Nepøátel se nelekejte a na mno¾ství nehleïte! V èem spoèívá magická atmosféra ®i¾kova?
To kdybych vìdìl... (odmlèel se) Najdete tam tøeba bezdomovce, romskou komunitu, a navíc jsou tam ještì poøád rázovití starousedlíci. Je to prostì nejlepší místo k ¾ivotu. I kdy¾ se hodnì mìní.
Jan Saudek, fotograf
* * *
Dalo by se øíci, ¾e ®i¾kov býval kdysi nìco jako proletáøská enkláva hlavního mìsta Prahy, ale nebylo tomu tak úplnì. Kromì dìlnického proletariátu bydleli v nìm také obèané rùzných vá¾ených i ménì vá¾ených profesí promíchaní obèany cikánského pùvodu. Skoro všichni ¾ili v jakési shodì. Sice nepadali si kolem krku, ale navzájem se tolerovali. Mezi skalní ®i¾kováky patøil i øezník Edmund Vaòous. Ten se ke svému pùvodu hrdì hlásil a rád tvrdil, ¾e rozhodnì není z Prahy ale ze ®i¾kova. Jeho korpulentní stokilovou ¾enu Bo¾enku, domovní dùvìrnici, respektovali pro její tì¾kou váhu i cikáni a cikáòata, ta se jí radìj na sto honù vyhýbala. Bo¾enka, coby dùvìryhodná pracovnice ulièního výboru, jinak proletáøka z leknutí, se rok co rok sna¾ila, aby celý její dùm byl na 1. máje vyzdoben sovìtskými a èeskými vlajeèkami. Vcelku se jí to daøilo, jen na jejím patøe hned pøes stìnu u sousedù Antonína a Elišky Pa¾outových nemohla toho dosáhnout. Byli to zkrátka politicky nepøizpùsobiví obèané bílé pleti. Pøicházela k nim ka¾dý rok pár dnù pøed 1. májem s ¾ádostí, nakonec u¾ i s prosíkem, div u toho neplakala, aby byli uvìdomìlí a jejímu domu nekazili renomé, coby jediní v domì, a vyvìsili nejenom èeské vlajeèky ale i ty rudé s krásnì záøícím srpem a kladivem. Za vzor dávala o pár ulic vedle bydlící cikány, kteøí u¾ vlajeèky v oknech vyvìsili pøed mìsícem.
Toníkovi se starostlivé ¾eny z¾elelo a dal své ¾enušce Elišce bojový úkol – „Koukej ušít rychle èervenobílé práporky! A» to do prvního máje stihneme.“ Kdy¾ byly vlajeèky ušité, provokativnì je pak povìsil za okno – tím na ruské u¾ za jejich okny nezbylo místo. Jeliko¾ Eliška byla rodilou Polkou, tak chudák proletáøka Bo¾enka u¾ nemohla nic proti tomu dìlat a celá rudá, jak ty její ruské práporky, co nosila pøi agitaci sebou, to vzdala.
Její mu¾ Edmund byl nad vìcí a politika ho vùbec nezajímala. Jediné, co ho zajímalo, byly mladé a štíhlé ¾eny, nìco dobrého vypít a dobøe si nacpat bøíško, za co¾ se ani nestydìl a svou slabost k pìkným ¾enám veøejnì pøiznával. Mezi ty štíhlé patøila i Antonínova ¾ena Eliška, a kdy¾ se dostal do její blízkosti, nestydatì ji svým zrakem svlékal a hladil svýma oèima, tak se mu líbila. Tondovi to samozøejmì jedno nebylo, zvláštì kdy¾ soused labu¾nicky pronesl své obligátní: „Toníku, Toníku, ty ale máš štìstí - mít takovouhle štíhlou ¾enskou! Já ne¾ tu mou starou v noci obrátím, tak u¾ je ráno a musím rychle naklusat do práce, ani¾ bych z toho milování nìco mìl!“
Práci nemìl Vaòous lehkou. Pracoval od rána do veèera jako øezník na jatkách v Holešovicích, kde porá¾el dobytek a pøi takové práci zvláštì pak v létì poøádnì vyprahne. Nebylo nic zvláštního, ¾e se nìkdy domù veèer navracel v podroušeném stavu. Bo¾enka mu to trpìla, mìla ho ráda u¾ pro slušné peníze, které vydìlal, a pak - nosil domù èerstvé maso a vepøovou krev na prdelaèku. A taky jako on ráda jedla.
