Naše televize, rádia jako Èeský rozhlas Dvojka, Èeský impulz vìnují vzpomínce na Karla Hašlera poøady – a vìtšinou moc hezké.
A tak si myslím, ¾e by se také hodilo pøipomenout spojení Mezinárodní èeský klub a Karel Hašler.
To bylo tak: Jeden velmi nápaditý a èinný èlovìk z Kolína nad Rýnem, jménem Václav ®idek, mj. rekordman v plavání ve studených vodách (brr!!), napø. pøed 45 roky v roce 1974 uplaval ve Vltavì 33 km, ze Slap do Prahy, pøes zdymadla pøehrad ve Štìchovicích a Vraném nad Vltavou . O rok pozdìji tu samou trasu si prodlou¾il do centra Prahy a spoleènì po 40 km s Františkem Venclovským vystoupili na Obèanské plovárnì z Vltavy. Vyšly mu dvì knihy „Sám ve víru zdymadel“ a „Kolja ... to neznáte mého psa!“. Obì velmi ètivé.
Jednoho dne navštívil Václav naší redakci s myšlenkou, ¾e Hašler bude mít od smrti 60. výroèí, ke kterému by se hodilo udìlat malý vzpomínkový komorní koncert. Psal se rok 2001. Øekl, ¾e potkal kdesi na Šumavì na dovolené malou hudební rodinnou skupinku, která by mohla zahrát a zazpívat.
Ale! Vzniklo z toho nìco úplnì jiného – veliký poøad pod názvem „Karel Hašler, jak ho neznáme“, kde zpívala nejen ta skuteènì šikovná rodinná skupina Archeus z ji¾ních Èech, ale i známá hudební skupina Šlapeto, uvádìla Pavlína Filipovská s Jiøím Hanákem, pøišel Radovan Lukavský, Jiøí Suchý, re¾isér Gustav Oplustil, potomci a pøíbuzní Karla Hašlera a také – Thomas Hasler, tøetí syn tohoto známého písnièkáøe, kterého nikdy vskutku nespatøil, proto¾e ho nacisté døíve v koncentráku v Mathausenu, umuèili.
Koncert byl úspìšný a tak se za dva mìsíce opakoval – pøesunul se z pra¾ského Divadla U Hasièù do velkého sálu Mìstské knihovny v Praze, kde pøišel vedoucí muzikant a zpìvák Ivo Zelenka s nápadem postavit Karlu Hašlerovi v Praze pomník. Po skonèení koncertu zalo¾il obèanské sdru¾ení „Písnièkáø“ a vyhlásil sbírku na postavení pomníku na jeho památku. Kdo nìkdy nìco podobného dìlal, tak ví, ¾e to nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Ivo Zelenka s nasazením všech sil a s pomocí dalších pøátel se dal do obíhání byrokratických úøadù, psaní ¾ádostí, vyplòování formuláøù, vysvìtlování a já nevím ještì èeho všeho. Ale po letech se dopracoval k výsledku ¾e pomník, realizovaný sochaøem Stanislavem Hanzíkem, byl po šesti letech postaven a dokonce na Starých zámeckých schodech. Byl to nemalý úspìch. Jistì si všichni vzpomenete na tu známou Hašlerovu písnièku „Po Starých zámeckých schodech“.
*** Karel Hašler byl èeský písnièkáø, herec, textaø, skladatel, spisovatel, dramatik a re¾isér. Byl synem kováøe - pozdìji se jeho otec stal skláøem. Od roku 1897 hrál ve smíchovském divadle Pavla Švandy. Odtamtud po krátkém èase odešel hrát do Tábora, brzy se ale vrátil do Prahy. Poté hrál v Národním divadle v Brnì a v divadle v Lublani, kde úèinkoval v èinohøe i opeøe. V roce 1903 byl pøijat do Národního divadla v Praze. O¾enil se s dcerou klavíristy a hudebního skladatele Rudolfa Frimla Zdenou. V roce 1916 byl pro nekázeò propuštìn z Národního divadla v Praze. Ještì pøed tím se zaèal ¾ivit svými písnìmi. Bìhem První svìtové války jezdil na turné po èeských zemích a vystupoval po Praze. V roce 1919 otevøel vlastní hudební vydavatelství. Vystupoval èasto ve varieté na Vinohradech. Za druhé svìtové války mu bylo zakázáno zpívat vlastenecké písnì. Zaèátkem roku 1941 byl poprvé zatèen gestapem, propuštìn a v srpnu bìhem natáèení filmu „Mìsteèko na dlani“ byl 2. záøí znovu zatèen. Vinu na jeho zatèení mìl pravdìpodobnì re¾isér Václav Binovec, co¾ se ale nikdy stoprocentnì nepotvrdilo. 22. prosince tého¾ roku zemøel na následky muèení pod ledovou sprchou v koncentraèním táboøe Mauthausen. Film „Mìsteèko na dlani“ mìl devìt mìsícù po jeho smrti premiéru s nemalým úspìchem u divákù.
Tvùrce sochy sochaø Stanislav Hanzík
Kdy¾ byl po x letech koneènì odhalen Hašlerovi pomník, pøijel na tu slávu i jeho syn Thomas z Bostonu. (On je Amerièan, proto¾e jeho matka s ním po roce 1948 odjela do Austrálie a poté do USA.) A velmi vtipné bylo, ¾e ho poøadatelé nechtìli na tu slávu vpustit, proto¾e nemìl v ruce pozvánku. Tu zapomnìl doma, netušil, ¾e jí musí ukázat u vstupu mladému èiperovi, zvyklému poslouchat své nadøízené. Marnì jsem za nìho orodovala a ukazovala svoji pozvánku. Ne, ne a ne! Tom nerozumìl, co se øíká, ale pochopil, ¾e je tu ne¾ádoucí.
Tomas Hasler s Arnoštem Lustigem v Praze
„Tak pùjdu do jiné hospody,“ øekl a rozlouèil se. Vybìhly jsme s kolegyní Martinou za chvíli za ním a našli jsme ho s pøítelkyní a kamarádem Pepi Lustigem v restauraci na Klárovì. Bylo to asi lepší posezení ne¾ na oficiálním rautu od Prahy 1.
Vzpomínka na Karla Hašlera
