Tì¾ký ¾ivot literáta I.
Snad ka¾dý, kdo se nìkdy pokoušel stvoøit nìco víc ne¾ jen povinný sloh do školy, cosi podobného za¾il. Tvùrèí èinnost je nevyzpytatelná. Inspirace si vás najde kdykoli a kdekoli, zejména kdy¾ to nejmíò èekáte a nemáte jak své myšlenky zaznamenat. Naopak ve chvílích, kdy máte koneènì èas jen a jen na vytou¾ené psaní, nemusíte se o nic starat a notebook poslušnì èeká na výplody vašeho geniálního (popø. chorého) mozku, prsty akorát neèinnì odpoèívají na klávesnici.
Je to zákon schválnosti. A pøitom by vše mìlo být tak jednoduché! Teï máš èas, tak piš. Teï musíš udìlat tohle, tak to dìlej a nerozptyluj se. Prostinké, leè absolutnì nefunkèní. Kdy¾ se mi vzácnì podaøí ukoøistit si nìjakou tu hodinku jen pro sebe, kolem se rozhostí relativní klid a já se mù¾u koneènì vrhnout do práce, jako bych tím rázem utnul tok svých myšlenek a proud mých nápadù vyschl.
Marnì si procházím útr¾kovité zápisky, pøepisuju poznámky, bloumám v zadumání po pokoji a mluvím sám se sebou. Všechno k nièemu.
Za pùl hodiny sesmolím dva upocené odstavce a za další pùlhodinu je sma¾u. Jsem nervózní a protivný, zaèínám bez ustání znovu a znovu, nemù¾u se hnout z místa. A i kdy¾ pøece jen sešmodrchám dohromady nìco, co stojí za ulo¾ení, nevyhnu se rozmrzelosti, jeliko¾ si musím neustále opakovat: „Tolik èasu jsi mìl, tolik èasu… a co napíšeš? Skoro nic.“
Jdu spát, a co se nestane! Najednou mám nápadù, všechno vidím v ¾ivých barvách, vìty se mi skládají pøímo pøed oèima… Ú¾asné. Škoda, ¾e u¾ nemám kdy je zapsat. A druhý den to samé. Jedu autobusem a v hlavì se mi klube hned celý román. Nakupuju a mezi rohlíky na mì šibalsky pomrkávají postavy z mých pøíbìhù. Sedím na nudné besedì a prsty jen køepèí, jak by psaly! Sekám trávník a ponoøím se natolik do svìta fantazie, a¾ za to zaplatí ¾ivotem nejedna kytka z blízkého záhonu. Celý natìšený dorazím domù, zapnu notebook a … a nic. Jako bych mìl ruce ovìšené tisíci zámky a ztratil od nich klíè.
Tou¾ím po vynálezu, který by dokázal mé myšlenky okam¾itì pøenést na papír. Po nìèem, co bych si nasadil na noc na hlavu (tøeba jako èepici) a ráno by mì vedle postele vítala hotová kniha. Nìco takového by se mi vyplatilo. V¾dy» jen pøed spaním jsem u¾ v duchu „napsal“ pìtisvazkovou mafiánskou ságu, pøi èištìní zubù napínavou detektivku, pøi jízdì vlakem nejeden dobrodru¾ný scénáø, kterému chybí u¾ jen klobouk a biè, a o historických veledílech z hodin dìjepisu ani nemluvì.
Je škoda, ¾e takový pøístroj nemám, jeliko¾ bych se rázem stal nejvìtším spisovatelem svìta. A nejen já. ®asli bychom, kolik skvìlých nápadù propluje kolem nás a zmizí bez povšimnutí jenom díky tomu, ¾e je zrovna nelze zaznamenat a v momentì, kdy se jak¾ tak¾ naskytne pøíle¾itost, u¾ jejich velkolepost a nádhera zmizí a zùstanou po ní jen nepou¾itelné drobky. A i od nich nás poøád kdosi ruší. Schválnì zkuste hádat, jak dlouho jsem se trápil nad tímhle èlánkem?
Tì¾ký ¾ivot literáta I.