Vaòousova slabost na alkohol byla v¾dy zesílena v èase rùzných podnikových oslav - jako byly svátky pro èeský národ významné – svátek èeského patrona Václava, jmeniny Josefa a nebo Mezinárodní den ¾en. Edmund byl v¾dy pøi takovýchto pøíle¾itostech v první linii a za váleèného pokøiku „Alkohol je nepøítelem lidstva! Nepøátel se nelekejte a na mno¾ství nehleïte!“, zakrývaje si dlaní pravé oko, se dokázal v krátkém èase dostat do varu a potom do stavu, ¾e se na nohách neudr¾el. A tak byl skoro poka¾dé nepøítelem pora¾en!
Tak se jednou na Josefa stalo, ¾e jeho pøátelé cechu øeznického nenechali svého kolegu na holièkách. Nalo¾ili ho po oslavách do jateèní dodávky na pøevá¾ení chcíplotin a odvezli domù na ®i¾kov. Kdy¾ dorazili pøed dùm, vyvstal jim jeden nemalý problém. Edmund byl u¾ „mimoò“ a co teï, jak ho dostat bez pohromy a¾ do pátého patra? Situace byla zachránìna, kdy¾ objevili u sklepa tøímetrové štafle, na nì Edmunda nalo¾ili a pracnì vynesli do posledního poschodí. Pøi krkolomném stoupání potkali na schodišti dcerušku nájemníkù Špilkových, pìtiletou Vendulku. Ta celý èas stála na schodišti jak pøimra¾ená a s ú¾asem otevøenou pusou sledovala, co to vlastnì se strýèkem Vaòousem dìlají? Nejvìtší problém byla délka štaflí pøi vytáèení se na schodech, tak¾e ne¾ došli do pátého poschodí, tøikrát jim Edmund ze ¾ebøe spadl na zem. Kdy¾ ho chlapi nakládali pracnì zpátky, tak se na pár vteøin probral a zaèal hulákat jak pominutý na celý barák "Na Bìlehrad! Na Bìlehrad!"
O nìco pozdìji se domù vracela, obalená nákupními taškami a celá upocená, Bo¾enka Vaòousová. Na schodišti ještì sedìla malá Vendulka s uplakanýma a vydìšenýma oèima.
„Teto, stalo se tady... stalo se tady nìco... nìco móóc vošklivýho!“
„Copak se stalo, dceruško?“ Bo¾enka zúèastnìnì pohladila malou neš»astnici po blonïatých vláskách, a jak nejlépe umìla, útlocitnì se na ni usmála. „Copak maminka s tátou nejsou doma?“
Ustrašená Vendulka u¾ u¾ nabírala do pláèe a zaèala vzlykat.
„Ne nejsou. Ale pøed... pøed chvilkou... pøivezli sanitkou strýèka Edmunda a odnesli...odnesli...odnesli ho k vám domù dva doktoøi. Nemìli...nemìli...nosítka, tak ho nesli... nesli...na ¾ebøíku. Museli to být doktoøi, proto¾e byli v bílých pláštích a mìli...mìli brýle! Já jsem si zabouchla dveøe a klíèe jsem ne... nechala doma.“
Dobrá teta Bo¾enka ale u¾ v té chvíli tušila, ¾e je to zase jeden z alkoholových úletù jejího mu¾e Edmunda s celkem š»astným a bezpohromovým návratem domù. Netušili to ale všichni nájemníci domu, které malá Vendulka po svém zpùsobu informovala, a tak dala prùchod jejich fantazii, co se tak strašného v tom ¾i¾kovském domì stalo.
Tamtamy na ®i¾kovì nemilosrdnì hømìly a pomalu byly slyšet a¾ na Královských Vinohradech!
