Sci-fi pøíbìh
Koupila jsem si nové auto. Krásnou hnìdoèervenou metalýzu. Spor»ák, tøídveøák. Vypadalo luxusnì, elegantnì jako pelikán v letu. Vyjeli jsme si s ním prvnì do Prahy. Já u¾ ani nevím, kdo øídil, zdali man¾el nebo já. Jen si pamatuji, ¾e jsme zajeli do støedu mìsta, myslím, ¾e na Mírové námìstí. Ale kdy¾ jsme zaparkovali a vystoupili, uvidìli jsme, ¾e ulice kolem jsou rozkopané. Dla¾ba vytr¾ená, všude zmatek a bláto. V ulicích stály nebo pracovaly buldozery. Tì¾ká nákladní auta zaboøená po nápravy v mazlavé rozmoèené hlínì. Zdálo se mi, ¾e se nic kolem nehýbe, ale všude se pracovalo. Man¾el mi dal poslední instrukce. Nevím ani, co øíkal v tom hluku, ale omluvil se, ¾e musí kamsi odejít a nezapomnìl mi pøipomenout, co mám zaøídit já. Bylo nabíledni, ¾e se tady u auta odpoledne sejdeme. Ne¾ jsem staèila nìco øíct, zmizel.
Vydala jsem se patøièným smìrem pøes námìstí k honosné správní budovì. Zapadala jsem po koníky do bláta. Brodila jsem se krok za krokem tím bahnem, ale nepodivovala jsem se nad tím, ani jsem nebyla rozhoøèená, ¾e si znièím boty. Bahno kupodivu neulpívalo na mých nohou, jen se mi velice tì¾ce šlo. Jako bych mìla na nohou záva¾í. Pachtila jsem se v tom marastu celou vìènost. Nepotkala jsem ¾ivou duši.
Pøišla jsem ke vchodu do budovy. Byla to policie. Vešla jsem dovnitø. Podívala jsem se na boty, ale byly èisté. Po obou stranách dlouhé chodby šly øady dveøí. Všechny byly zavøené. Zkoušela jsem jedny po druhých otevøít, ale všechny byly zamèené. Jen protìjší dveøe na konci chodby povolily. Vešla jsem dovnitø. U stolu sedìl mladší mu¾ uniformì a listoval v nìjaké knize. Zvedl hlavu a øekl: Vlastnì u¾ nevím, co øekl, ale od první chvíle jsem poznala, ¾e se mnou bude mít trpìlivost. ®e si pro mne najde èas a pomù¾e mi.
„Potøebuji si od vás zavolat,“ øekla jsem. „Zaparkovala jsem tady na námìstí auto a teï ho nemohu nalézt.“ „Jaké auto?“ zeptal se mì, ani¾ by se divil.
„Úplnì nové. Èervenohnìdou metalýzu. Tøídveøák.“
„Víte, kde jste pøesnì zaparkovala?“
„Samozøejmì, ¾e vím.“
„Øeknìte mi poznávací znaèku.“
„Je nové, ještì ji neznám.“
„Uka¾te mi technický prùkaz.“
Polo¾ila jsem kabelku na jeho stùl a zaèala se v ní pøehrabovat. Ale a» jsem hrabala v kterékoliv kapse, technièák jsem nenašla.
„Já ho nemám,“ vzdychla jsem.
„A jaké je to auto? Škodovka nebo mercedes?“
„Já nevím. Je nové, tak pochopte, ¾e to nemù¾u vìdìt.“
„Ono není vaše?“
„Je.“
„Tak kdo ho kupoval?“
„No pøece já.“
„A co vlastnì potøebujete?“
„Potøebuji si zavolat.“
„Tak si zavolejte,“ ukázal na pevnou linku.
Zalovila jsem v kabelce a vyndala z ní svùj mobil. Všimla jsem si, ¾e ze mì nespouští oèi. Jako by o mne pochyboval. Ignorovala jsem ho a zavolala jsem man¾ela. Ale ten se nehlásil. A já jsem si pøi tom èekání uvìdomila, ¾e klíèe od auta má on. Já je urèitì nemám. Ani nevím, ¾e by mi je pøedal, kdy¾ odcházel. Byla jsem skálopevnì pøesvìdèená, ¾e na to zapomnìl.
„Nebere to,“ pronesla jsem zbyteènì zklamaným hlasem. „Zavolám druhému øediteli. Tøeba bude vìdìt.“
Zavolala jsem panu Ch. a ten se kupodivu ozval. Nièemu se nedivil a øekl mi, ¾e mùj man¾el u nìj v kanceláøi není, ¾e ho od rána nevidìl. ®e bych zavolala man¾elovì sekretáøce, mi na mysl vùbec nepøišlo. Man¾el v kanceláøi není, jak by mohl, kdy¾ tu byl pøed chvílí se mnou. Nic jiného mì nenapadlo. Jak teï budu hledat auto? Mezi tìmi všemi bagry a náklaïáky, v tom šíleném bahnì. V té Praze, tak daleko od domova.
