Není Rock jako Rock
Na podzim 1989 mne pozval Jiøí Èerný do novì zakládané redakce Rock a Pop (pøi Lidových novinách). Udìlal to jednoduchým zpùsobem: “Evo, rád bych tì tu mìl jako ¾enskou.” Takové nabídce se nedalo odolat.
“Evo, nevíš o nìjaké sekretáøce,” zeptal se mne hned první den mého redaktorování Jirka.
“No, vìdìla bych, jestli nevadí, ¾e je to moje sestra. Právì odešla z vydavatelství Práce, kde mìla šéfa, zaslou¾ilého straníka, jinak alkoholika, který se poèùrával i pøi poradách vsedì na ¾idli.”
Jirka zajásal a moje sestra Lída další den nastoupila. Byl to hezký èas. My, redaktoøi, jak je zvykem, jsme nechodili do práce brzy ráno, také i proto, ¾e jsme navštìvovali koncerty, které trvaly do noci a o nich¾ jsme psali. A proto¾e byla v redakci spousta mladých ambiciózních mu¾ù, kteøí chtìli popsat tisíce stran èasopisu a být tak slavní, nemìla jsem ani moc práce. Vlastnì jsem chodila na koncerty a psala o tìch, které jim nepøipadaly moc atraktivní. Nevadilo mi to, moje ambice byly v té dobì úplnì jiné. Zakládala jsem èasopis pro Èechy doma i ve svìtì Èeský dialog a zjiš»ovala jsem, ¾e èím mne víc zajímá politika a obèanská spoleènost, tím ménì mne vzrušuje dìní v rocku, popu a jazzu, i kdy¾ poslouchat to nepøestanu nikdy…
Po necelém roce jsem z redakce odešla a vìnovala se jen svému novému èasopisu. Ale ještì pøedtím:
V redakci pracovala další prima osoba ¾enského pohlaví – fotografka Hana Rysová. Má dvì sestry, z nich¾ jedna ¾ije v Anglii, a kdy¾ pøijela do Prahy, dávala nám lekce z angliètiny, druhá bydlela na Dobøíši, neznám ji, jen jsem slyšela, ¾e mìla v té dobì partnera s pozoruhodnými nápady. Kdy¾ napøíklad jejich fena porodila štìòata, vzal je a rozvezl za dveøe dobrých lidí. Jedním z tìch lidí byla právì Hanka. Ale i kdy¾ dobrý èlovìk Hanka otevøela dveøe, za nimi¾ nìco ¾alostnì kòuèelo a vzala to ubo¾átko dovnitø, mìla plno dùvodù k tomu, ¾e si je nemù¾e nechat. Vzala je do redakce…
Takhle v pondìlí v devìt ráno mi doma zvoní telefon.
“Hele, ségro, u¾ pøijeï do redakce, máš tady dáreèek pro synka Mareèka,” øekla moje sekretáøka, moje sestra.
“Víš, ale já teï nemohu, musím tady v klidu dopsat èlánek o vystoupení Laco Decziho, který po emigraci mohl zase zahrát v Praze,” odpovìdìla jsem. Pøijedu a¾ v poledne.
A dostala jsem tušení.
Bylo správné. V redakci na mì, jako dáreèek pro mého synka, kterému bylo tehdy deset a moc by si pejska pøál, èekalo štìnì. Nádherné, èernobílé, velikost do kabelky. Tedy do té socialistické, kam se musela vejít èvrtka chleba a osminka másla. Moje sestra je chovala v náruèí, kde š»astnì spinkalo a ka¾dou jednu minutu mu dávala pusinku.
“U¾ ti ho nedám, pøišla jsi pozdì. Popraly jsme se o nìj se Svìtlanou, která se do nìj také zamilovala jako já,” øekla sestra pøísnì. ,,Já jsem vyhrála,”dodala a psa dr¾ela pevnì, abych jí ho nesebrala.
