Na obzoru Ji¾ní køí¾
Sotva jsme si zaplatily letenku, jedna z nás se podívala na mapu a vykøikla: Proboha, ten nenajdeme. Ponoøily jsme hlavy do mapy, abychom se pouèily, ¾e pravý Ji¾ní køí¾ lze nejlépe nalézt kolem zimního slunovratu. Jeho sousední souhvìzdí je Kentaur. Zdálo se mi, ¾e jsem doma, nebo» se mi vybavila kniha od Johna Updika Kentaur. Dodateènì mi pøichází na mysl, ¾e pøi ètení tohoto románu mì ani nenapadlo, ¾e mytologický Kentaur z knihy má pramálo spoleèného s tímto souhvìzdím. Druhé jeho souhvìzdí Mouchy nám nic neøíká. A nejjasnìjší hvìzda Ji¾ního køí¾e Acrux je nám také záhadou. Tak nakonec si klademe otázku: Za èím se do takové dálky ¾eneme.
Ani ne tak za hvìzdami jako za koalami, klokánky, stoletými baobaby, za poznáním, za vzdìláním, za láskou, za svými vznešenými sny. Jedovaté hady a pavouky z toho mù¾eme vynechat.
Nastupujeme do letadla. Letíme pøes Miláno a pøes Hong Kong. Dívám se do mapy a mám velkou obavu, ¾e poletíme pøes Malou Asii, mo¾ná i pøes Sýrii. Sleduji na obrazovce, kde se letadlo nachází, a v duchu si øíkám: Dole se nìkde bojuje pro zlomek svìta, co kde je. Krev jednìch s druhými se prolíná, rány míøí ¾enám do klína. A pod námi jen kumuly mrakù, ¾ádné záchranné sítì. Abych nepanikaøila, sna¾ila jsem se usnout a ráno musím udìlat z letadla alespoò jeden snímek Hong Kongu. Po druhé opiové válce byl tento poloostrov pronajat Anglii na 99 let. Vzpomnìla jsem si na tu slávu v televizi, jak Anglie v r. 1997 pøedávala po 99 letech toto „New Territories“ Èíòanùm podle zásady „jedna zemì, dva systémy“, jak poslední britský guvernér nastoupil na Královskou jachtu Britannia. Pøipadalo mi to smutné. ®e bychom se na vteøinku mrkly do babylonu mrakodrapù, na Ptaèí trh èi do Hongkongského parku, o tom se nám nemù¾e ani zdát. Tolik èasu na pøestup nemáme.
Opouštíme podzim a vítáme jaro, co¾ spatøujeme hned pøi východu z letištì. Všechny pøedstavy jsou vybledlé proti skuteènosti.
Sotva vystrèíme hlavy z nádra¾í Central station pohltí nás horko. Vlhké dusné horko. Nevíme, kde jsme a kam jít. Vydáme se s kufry nazdaøbùh ulicí a já po pár metrech vykøiknu: To je náš hostel. Jsme na místì.
Ale po bli¾ším zkoumání zjiš»ujeme, ¾e je jedna po pùlnoci a hostel zavøený. Co budeme dìlat? Niki, jeliko¾ je mladá a rozhodná popadne svùj kufr a ¾e pùjde spát do parku. Ne, to ne, bráním se. A jeliko¾ stojíme na zastávce autobusù, jeden èernoch, který nás sleduje, uká¾e na tabuli na telefonní èíslo. Podìkujeme, ale k èemu nám to je, kdy¾ nemáme zdejší mobil. Chvilku se dohadujeme, èeho¾ si všimne místní dívka a na uvedené èíslo nám zavolá. Okam¾itì pøijde recepèní a my táhneme kufru do patra, do svého pøedem objednaného pokoje. Hodíme kufry na zem a šokované padáme na ¾elezné palandy. Okam¾itì usínáme pøes veškeré horko a stísnìný prostor.
Ráno nehledáme kuchyò, kde si mù¾eme uvaøit kávu èi èaj, nehledáme sprchy ani toalety, ale ani nerozbalujeme kufry. Niki srdceryvnì pláèe, ¾e chce domù. Já mám z toho také srdce na dranc, ale zaènu na ni køièet, docela øvát: Domù se vracet se sta¾eným ohonem nebudeš! Musíme to vydr¾et. Musíme si splnit sen!
Hostel jsme pøe¾ily. Po týdnu jsme si našly ubytování v mrakodrapu v 10. patøe. Byly jsme blahem u vytr¾ení. Taková krása. V 6. patøe jsme mìly k dispozici bazény, víøivky, posilovnu. Niki zaèala chodit do školy, našla si práci, pøestala plakat. Sydney nás pohltilo svou krásou. Procházely jsme Hyde parkem, kde bílí ibisové se procházeli trávníky a svými dlouhými zobany klovali kolem našich nohou. V pøístavišti mezi Operou a Harbour Bridgem jsme obèas nastupovaly na ferry a odjí¾dìly jsme na Manly na procházku kolem oceánu nebo do rybí restaurace na moøské plody. No, ráj na zemi.
A nakonec se splnil i náš sen. Našli jsme Ji¾ní køí¾. Svítil v mìstské knihovnì.
Na obzoru Ji¾ní køí¾
¾e pøi ètení tohoto románu mì ani nenapadlo, ¾e mytologický Kentaur z knihy má pramálo spoleèného s tímto souhvìzdím. Druhé jeho souhvìzdí Mouchy nám nic neøíká. A nejjasnìjší hvìzda Ji¾ního køí¾e Acrux je nám také záhadou. Tak nakonec si klademe otázku: Za èím se do takové dálky ¾eneme. 
