Poznámka redakce: Mnozí si pamatujete známého moderátora èeskoslovenských otu¾ilcù Vladimíra Kulíèka podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva byla, kdy¾ Vladimír po krátké nemoci v roce 2014 zemøel.
Urèitì uvítáte ještì jeho další doposud nepublikované èlánky z nevydané kní¾ky "I to se mù¾e stát... Aneb nevá¾nì o vá¾ném."
Václav ®idek
Pohøben za¾iva!
Pan profesor Klír byl distingovaný pán širokého humanitního vzdìlání, a v osobním styku velice pøíjemný, se smyslem pro humor. Byl nevelké postavy, stì¾í 160 cm, a jeho váha èi dnes hmotnost nepøesahovala 50 kg.
Býval støedoškolským profesorem, vyuèoval èeštinì, latinì i øeètinì. Nezapøel jistou profesní deformaci: Jeho bezchybná, èeštináøsky vybroušená øeè, nepùsobila upjatì, a pøesto se nesla vznešenì na vlnách pokleslého jazyka nás, o mnoho mladších projektantù. Mohl nám všem být vìkovì otcem, mnohým i dìdeèkem. Pøesto nás v dobì násilného „soudruhování“ oslovoval bez ohledu na vìk „pánové“ a my jsme jej se vší úctou nazývali jen „panem profesorem“.
Byl ji¾ dávno v dùchodu a v naší projekci si jenom pøivydìlával jako archiváø dokonèených projektù a originálních výkresù na pauzovacím papíru. Pøekypoval ochotou a v¾dy všem vyhovìl.
Projekce, kde jsme všichni pracovali, byla tá¾, o které bude zmínka v povídce o Pepíèkovi se zlatými hodinkami. Ta projekce byla vùbec unikátem: Nacházela se toti¾ v Konírnì.
Pamìtníci vìdí, ¾e Èeskoslovenská pošta první republiky rozvá¾ela balíky ve skøíòovém voze, ta¾eném konìm. Stáj se nacházela v ohromné hale, situované do velkého dvora, obklopeného karlínskými èin¾áky. Kdy¾ skonèila éra koòského provozu, hledalo se vyu¾ití pro starou konírnu. Nebylo tøeba mnoho úprav, co¾ se podniku hodilo, a tam, kde bylo pùvodnì stání pro konì, zasedli po dvou projektanti i se svými rýsovacími prkny. V celé hale bylo v¾dy alespoò 12 projektantù, 3 kreslièky, 2 rozpoètáøi, 2 administrativní síly, 2 vedoucí, 2 jejich zástupci a archiváø, kterým byl právì pan profesor Klír. Mìl vlastní místnost, archiv, v èele haly, pøed ním byly sklenìné kukanì vedoucích.Vzadu haly byla obrovská posuvná vrata, kterými, kdy¾ byla odsunuta, mohl vjet do projekce klidnì plnì nalo¾ený nákladní vùz. V létì se vrata odsunula, co¾ mìlo tu výhodu, ¾e kromì vìtrání bylo mo¾né se nenápadnì na chvíli ztratit, tøeba na pivo.
V projekci panovala velká soudr¾nost a pøi rùzných oslavách, tøeba po ukonèení dùle¾itého projektu, osobních výroèích a podobnì, se všichni sešli. Samozøejmì jsme v¾dy pozvali i oblíbeného pana profesora. Byl natolik slušný, ¾e si nikdy nestì¾oval, jen jednou, kdy¾ u¾ byl ponìkud rozkurá¾ený, padlo slovo Satorie.
Co se ale èlovìk nedoví, tøeba neplánovanì, od sousedù. Pan profesor bydlel nedaleko. Hlavní slovo v domácnosti mìla jeho man¾elka, ta urèovala úplnì všechno, kam profesor pùjde, co udìlá, kdy se vrátí, a kdy¾ pøinesl výplatu, zkontrolovala pásku a profesor musel vysázet do koruny všechno na stùl. Jako kapesné nedostal ani korunu. Sousedé dokonce tvrdili, ¾e kdy¾ projevil jenom náznak nìjaké neochoty, byl bit. Není divu, ¾e rád chodil do práce; rád byl mezi námi, aby pobyt doma omezil na minimum. Mìl š»astnou povahu v tom, ¾e jakmile se za ním zavøely dveøe jeho bytu, na všechno ihned zapomínal a byl pøíjemný a veselý, jakoby mìl doma jen tu nejlepší pohodu.
To všechno jsme u¾ vìdìli, kdy¾ se pan profesor zúèastnil první oslavy. Samozøejmì jsme jeho konzumaci financovali. Mìl rád bílé víno a dr¾el se všemi krok. Vypravoval nádherné historky ze svého profesorského ¾ivota, a pøi svých vìdomostech nám v¾dy rád a ochotnì vypomohl, kdy¾ jsme byli se svými znalostmi jazykù, historie a podobných humanitních oborù v koncích. Jedno jsme však nevìdìli: Kdy¾ pan profesor odpil svoji urèitou míru, úplnì „odešel“. Pøestal komunikovat, a co bylo zajímavìjší, ztuhnul jako prkno.
