Naše zvíøena i rodina (2/4) Tolik psiny se vèelami
Mí milí mladí rodièe mìli plno stejnì mladých a roztomilých pøátel a známých. Nìkteøí z nich za námi jezdili na návštìvy na letní byty. Byla to jednak teta Bo¾ka, tatínkova sestra se svým man¾elem Ev¾enem, dále pak man¾elé Berounských a man¾elé Mlejnských. Chodili s námi sbírat jahody, borùvky, maliny, ostru¾iny, vaøili plody lesa v kádích, ¾dímali v prostìradlech a dìlali d¾emy, marmelády, š»ávy atd. Všichni byli veselí, rádi zpívali a vyprávìli, co¾ se nám, dìtem, líbilo.
Veèer se Berounských, Mlejnských a celá ta veselá kopa opila laciným vínem a my a jejich dìti – myslím, ¾e to byli velmi námi dívkami (sestra a já) vítaní chlapci, nám nìkde na pùdì vysvìtlovali, proè mají v kalhotách nìco jiného ne¾ máme my, holky, a hezky nám to ukazovali a mohly jsme si i sáhnout.
Jednou naše maminka odjela nakupovat do Dobrušky a táta a my se sestrou jsme jí šly naproti k autobusu, abychom jí pomohli odnést nákup. A nebyl by to táta, aby nemìl nìjaký ,,geniální” nápad. ,,Holky, schovám se tady do køoví a a¾ pøijde máma, øeknìte, ¾e jsem musel odjet do Prahy. Ona bude zklamaná a já pak na ni vybafnu,” øekl s roš»áckou radostí. A zalezl. Máma vystoupila, vyslechla zklamanì zprávu, podìlila se s námi o tašky a pak to nastalo. Z køoví vyskoèil táta a zaèal tanèit. Tedy byl to jakýsi divošský tanec. Skákal, mával rukama kolem sebe, kopal a zpíval, tedy øval. Máma postavila tašky a smála se, a¾ se za bøicho popadala. Myslela, ¾e jí ,,Jarda” vymyslel na pøivítání zase jeden ze svých ¾ertíkù. Jen¾e náhle z tìch výkøikù byla patrná zoufalá slova: vèely! vèely! divoké! Jak se ukázalo, nebyl to tanec radostný, ale témìø smrtelný. Táta vlezl do hnízda k divokým vèelám a ty ho poštípaly tak, ¾e byl oteklý od hlavy a¾ k patì. V chalupì pak nìkolik dní le¾el obkládán studenými zábaly.
V Šedivinách, v Orlických horách, jsme také vidìli a za¾ili opravdové tornádo. Byl to ohromný vír, který strhával støechy a polo¾il v okolí nìkolik lesù tak, ¾e døevaøi u¾ nemuseli kácet, jen odvá¾et. Koukali jsme se na to z vršku, na kterém stála naše vypùjèená chalupa. Ta a její okolí zùstalo nedotèené.
Dona
Èernou ovèáckou fenku Donu jsem u¾ domù nenastìhovala. Umístila jsem ji v bytì mé starší kamarádky a také sestry chlapce, s kterým jsem se chtìla v té dobì patnácti let vdávat. Marta bydlela v Nuslích poblí¾ mé babièky. Nosila jsem tam Donì ¾rádlo a chodila s ní ven. Ovšem ne pravidelnì. Byl to pes napùl mùj a napùl Marty, která byla tak hodná, ¾e pøijala tuto úlohu. (Od té doby však má ji¾ po nìkolik desetiletí vlastní psy.)
Donu mí rodièe snášeli, pokud jsem ji pøivedla jako hosta, a dokonce jsem ji smìla obèas pøivézt na ®ivohoš», kde si postavili vlastní chatièku. Dona byla skvìlá plavkynì. Bála se støelby èi hlasité rány. Na ®ivohošti, ale i v Praze u Vltavy, se s takovou ránou obèas setkala. V tu chvíli skoèila do øeky a bìhem chvilky byla na druhé stranì. Samozøejmì vyhrála veškeré psí závody v plavání. Také umìla chytat myši, zakousnout je a obloukem odhodit, a také vosy, které si šikovnì jazykem postrèila na zuby-stolièky a rozdrtila je. I pøes tyto kvality mi rodièe nedovolili mít ji doma, a kdy¾ se Marta vdávala a Donu u¾ nechtìla, darovali ji mí rodièe vrchnímu v restauraci na ®ofínì, kde se prý bude mít dobøe.
Co se jídla týèe, mìla se asi líp ne¾ u Marty a u mì, které jsme byly obì bez penìz, ale urèitì se jí stýskalo, proto¾e dvakrát utekla k nám do Podolí. Podruhé však jenom na krátko a lákala nás jít za ní. Tak jsme ji se sestrou Lídou následovaly. “To je dost, ¾e jdeš domù,” vítal ji její nový “páníèek”. – “V¾dy» tady ty tvoje dìti breèí hlady.” Dona se toti¾ chtìla pochlubit se svými pìti štìòátky…
Zaøekla jsem se, ¾e ne¾ si poøizovat psy a koèky a pak je dávat pryè, radìji ¾ádné mít v dalších letech nebudu. Studovala jsem, pracovala, mìla øadu koníèkù, s kterými by se péèe o zvíøata dala jen tì¾ko skloubit. Snad a¾ nìkdy, a¾ budu v dùchodu, poøídím si zase pejska, myslela jsem si.
Dona