Dárek od srdce
Není dárek jako dárek. Nìkterý zmizí v šuplíku, v krabici, v kufru, ve skøíni, v zapomnìní. Jiný – a to bývá ten, co u¾ pohled na nìj zahøeje, nám i po létech nevymizí ze vzpomínek.
Kdy¾ byl mùj syn novopeèený prvòák, jednou pøišel domù ze školy a já u¾ mezi dveømi vidìla, jak je zadumaný, roztr¾itý, jak mu nìco le¾í v kebulièce, jak má cosi na jazyku a mermomocí se to sna¾í nevyslovit.
„Copak se dìje?" posadila jsem si ho na klín. „Svìø se mi." Pøišmajchloval se ke mnì a po chvilce øekl: „Dnes jsme dìlali maminkám k Mezinárodnímu dni ¾en dárek, ale nemù¾u ti prozradit jaký.“ Pak dodal: „U¾ se to lakuje.“
Osmého bøezna pøinesl malou mozaiku z drobných døevìných odøezkù, kterou vlastnoruènì vyrobil. Od té doby ona vìta – u¾ se to lakuje – v naší rodinì provází pøípravnou fázi jakékoli akce a mnì v¾dy pøipomene onen roztomilý prezent.
I dárek sotva ètyøleté dcery mì kdysi dojal. Drobnými prstíky mi navlíkla z tìstovinové zaváøky do polévky ve tvaru titìrných hvìzdièek dlouhé korále. „Jsou to vzácné korále," øekla vá¾nì. Byly. Zacházela jsem s nimi jako s brilianty z pokladu královny ze Sáby.
Dávno vím, ¾e nejkrásnìjší dárky jsou ty, které se nejdøíve dárci vylíhnou v hlavì v podobì dobrého nápadu a na cestì k oslavenci se ho pak dotknou jeho šikovné ruce. ®ádné šup z výlohy na pult, vyklopit šrajtofli, hrrr frrr a mám tì z krku.
Tvrdošíjnì traduji, ¾e k dárkùm patøí chvíle, které se vymykají všedním dnùm. Onen výjimeèný, neobvyklý a mimoøádný den dáreèky rozradostní a dají mu nádech tajemství. Takových dnù je v kalendáøi celá øada. Patøí mezi nì i narozeniny. Já na ty své v¾dy pozvu pár svých pøátel.
První mi pøišel gratulovat kamarád Dalibor. „K tvému jubileu ti nesu sladký dámský likér a drahocennou cibuli lilie královské – Lilium regala. Je ojedinìlá, dostala se i na erby vladaøù," øekl a podal mi mezi dveømi zabalenou flašku a pytlíèek z hedvábné tkaniny. Já však z papíru vymotala láhev octa a z hedvábí obyèejnou kuchyòskou cibuli.
To jsou teda fóry, sna¾ila jsem se zakrýt rozèarování. „To jako ¾e se mám tváøit kysele, ¾e u¾ jsem dávno plnoletá?" optala jsem se Dalibora. „Èi se mám nad svými roky dokonce rozplakat? "
Tváøil se záhadnì a podal mi ještì dortovou krabici pøevázanou støíbrnou šòùrkou.
„Doufám, ¾e cestou nekecla šlehaèka,“ klamal tìlem.
Nìjaká další ptákovina, napadlo mì. A pustila jsem se hned do rozbalování, a» mámty jeho legrácky za sebou.
V krabici však nebyl ¾ádný šlehaèkový dort, ani zákusky, ale trùnila tam mísa domácího sulcu. Vonìl jako celé øeznictví a uzenáøství dohromady a hned mi vykouzlil v puse veliké laskominy.
„Tak to je trefa," byla jsem nadšená. „Sulc pøímo zbo¾òuju."
„Špetka pepøe se u tebe urèitì najde," bavil se mým pøekvapením Dalibor. „Sklenièky na šampus, doufám, taky máš." A postavil na stùl i láhev sektu. Vzpomnìla jsem si na mého tatínka, který dìlal nejlepší sulc na svìtì. Aby ne, kdy¾ byl vyhlášený øezník a podobné dobrùtky mìl v malíku. A v hlavì zase moudra, která by se dala zapisovat do kronik.
„Nejvzácnìjší dárek je èas," øíkával. „A» u¾ ho vìnujeme nìkomu my, èi ho nìkdo vìnuje nám. Vše se dá koupit, sehnat, zcizit, vyškemrat, jen èas není nikde k mání. A tak dárek, na který èlovìk obìtuje svoje volno, je nejdra¾ší. Je od srdce."
Dalibor mì takovým obdaroval. Umìla jsem si pøedstavit, jaká to byla piplaèka, ne¾ sulc pøipravil. Ale na oslavì chtìl být originální. Oslavy má rád. Takový jako on bohu¾el není ka¾dý. Ale zato jsou jedinci, kteøí oslavují kde co, jako právì Dalibor.
„Zítra mì èeká ještì jedna oslava," svìøoval se. „Velkolepá. Osmnácté narozeniny se nedají jen tak pøejít.
„Chci znát podrobnosti," byla jsem zvìdavá. „Kdo slaví?"
„Podle rodného listu Pejrak von Jizerské ticho," øekl.
„Jinak Macín, Šedivá potvora, Macíèek, Šedivec, Sluníèko od Maškù, Koèínek, Koèièák."
„Kocour?" zamávalo to se mnou. „Slavíš narozeniny kocoura?"
„U¾ si vidìla takového koèièího kmeta? Ten si oslavu zaslou¾í. A ty se mù¾eš zúèastnit," øekl a koneènì bouchl šampus.
Druhý den jsem celé dopoledne bìhala po Praze a shánìla hejky. Opaøit jich osmnáct, to dalo docela fušku. Museli být zaruèenì èerství, vykuchaní, ne moc velcí, spíše malí, abych pak z tìch štikozubcù obecných sestavila pugét. Moje pøedstava byla, ¾e ka¾dým tím krasavcem jednoduše protáhnu špejli a pak je seskládám do kytice. Jen¾e lehce se to øekne, ale tì¾ko udìlá. S tou rybí kytkou jsem zápolila celé odpoledne. Nakonec se mi podaøilo zabalit ji do celofánu a ještì pøevázat zelenou stu¾kou.
Koneènì jsem se vypravila k Daliborovi. Otevøel dveøe a hned o krok couvl. „To je odér, jak na bøehu Atlantiku."
Kdy¾ ale uvidìl pugét z hejkù, jeho nadšení nebralo konce. Rybí kytice mu dokonale zvedla náladu.
„Ty jsi dáreèek," chechtal se.
„Jen doufám, ¾e mì nezabalíš do celofánu a nepøevá¾eš mašlí," øekla jsem a šla popøát koèièímu oslavenci mnoho dalších š»astných koèièích let.