Oddychla jsem si, i kdy¾ pejsánek byl k ,,se¾rání”. Mùj synek Mareèek by se o nìj nestaral, a já pøi svém pracovním vytí¾ení také ne. Všechno tedy dobøe dopadlo. Rock, jaké dostal pejsek jméno po redakci, z které vzešel, putoval do severní èásti Prahy, Èimic, kde si ho vedle Lídy ještì zamiloval její syn Slávik a man¾el Slávek. Bylo o nìj peèováno, ba byl i rozmazlován. A rostl. A hodnì. Z toho malého štìòátka, které by se vešlo do socialistické kabelky, bylo do roka a do dne tele èi menší doga. Tedy prý rasa pointer, ale dost velkého vzrùstu.
Byl hodný, nikdy se nepral s jinými psy, ani nekradl jídlo ze stolu jako napø. náš Béïa, ale utíkal. Kdy¾ pøíroda zavolala, vyslyšel ji a zdrhal kvapem za pachy, které ho lákaly.
Velký Slávek, jak jsme øíkali Lídinu man¾elovi, byl jako baletní mistr na sílu trénovaný. Vzpomínám si, jak jednou vzal ¾idli, na které jsem sedìla, jednou rukou za jednu ¾idlovou nohu a vyzdvihl ji a¾ ke stropu. Tedy on Rocka udr¾el. Horší to mìla Lída a malý Slávek.
Kdy¾ jsem v èervnu 1989 byla v Paøí¾i na oslavì dvì stì let od Francouzské revoluce, radovala jsem se z mno¾ství muzikantù, kteøí hráli 21. èervna na tzv. Den hudby. Koncerty na pódiích, i v ulicích, profesionálové i amatéøi, celá Paøí¾ hrála a zpívala. Souznìlo s tím svátkem v té dobì dalších osm evropských mìst, kde se festival také konal. Prezident Havel v následujícím roce prohlásil, ¾e se jako deváté mìsto k svátku hudby pøipojíme.
“Sestro, nalaï si hlasivky, jdeme zítra zpívat na Karlùv most,” pøikázala jsem Lídì 20. èervna. A Lída byla pro. V¾dy» u¾ jsme si spolu poøádnì nezazpívaly od doby našeho mládí, kdy byla naším nejvìtším hitem Dajána.
“Jenom¾e musím vzít s sebou psa, Slávkové nebudou doma,” øekla jakoby s otazníkem.
“No co, tak ho vem, bude pìkným umìleckým doplòkem a bude nás hlídat,” øekla jsem.
A tak ano. Jak dojela Lída ze psem do centra Prahy, ji¾ nevím. I na Karlovì mostì byl moc hodný. Pøivázaly jsme ho ke sloupu a pustily se do produkce dvojzpìvu s kytarou. Pøidal se k nám starý pán – houslista, který hudl naproti a umìl všechny lidovky. Mìli jsme úspìch. Turisté se zastavovali a hledali klobouk èi co, kam by mohli hodit ocenìní. Tak jsem rozlo¾ila futrál od kytary. Ty drobné k pouliènímu pøedstavení prostì patøí, i kdy¾ z nich èlovìk zrovna nezbohatne. Je to urèitý rituál. A proè ne, v¾dy» jsme zpívaly moc hezky a ten houslista se také sna¾il.
A pak pøišel policajt. Mladý kluk. Chvíli na nás zíral a pak øekl, ¾e tady hrát nesmíme, ¾e to prostì není dovoleno. Zeptala jsem se ho, jestli ví o tom, ¾e je dneska svátek hudby atd., a» si buï pøeète dnešní noviny nebo se zeptá nìkoho z kulturního odboru magistrátu èi Ministerstva kultury.
Turisté se divili, co se to dìje, a zaèali nesouhlasnì mruèet. Rock se k nim radostnì pøipojil. Mladý policista odešel, ale proto¾e byl zøejmì chlapec hou¾evnatý, za hodinu se vrátil.
“Hrát tady mù¾ete, ale nesmíte vybírat peníze,” trumfoval.
“Hele, soudruhu, my tady ¾ádné peníze nevybíráme, zaka¾te tedy tìm lidem, aby nám je dávali,” øekla jsem s pøevahou vìdomí, ¾e metr od nás zaèíná víc a víc vrèet Rock.