Kdy¾ se to stalo poprvé, nechali jsme jej odpoèinout, kdy¾ jsme se pøesvìdèili, ¾e je jinak v poøádku. Oslava ale pomalu konèila a pan profesor stále pøipomínal spíše traverzu. Našli se samozøejmì dva ochotní kolegové s tím, ¾e jej dopraví domù – jeden z nich mìl auto. Jak pozdìji vypravovali, byly s tím potí¾e, proto¾e pan profesor se nechtìl nechat do auta slo¾it jako skládací metr a musel být dopraven „štajf“.
Pøed domem odtrhli hoši profesorovy ruce od trupu a na „andìlíèka“ jej vynesli do prvního patra, kde bydlel. Zazvonili. Dveøe se otevøely a obìma projektantùm se zatajil dech. Ve dveøích stálo obrovské nesympatické tìleso zvící asi 120 kg vykoštìné váhy. Na profesora jenom zasyèela: „S tebou si to spravím potom!“ a pak místo podìkování dopravcùm se v její ruce objevila hùl, kterou je hnala se schodù, co¾ doprovázela nadávkami, za které by se nemusel stydìt ani erudovaný dla¾diè.
Druhý den pan profesor, opìt vlídný a usmìvavý, nic nekomentoval, jenom v nestøe¾ené chvíli pøipustil, „¾e to bylo zlé“. Ale pøesto, nebo snad právì proto, opìt pøijal úèast na další oslavì, která se konala po nìjaké dobì. Situace se opakovala s tím rozdílem, ¾e hoši opøeli profesora o dveøe tak, aby pøi otevøení padl Satorii do náruèí. Potom zazvonili a utekli. Ještì na chodníku slyšeli tlumenì nadávky. Bylo jasné, ¾e z pøípadných pøíštích oslav nemù¾eme profesora vylouèit a je nutno nìco udìlat. Kdy¾ se hledá, èasto se najde.
Obvykle skoro ka¾dých 14 dní se dokonèoval nìjaký projekt, který byl termínovaný, a do pùlnoci stanoveného dne musela být bedna s výkresy podána na hlavním nádra¾í. Vykopírované ozalidy, celý balík, jsme zpravidla obdr¾eli tý¾ den kolem poledního a do pùlnoci bylo nutno nìkdy celé tisíce výkresù ostøíhat, slo¾it na normalizaèní formát, zkompletovat, oznaèit sadami, svázat do desek, ulo¾it do bedny a hurá na nádra¾í. Tady musela nastoupit solidarita. Ka¾dý, a» mìl jakýkoli termín, musel støíhat, skládat, kontrolovat, kompletovat, od vedoucích po pana profesora. Kdy¾ byl projekt velký, pracovalo se celou noc. Tady pan profesor zavolal domù, ¾e zùstane v projekci, a jeho Satorie nic nenamítala, proto¾e pøesèasy byly dobøe placené. Tady vznikl nápad: Kdy¾ se bude oslavovat, zavolá profesor domù, ¾e nepøijde, a pìknì se vyspinká v projekci.
Pøi další oslavì u¾ to také všechno fungovalo podle plánu. Pan profesor nám opìt pìknì ztuhnul, a kdy¾ oslava skonèila, ohlí¾eli jsme se, kam jej ulo¾íme. V jeho archivu se nacházela veliká bedna, pøipomínající svým tvarem velikánskou rakev. Ukládaly se do ní originály výkresù ve svitcích podle jednotlivých projektù. Vyndali jsme všechny originály, bednu vystlali dekami, ulo¾ili tam opatrnì pana profesora; pod hlavu mu dali polštáøek, a proto¾e bylo všechno jinak v poøádku, zavøeli jsme ještì víko bedny, aby jej nerušilo svìtlo, procházející sklenìným stropem. Bedna mìla vìtrací otvory, nemuseli jsme se obávat, ¾e by se nám pan profesor udusil. Zhasli jsme a odešli.
Druhý den, kdy¾ jsme pøišli, pobíhal ji¾ pan profesor vesele po archivu a vypravoval: „Pánové, takovou hrùzu jsem ještì neza¾il! Probudil jsem se nìkdy v noci, le¾ím a hmatám kolem sebe. Okolo prkno, pode mnou prkno, nahoøe prkno! Proboha, pohøbili mì za¾iva! Hlavou mi probìhlo líèení hrùz z rùzných románù, s nelidským utrpením tìch, které nedopatøením nebo zámìrnì pohøbili za¾iva. V zoufalství jsem zatlaèil na víko a hle – ono se snadno otevøelo! Posadil jsem se a hned zjistil, ¾e jsem ve svém oblíbeném archivu. Jak jsem vám, pánové, byl rád! Rád, ¾e jsem na¾ivu, rád ¾e nejsem doma. Dìkuji vám moc, pánové, za ten nápad!“
Bednì jsme od té doby øíkali rakev. Dej to do rakve, výkres bude v rakvi, dnes tam nic nedávej, bude tam pan profesor. Ano, ještì vícekrát, a velmi rád, se ocitl pan profesor v rakvi, ale u¾ nikdy se tak nevydìsil jako poprvé.
U¾ je to dávno, co pana profesora ulo¾ili do opravdové rakve. U¾ nemusel jít domù! Všichni jsme mu pøáli, aby se na onom svìtì cítil alespoò tak dobøe, jako kdy¾ spal v rakvi archivní.
Poznámka redakce: Mnozí si pamatujete známého moderátora èeskoslovenských otu¾ilcù Vladimíra Kulíèka podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva byla, kdy¾ Vladimír po krátké nemoci v roce 2014 zemøel.