Pracant k pohledání
Na valtických degustaèních trzích bylo nabito. Do mìsta vína dorazili milovníci a znalci tekutých hroznù a s pohárkem v ruce obcházeli stánky v zámecké konírnì, parku i ve sklepích a s bla¾eným výrazem ochutnávali znaèky nejvyšší kvality. Housle na improvizovaném pódiu chvíli plakaly, chvíli se smály, basa brumlala a cimbál cinkal nad hlavami toho lidského mraveništì, ve kterém nebylo málem kam šlápnout.
„Mù¾eme si k vám na chvilku odlo¾it sklenièky?“ zeptala se kamarádka Marta ètveøice degustátorù, co postávali u jednoho z kulatých stolkù. Dva mu¾i a zøejmì jejich protìjšky se dobøe bavili. Nejvýøeènìjší byl mu¾ s nara¾enou kšiltovkou do èela.
„Místa dost,“ pøikývl a pokraèoval ve vyprávìní: „Kopec ke Køivoklátu byl velká zabíraèka. U¾ jsem s tím vejšlapem chtìl seknout, ale oba par»áci mì ze svých kol ka¾dý z jedné strany tlaèili rukou dopøedu, a¾ jsem nakonec k hradu pøece jen dofunìl.“
„Je to vùbec mo¾ný?“ zvolala jsem. „Na ji¾ní Moravì – a potkám nìkoho, kdo profrèel mým rodným krajem.“
„Taková náhoda," ¾asla ¾ena se stejným snubním prstenem na levaèce, jaký mìl mu¾. Jeho man¾elka, došlo mi.
„Náhody neexistují," namítla jsem. „Lidi, co se mají potkat, se prý zaruèenì potkají."
„Tak na to si musíme pøipít,“ všichni ètyøi hned pozvedli pohárky. Pak pøed nás postrèili krabici s nakrájenou klobáskou, sýrem a kyselými okurkami. „Zobnìte si, kdy¾ jsme se tu tak v dobrém sešli.“
Já i Marta jsme z batohù vylovily naše zásoby a také je naskládaly na stùl. A spoleèná zábava se rozjela. Mu¾ s kšiltovkou stále vedl prim. Mezi veselými historkami v¾dy znalecky roztoèil víno ve skle, pøivonìl k nìmu a pak doušek pustil pomalu po jazyku.
„My tady s man¾elem taky bydlíme ve støedních Èechách," øekla ¾ena v okam¾iku, kdy mu¾ mlèel. „Kousek od Mladé Boleslavi."
„Na Moravì víno, v Èechách pivko," øekl vzápìtí. „U nás v hospùdce taky bývá šrumec."
„A nìkdy to má pìknou dohru," øekla uštìpaènì man¾elka.
„Mluvíš o Vildovi, ¾e jo?" mu¾ si posunul do týla kšilt na èepici.
„A o kom asi?" odsekla a hned spustila: „Mùj cho» šel jednou tìsnì pøed zavíraèkou dát si pivo a..."
„A uvidìl jsem sedìt v rohu hospody vyjukaného chlápka, co vypadal jako hromádka neštìstí," skoèil jí do øeèi mu¾.
Teï øekne, ¾e se toho chudáka ujal, blesklo mi hlavou.
„Samozøejmì se ho ujal," nepatrnì zvýšila hlas man¾elka.
„Co jsem mìl dìlat, kdy¾ mu frnknul poslední autobus?“ rozhodil ruce mu¾. „Pøijel a¾ z Ostravy za kamarádem, ale ten se dávno odstìhoval. Musel by si ustlat nìkde pod mostem.“
„Prostì ho pøivedl domù," konstatovala stroze man¾elka.
„V podkroví máme volný pokojíèek a já ho tam nechal pøespat," pøiznal mu¾.
„A pøespává tam u¾ pùldruhého roku," rozladìnì ohrnula pusu man¾elka.
„Proto¾e jsem ho nakonec zamìstnal," vybafl mu¾. „Jsem absolvent konzervatoøe na violoncello, ale teï podnikám."
„Svìt stojí na hlavì," øekla úseènì man¾elka.
„A nebyla to snad dobrá volba?“ oponoval jí mu¾. „Neumíš Vildu docenit. Pro dùvtip si sice nejel s dodávkou, ale pracant, to on je.“
„A u stolu je taky pilnej," ušklíbla se man¾elka.
„V¾dy» je to takový vdìèný ochutnávaè tvé bájeèné kuchynì." slo¾il jí kompliment mu¾. „Ani já tì nikdy nedoká¾u nad talíøem tak pìknì pochválit jako on."