“Co se dìje, proè pøerušujete ten krásný koncert?” ptali se nás cizinci, kteøí vidìli nìjaký pro nì nesrozumitelný konflikt. A tak jsem jim trošku vysvìtlila, ¾e ten policista ještì nepochopil, ¾e je u nás u¾ více jak rok svoboda, ¾e si poøád myslí, ¾e je tu komunismus se všemi jeho zákazy všeho. Jako jeden mu¾, èi jako jeden èerný mrak ¾íznivák se pomalu sunul dav k policajtovi. V tom se Rock napøímil, natáhl svaly a utrhl se z øemenu. A jak je ten pes normálnì hodný, ¾e by kuøeti neublí¾il, k policistovi se blí¾il velmi nebezpeènì. Lída však zachovala chladnou hlavu a vyrazila obloukem. Chytla psa pod krkem za obojek a øekla: “Nech ho, chudáka, on je ještì mladý.”
Turisté sice vìtšinou nerozumìli slovùm, ale pochopili divadlo jako pantomimu. Zaèali tleskat. A policajtský kluèina rychle mizel pryè.
Tehdy byl Rock jen jednoletý. Pozdìji se uklidnil a byl nejen poslušný, ale pøestal se i toulat. A èasem mìl doma nové vzrušení. To mu bylo u¾ asi dvanáct let. Mladou koèku Adélku. Malièká, pruhovaná a divoká, co¾ Rocka sice pøivádìlo na jednu stranu k šílenství, proto¾e jako stárnoucí pán chtìl mít svùj klid, ale na stranì druhé ho to nutilo zase ještì tak hned nebýt dìdkem na odstøel. Adéla se napøíklad ráno po probuzení rozhlédla po bytì a zamìøila svùj nálet, svou støelu na urèité místo. Rock býval velmi vhodným cílem. Koèka se pøikrèila ke startu, zamíøila a vyrazila. Skoèila Rockovi na záda a utekla do vedlejšího pokoje. Rock se ošíval, mrzutì kòuèel, kdy¾ vtom se nálet opakoval jen s tím rozdílem, ¾e tentokrát mu Adéla jenom hbitì poplácala svými tlapkami a drápky èumák a zase rychle utekla. “Ach, ach ne, dejte ji pryè,” jakoby ten starý dobrák breèel.
Ale pak si lehnul, Adélka se stoèila kolem jeho hlavy a oba byli v pohodì.
Kdy¾ mu bylo asi patnáct let, jeli jsme s ním celá rodina na výlet na Slapy, kde se s radostí vrhl do pøehrady a plaval. Horší bylo se vydrápat na bøeh po velkých balvanech. Museli jsme tomu asi osmdesátikilovému pejskovi pomáhat. Nìkdo z vody, nìkdo ho tahal sezhora. A “malý” Slávek, jak jsme øíkali tomu u¾ témìø dospìlému mu¾i, ho tlaèil za zadek z vody a pøitom øíkal stále dokola cosi jako “ty blbèe psí, tak se sna¾, lez nahoru nebo tì praštím.”
Jen¾e pøišla rána. Moje sestra Ludmila se bohu¾el nedo¾ila šedesáti let. Odešla nìkolik let po smrti svého man¾ela Slávka. O Rocka se pak staral Slávik a nutno øíct, ¾e mu vùbec neøíkal nic ošklivého, i lou¾ièky, který stárnoucí psí pán obèas udìlal na koberci, trpìlivì utíral..I já jsem ho obèas chodila venèit. Sna¾il se doposledka být fit. Ale pøece jen mu obèas nohy vypovìdìly slu¾bu a on upadl na schodech. Bylo tì¾ké ho na nì zase zpátky postavit… Ne¾ila u¾ koèka Adélka, ale doma mìl Rock spoleènost nových dvou koèek. A snášeli se spolu bájeènì.
Moji sestru pøe¾il asi o tøi roky. Kdy¾ skonal, bylo mu osmnáct, co¾ je ve psím pøepoètu 126 let…
Není Rock jako Rock
