Zloèin
V tom roce 1985 jsme obì byly studentky. Mìly jsme namíøeno do Asie, ale rozhodly jsme se letìt pøe Káhiru. Bylo to levnìjší. Èekali jsme na letišti v Athénách. Postavily jsme se do fronty pøed rentgenové rámy. Všimla jsem si tøí mladíkù, zøejmì businessmanù odnìkud z východu. První z nich vstoupil do rámu na detektor kovù a ten zapípal. Mladík brisknì reagoval, jako by o nic nešlo. Sáhl do kapsy a ukázal fotoaparát. Uniformovaná kontrola u rámu øekla OK a nechala ho jít. Nazpìt do rámu ho nikdo nevrátil. Vzápìtí za ním prošli i druzí dva mladíci a zavazadla všech tøí byla prohlédnuta rentgenem a schválena. Vidìla jsem celý ten výjev, ale mùj mozek mi nedal ¾ádné avízo.
Nijak mì to neznepokojilo, pøesto¾e poèátek osmdesátých let provázel nebezpeèný vzestup terorismu. V roce 1983 zaútoèil sebevra¾edný atentátník na kasárna v Libanonu, v roce 1985 teroristé unesli výletní loï Achille Lauro a hodili pøes palubu tìlesnì posti¾eného Amerièana. I pøes zvýšená bezpeènostní opatøení lidé cestující mají strach, ale riziko se jim zdá ponìkud vzdálené.
Posadili jsme se pøed Gate a èekali na let 648. Sedìly jsme vedle sebe a letadlo spoleènosti egyptských aerolinií mìlo zpo¾dìní. Nìkteøí cestující se dívali na hodinky a zdáli se být nervózní. Koneènì jsme nastupovali do letadla. Jeden z tìch tøí mladíkù zaujal místo nedaleko nás. Ale kde jsou druzí dva? Jak to, ¾e nesedí spolu? Jednoho jsem zahlédla docela vzadu. Ten naproti nám mìl sevøené dlanì, stále si mnul prsty. „Podívej, jak je nervózní,“ øekla jsem Šošanì. „To se tak bojí létat?“
„Asi ano, je celý zpocený.“
Dostali jsme povolení ke startu. Podívala jsem se na hodinky. 21,05. Po dvaceti minutách kapitán vypíná svìtelné transparenty. V pøední èásti se objeví jeden z tìch tøí a øve arabsky a anglicky, a» zùstaneme sedìt. Všichni na nìj zíráme v šoku. V jedné ruce dr¾í revolver a v druhé granát. Opakuje, a» zùstaneme sedìt, ¾e se nám nic nestane. Nemáme ponìtí, co se dìje. Letuška ohlásila, ¾e došlo k únosu letadla a pokud všichni udìláme to, se nám øekne, ¾e nám nikdo neublí¾í. Prostøednictvím letušky se únosci pøedstaví jako èlenové egyptské revoluce ozbrojené frakce radikální palestinské skupiny Abu Nidala. Únosce sdìluje pilotovi, ¾e jeho organizace odsuzuje egyptský re¾im kvùli jeho politice na støedním východì. Bylo mi na umøení, proto¾e jsem vìdìla, ¾e je to jedna z nejnebezpeènìjších teroristických organizací na svìtì, která mimo jiné spáchala atentát na našeho izraelského velvyslance v Londýnì.
Zaèaly se mi chvìt ruce.
Šošana si toho všimla, vzala je do dlaní a pošeptala: „Renito, co s námi bude?“
Únosce naøídil odevzdat pasy.
Sebral je a zaèali nás tøídit. Amerièani, Australané, Belgièané, Francouzi do pøední èásti letadla. Všichni ostatní Øekové a Egyp»ané zùstali v zadní èásti. Nás dvì umístili také dopøedu. A ještì jednoho. Zabavili mu fo»ák, vytrhli z nìj film a pak s ním mrštili o pøepá¾ku. Pak pøešli dozadu, ale tam jeden cestující vytáhl pistoli. Všechno se sebìhlo v jediném m¾iku. Zaèalo peklo. Støelba svištìla kolem nás, ozýval se jekot a kvílení. Kulky zasahovaly cestující i èleny posádky, zavrtávaly do boku letadla a nìkteré prolétly trupem ven. Tlak v kabinì zaèal klesat. Vypadly kyslíkové masky, kymácely se nám pøed oèima, tak jsme si je nasadily. Letadlo se naklonilo, zaèalo prudce klesat. Nìjak jsme tušili, ¾e mìníme smìr. Nevìdìli jsme, kam letíme a proè.
Pøestala jsem vnímat èas. Hrùzou jsme se obì k sobì køeèovitì tiskly, zavíraly jsme oèi. Úpìnlivì jsme se modlily. Letadlo koneènì pøistálo, ale nemìli jsme ponìtí, kde. Nikde ¾ádné svìtlo, kolem jen tma. Nebylo to na ¾ádném osvìtleném letišti. Letuška oznámila, ¾e jsme na Maltì. Asi nás nechtìli pøijmout, napadlo mì.
Únosce zaèal vyjednávat. Potom se vrátil do kabiny a nasadil si masku. Dr¾el v ruce seznam. Vyšla letuška a pøeèetla jméno z pasu. Americký rybáø se mìl dostavit dopøedu. Byl o hlavu vyšší ne¾ únosce. Ten mu ukázal ke dveøím. Rybáø v domnìní, ¾e je propuštìn, poslechl.
Udìlal pár krokù k otevøeným dveøím. Ne¾ staèil vystoupit, únosce mu pøilo¾il zbraò k zátylku. Následoval výstøel a rybáø vypadl ven. Po nìm se rozlilo hrobové ticho. Pak letuška pøeèetla jméno dalšího Amerièana. Mu¾ v masce ani na okam¾ik nezaváhal, poèkal, a¾ pøijde ke dveøím a zastøelil ho stejnì. Jak letuška pøeèetla tøetího Amerièana, zacpala jsem si uši. Ale výstøel nebylo mo¾né neslyšet. Tìlo vypadlo ven. V letadle jsme byli všichni ochrnuti hrùzou.
Další jméno, které letuška pøeèetla z pasu, bylo jméno Šošany. Ta strnula, pustila mou ruku a potácela se ulièkou dopøedu. Oèi mám vytøeštìné a mozek mi bije do lebeèní kosti. Únosce ji popadl, otoèil smìrem k východu a pak se ozval další výstøel. Únosce vykopnul tìlo mé kamarádky na plochu. Svírala jsem køeèovitì sedadlo, zírala do prázdna, pokoušely se o mì mdloby, kdy¾ jsem uslyšela striktní hlas letušky:
„Na palubì je další izraelská dívka, pøijïte prosím dopøedu.“
Mozek mi vypovìdìl slu¾bu. Tìlo nereagovalo. Sedìla jsem bez hnutí. Pokud nedají palivo, jsem mrtvá, blesklo mi hlavou. A nehýbala jsem se. Nevím, na kolikáté vyzvání jsem vstala, nevím, jak jsem se dostala dopøedu. Vím jen, ¾e jsem skuteènì ztratila na okam¾ik vìdomí a octila jsem se na zemi. Únosce mì postavil na nohy, doklekl ke dveøím, zaèala jsem padat a jsem si témìø jistá, ¾e jsem nakonec uslyšela i výstøel.
Zloèin