Bylo to krásné a rozkošné dvoumìsíèní štìnì ovèáka. Jméno mìl Duran a byl èistokrevný, co¾ mi bylo vcelku jedno. Stál mou maminku 500 korun, co¾ bylo v té dobì moc penìz. Zamilovala jsem si ho také, aèkoliv nemìl tak oddané oèi jako Dingo. Ale bylo to štìnì, chlupaté a hravé a dùvìøivé. Zaèala jsem s ním chodit na cvièák. Tam byla docela dobrá parta, kromì toho, ¾e jsme cvièili psy, scházeli jsme se v klubovnì a zpívali pøi kytaøe.
Chodily jsme tam s mou nejlepší kamarádkou a spolu¾aèkou Zuzanou, která mìla psa boxera. Jmenoval se Radar. S Duranem byli nejlepší kamarádi. Bìhali spolu po kopcích kolem, hráli si, kousali se a koèkovali, ale neublí¾ili si. Na cvièáku jsme je uèili poslušnosti, obranì, stopování, lezení po výškách, pøeskakování pøeká¾ek, tøeba plotù, šplhání, plazení apod. Formálnì byl Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou) organizací, která by v pøípadì nutnosti, války tyto psy poslala do boje. Cvièení psi v té dobì procházeli pøedepsaným výcvikem a zkouškami. Duran i Radar dosáhli docela brzy I. stupnì zkoušek, co¾ znamenalo, ¾e poslouchali pøíkazy, odmítali potravu od cizích lidí, vydr¾eli èekat, sedìt, le¾et, bránili svého pána i pøesto, ¾e je nìkdo øezal holí, nebáli se støelby, ale také i to, ¾e my jsme se museli nauèit støílet. Vzduchovka mi šla bájeènì, mìla jsem dobré oko, muška, cíl, zásah. Horší to bylo s pistolí, z které jsem si vystøelila vedle vlastního ucha a málem jsem ohluchla. Nicménì, mám z tìch dob vyznamenání – První místo v oboru psovod – ¾ena. Bylo mi jedenáct.
Duran mìl u psù neobvyklou vlastnost. Rád lezl po stromech. Pravda, musela jsem mu trochu pomáhat, tlaèit ho nahoru, proto¾e nemìl drápy jako koèka, ale moc ho to bavilo. Mo¾ná proto, ¾e to moc bavilo mnì a on mi chtìl udìlat radost. Kolem svých deseti let jsem trávila na stromech spoustu èasu. Jednak odjak¾iva miluji výšky a jednak tam za mnou nemohli dospìlí, kteøí umìjí dìti jen otravovat. Na stromech jsme sedávali celá parta Podolákù a bavili se, nadávali si, hádali se i se namlouvali. Duran tam pobýval radostnì s námi.
V té dobì jsme také s rodièi jezdili na ®ivohoš» na Slapy k našemu známému, výtvarníkovi Jiøímu Èernému. Tatínek se s ním bohémsky kamarádil (co¾ znamenalo nìkolikadenní flámy pra¾skými hospodami) a také mu pomáhal jeho chatu na strmé lesní a kamenité stráni stavìt. Maminka se zase pøátelila s jeho ¾enou Bobinou, co¾ mi bylo zcela nepochopitelné, proto¾e temperament a šarmantní krása mé matky byla zcela v rozporu s upjatou decentností a vyumìlkovaností studené ryšavé krásky Bobiny, ale asi k tomu pøispìla stejnì sdílená zkušenost flámù jejich man¾elù.
Jednou tatínek Jiøímu cosi na chatì opravoval a vzal tam na víkend mì a Durana. A nastal horor. Veèer Jiøí odjí¾dìl do Prahy. To znamenalo dostat se na zastávku parníèku, který jede do Slap a odtud autobusem. Dostat se na zastávku parníèku znamenalo doplout tam lodièkou. Døevìnou a malou, kterou Jiøí vlastnil a která mìla malý motor. Pro pøípad závady v motoru byly v loïce také vesla. Tatínek s Jiøím nasedli do loïky a mne nabádali, abych tady zatím byla hodná. Byla jsem. Èetla jsem si Posledního mohykána, a jak se pomalu stmívalo, poposedávala jsem blí¾ a blí¾ k oknu chaty. Mezitím jsem koukala na široké slapské jezero a sledovala “naši” lodièku, jak se blí¾í na opaèný bøeh, kde byla zastávka parníku. Kdy¾ se k ní lodièka pøiblí¾ila, byla malinká jako skoøápka vlašského oøechu. A tak s ní také nadále bylo zacházeno. Jiøí toti¾ vystoupil, vstoupil na parníèek, který øádnì pøiplul a mùj táta zatoèil loïku zpìt. Ale ouha. Zrovna zaèínala bouøka. Zvedl se vítr a setmìlo se. Zapálila jsem svíèky, elektøina v chatì nebyla. Støídavì jsem èetla napínavý pøíbìh v knize a støídavì hledìla s obavami na jezero.
