a srdce toho nedbají a na monitoru naskakují nové a nové øádky. Být pod tlakem a ve stresu je prostì dobrá motivace, která mì umí vyburcovat k výkonùm, o nich¾ si v dobì pohodièky a klídku mù¾u nechat leda tak zdát.
Tì¾ký ¾ivot literáta IV.