Bylo mi jasné, ¾e se ještì musíme potkat. Takového vypravìèe, takovou inspiraci, takovou èlovìèinu, jak já øíkám vzácnému náboji, který v sobì nìkteøí lidé mají, si pøece nenechám ujít.
Pozvali mì na návštìvu a já k nim jednu nedìli odpoledne pøijela.
Otevøeli lahvinku ze zásob z Valtic a náš hovor pokraèoval tam, kde na Moravì skonèil.
„Máte to tu moc hezké," øekla jsem po chvíli.
Mu¾ pokrèil rameny: „Bydlení je tu prima, ale chcípnul tu pes."
Man¾elka oèividnì zbledla: „Kdykoli mu tohle pøelítne pøes nos, dá se èekat nìjaká akce."
„Chci to tu trochu rozhýbat," ohradil se mu¾. „Co je na tom divného?"
Já na tom tedy nic divného nevidìla. Je pøece krásné, kdy¾ se lidé setkávají. Je vesele, radostnì, nebo alespoò zajímavì. Ka¾dý dùvod k takovému setkání se vìtšinou stane tmelem, který pak lidi opakovanì sdru¾uje a umo¾ní vznikat novým pøátelstvím.
„Tentokrát pøišel s tím, ¾e uspoøádá pøedvánoèní koncert," povytáhla oboèí man¾elka a já hned vìdìla, ¾e to nebylo jen tak.
„Obtelefonoval jsem pøátele z hudebního svìta a pozval je," kasal se mu¾. „Kdy¾ úèast potvrdil Václav Hudeèek a taky paní Urbanová, šupajdil jsem na faru."
Málem jsem zapomnìla dýchat. „Co bylo dál?"
„Pan faráø si za»ukal na èelo. Prý – u nás v kostele? Od léta se tam neuklízelo. Všude je prach a zatuchlina. Pro takové hvìzdy to není vhodné prostøedí," citoval faráøe mu¾. „Ale já mu øekl, a» to nechá na mnì," dopovìdìl.
Vìøila jsem mu ka¾dé slovo. Takový pøíbìh umí vymyslet jen ¾ivot sám.
Pak se pustil do vyprávìní, jak se v sobotu pøed stánkem bo¾ím pod jeho vedením sešla celá vesnice. Ka¾dý si pøinesl svùj vlastní kbelík, smeták, mop a dostatek saponátù. Brigádníci opláchli dla¾bu, nablýskali lavice, oprášili oltáø, umyli vitrá¾e v oknech a ze ¾ebøíkù vycídili sochy. Ani na operaèním sále asi nebývá takový poøádek.
„Zvuèná jména pøilákala davy," vzpomínal mu¾. „Dorazili i hlavouni z Boleslavi a významní podnikatelé."
Vzpomínky mu dál letìly pøed oèima jako film. „Vilda právì dokydal králíèí bobky – a prej, taky bych na ten koncert šel. Ale nemám kvádro."
„Tak ho nakonec man¾el narval do svého smokingu," roztoèila oèi man¾elka.
„Mnì je malej a stejnì u¾ se koncertovat nechystám," bránil se mu¾.
„A jak dopadla celá tvoje snaha? " zeptala se man¾elka, ale neèekala na odpovìï a vysypala na mne: „Stál v rohu jako ètvrté kolo u tøíkolky a všichni hurá k Vildovi. Jste pašák. To se vám povedlo. Takový nádherný koncert. Výbornì, výbornì!"
V tu chvíli se Vilda zjevil ve dveøích. „U¾ mám padla, pokud ještì nìco nepotøebujete, šéfe," øekl a ihned ho zaujal prostøený stùl. „Na moment bych si k vám pøisedl, ale slíbil jsem sousedovi, ¾e mu pomù¾u slo¾it brikety," úspìšnì pøedstíral, ¾e se nevnucuje.
„Vildo, nel¾i, nebo se jednou budeš sma¾it v pekle," zahrozila na nìj man¾elka.
„Kdy¾ se tam se mnou budou sma¾it øízky a karbanátky, tak mì to nerozhází," odvìtil dobrosrdeènì.
Pak udìlal na paní domu oèi a øekl: „Ale tak vynikající, jak dìláte vy, dozajista nebudou."
Paní domu si jen hluboce povzdychla a pak otevøela ještì jednu lahvinku, aby mohla i Vildovi nalít sklenièku vína z Valtic.
Pracant k pohledání