Vidìla jsem, jak se loïka bezmocnì potácí na vlnách, zøejmì motor pøestal pracovat. Táta bojoval s vesly, ale proti náporu vìtru, bouøce a nyní u¾ i lijáku nemìl moc šancí. Byla jsem zoufalá. Duran zaèal výt. Zaèala jsem breèet. Ne¾ se úplnì setmìlo, zahlédla jsem, jak se tátova loïka ztratila za skalnatým høebenem. Vùbec tam nechtìl plout, vítr ho tam zahnal. U¾ jsem neèetla, znovu jsem se sna¾ila zapálit svíèky, které vítr i v chatì zhasínal, aby táta z vody vidìl, kde se svítí. V té dobì byla na té stráni pouze tato jediná chata. Uplynula u¾ asi hodina. Najednou pes zaèal štìkat a dobývat se ven z chaty. Nevìdìla jsem co mám dìlat. Hroznì jsem se bála. Tmy, bouøky, o tátu. Nakonec jsem psa pustila. Vyrazil jak zbìsilý. Zavøela jsem døevìné dveøe, o které se se mnou rval vítr a déš». A modlila se. Nìco mi øíkalo: Uklidni se, všechno dobøe dopadne. A tak jsem postavila na vaøiè vodu na èaj. Za nìjakou dobu, která mi pøipadala nesmírnì dlouhá, se dveøe chaty otevøely. Dovnitø vpadli dva zcela vysílení mokøí kamarádi. Táta a Duran. “On mì našel pod skálou, vùbec bych se sem v té tmì nedostal,” øíkal vdìènì táta a tiskl k sobì Duranovu hlavu. “Dr¾el jsem se ho jako klíštì, on mnì sem dovedl,” dodal. Dala jsem tátovi horký èaj a Duranovi konzervu, která mìla být zítøejším obìdem.
Druhý den ale drama pokraèovalo. Bouøka s vydatným deštìm zapracovala na stráni tak, ¾e se zøítilo mno¾ství kamenù. Chata Èerných byla postavena na velkých balvanech, pospojovaných hlínou a snad èásteènì betonem, to u¾ nevím. Stála asi uprostøed velmi strmé stránì nad vodou. Pøed chatou byla jakási pøírodní veranda, kde se dalo sedìt èi stát. Stáli jsme tam ráno s tátou a obhlí¾eli škody napáchané bouøkou. “Ještì, ¾e tohle je pevné,” øíkal táta a koukal na místo, kde jsme stáli. “Jinak by se to mohlo celé zøítit i s námi,” dodal. A v tom Duran pøiskoèil, zbìsilì štìkal a kousal nás do nohou. “Co blbneš,” øíkali jsme oba, ale nicménì, jsme ustoupili z verandy. V následující vteøinì se s rachotem zøítila. Kdybychom tam stáli, letíme dolù mezi balvany. Copak by z nás asi zbylo? Duran tátu i mì zachránil. A pøesto ho moje milá a hezká maminka asi za rok prodala k vojsku jako perfektnì vycvièeného psa Svazarmu. A proè byla tak krutá? Proto¾e ji Duran pokousal, kdy¾ mne bila za nìjaký pøestupek. Ale on mne bránil! Byl k tomu cvièený. Snad bych jí to i vysvìtlila, kdyby mi dala pøíle¾itost. Ale prodala ho bez mého vìdomí a neøekla mi kam. Jen mne vypeskovala, ¾e se o nìj málo starám, ¾e bìhám za klukama. Mo¾ná mìla pravdu. Tak jsem obreèela dalšího psa.