Mu¾ pøede mne postavil šálek kávy. Jestli nìco øíkal, tak to bylo pro mne nepodstatné. Já myslela, jak jen najdu své auto.
„Co kdy¾ ho nìkdo ukradl,“ rozmýšlela jsem nahlas.
„Máte lístek od parkovného?“
Nechápala jsem, naè se ptá.
„Jaký lístek? Ani jsem si nevšimla, ¾e by man¾el nìco platil.“
Kdy¾ jsem dopila kávu, mu¾ zavøel knihu a vstal od stolu: „Pùjdu ho s vámi hledat.“
„Je tam plno bahna, “ upozornila jsem ho.
„Jste si tím jistá?“
Byl vysoký, štíhlý, docela hezký.
„Popište mi to auto.“
„Já o nìm nic nevím. Jen, ¾e má èervenohnìdou metalýzu a automatickou pøevodovku. Víc o nìm ani vìdìt nemù¾u, proto¾e je nové. A je to naf»ák.“
Vyšli jsme z budovy. Námìstí bylo rozkopané, tì¾ké stroje stály v ulicích jako strašidla. Chapadla bagrù odpoèívala v bahnì. Pøipomínaly bestie na lovu.
„Kde jste zaparkovali?“
„Tam,“ ukázala jsem.
Vydali jsme se tím smìrem. Okna byla bez ¾ivota, lampy nesvítily, ale pøesto nebyla tma. U chodníkù se povalovaly hromady vytrhaných dla¾ebních kostek, ale ¾ádné auto nikde nestálo. Ani by nemìlo kde. Nepotkali jsme jediného èlovìka. ®ádná koèka nám nepøebìhla pøes cestu, ani krysa, naprosto nic. I stíny stály jako pøibité. Brodili jsme se mrtvým mìstem.
Mu¾ mì vzal za ruku. Naprosto neèekanì. Nechala jsou svou le¾et v jeho dlani jak mrtvou rybu. Vzpomnìla jsem si na man¾ela a zároveò jsem vìdìla, ¾e nás nemù¾e pøekvapit, ¾e je nìkde pryè. Mu¾ vedle mne, i kdy¾ byl hezký, nevyzaøoval stejné teplo jako mùj man¾el.
Ten dar mnì u¾ nebude dán, pomyslela jsem si a nahlas jsem pronesla: „Musí tu nìkde být, nechali jsme ho tady. Má èervenohnìdou metalýzu a je úplnì nové.“
„Jste si tím jistá?“
„Stoprocentnì.“
„Není tady a ani nebude. A vy ho budete stále hledat,“ øekl, jako by pochopil.
Najednou mi došlo, koho myslí, a odpovìdìla jsem: „Jak bych mohla. On a druhý øeditel pan Ch. zemøeli ve stejný rok pøed nìkolika lety. Jen mi je divné, ¾e pan Ch. se mnou mohl mluvit a mùj man¾el nikoliv.“
„Tøeba mìl pan Ch. k vám zvláštní vztah.“
„Zvláštní vztah mìl, ale ne ke mnì. Mìl milenku a s ní i dítì.“
„Ach tak. Promiòte.“
„Není co. Jednou chtìl ode mne koupit obraz, ale neprodala jsem mu ho.“
„Proè?“
„Obraz je nìkdy jako dítì. A on byl mé prvorozené.“
„Jaký to byl obraz?“
„Tøi dámy na plese. Namalovala jsem ho poté, co jsme se s man¾elem vrátili z plesu. Zábava, kde ka¾dý s ka¾dým a nikdo s nikým, jen vír na hladinì.“
„Snadno se do nìj spadne,“ øekl pohotovì, jako by mu bylo jasné, o èem mluvím. Jako by znal tu atmosféru venkovského mìsteèka, kde je ke høíchùm dost mo¾ností, ale kde není dostatek intimních ulic a tmavých zákoutí. Kde není jediné okno, které by podøimovalo, kde není mo¾nost nic skrýt.
Náhle jsem zmlkla. Nevím, proè se mu tady zpovídám. Cizímu èlovìku v cizím mìstì. Bude mì mít za blbeèka. Mo¾ná, ¾e u¾ asi má.
Pustil mou ruku. Nevím proè, ale pustil.
„A nové auto? Jak je to s tím autem?“
V tom momentì jsem se vzpamatovala.
„ Zítra si ho pùjdu koupit.“
U¾ se ani nerozlouèil a odkráèel støedem námìstí ke své kanceláøi.
NOVÉ AUTO