SeniorTip

ZAPOMENUTÉ OSUDY - 2

VEČER S KRÁLEM LUPIČŮ

Snad se to bude zdát neuvěřitelné, ale kolem ostravských Kovohutí vskutku obcházel v šedesátých letech dvacátého století v černé uniformě strážného a s pistolí na opasku král lupičů – Ladislav Kašpařík. Nebo ještě lépe lupičský exkrál, který se dobrovolně vzdal neblaze proslulé hodnosti, do níž ho instalovaly před mnoha desítkami let soudní poroty, bulvární tisk a podsvětí, které respektovalo osobnost tohoto mimořádně silného člověka.

Nejspíš tu však hrály svou roli i složité poměry těch dávných časů, které velké individualitě nenabídly jinou životní volbu. Ale to člověk pochopí nejspíš tenkrát, když zalistuje svazky novin, na jejichž záhlaví defiluje 365 dat roku dvacátého sedmého.

"Nedaleko Příbora", vyprávějí žluté stránky novin, "v olšinách podél potoka Sedničky, nalezena byla v těchto dnech mrtvola staršího muže, jehož totožnost nemohla být zjištěna. Četnictvo zahájilo pátrání a zjistilo následující: asi před týdnem byl v těchto místech starší muž, který na otázku, proč se skrývá v olšinách, odpověděl, že cestuje z Bílovce, jak se prý zotaví, půjde dál. U mrtvoly nebyly nalezeny dokumenty a v kapse se nacházelo 46 haléřů, kterýžto obnos sice stačí k úmrtí hladem, nikoli však k živobytí." Na jiných místech té krvavé kroniky se vypráví o loupeži v bance, o okradeném, kterého obrali ve vlaku o 25 tisíc korun, o loupežném přepadení v prodejně smíšeným zbožím a o osudu člověka, který spáchal sebevraždu s pětikorunou v kapse. Tak tedy vypadal rok, v němž se Ladislav Kašpařík stal králem lupičů ...

V novinách člověk najde vskutku téměř všechno – až na ty utajené hybné momenty života a na dlouhou prehistorii, která připravovala zločin, postrádajíc ještě napětí a sensaci. Ale tohle pochopí člověk jen tenkrát, když získá důvěru exkrále, který se sám i jen ve vzpomínkách nerad vrací zpátky. My měli na jeho vzpomínky štěstí, když jsme spolu s ním zasedli jednoho večera u stejného stolu.

Ten román, který napsal Kašpaříkův život, a který překonává každé science-fiction, započal v prvních chvílích roku 1900. Tenkrát se totiž Ladislav Kašpařík na Svatém Kopečku u Olomouce narodil. Sourozenců bylo dohromady pět, při porodu šestého Kašpaříkova matka zemřela. Tehdy bylo Ladislavovi osm let a jeho otec, klempříř a instalatér státních drah, se měl co ohánět, aby uhájil holou existenci tolika lidí ...
Malý Ladislav, netuše, jak s ním jednou život zatočí, toužil po povolání detektiva. A byla to později velká ironie osudu, že stál nakonec na opačné straně proti mužům zákona s jejich bojem proti velké armádě podsvětí.

Ta velká životní křižovatka, na níž se začala ubírat Kašpaříkova cesta jinam, než kam se upínaly mladistvé sny, se nacházela až ve Vídeňském Prateru. Tady chlapec v bílé číšnické uniformě učňů měl pochopit všechno, co na Svatém Kopečku k vidění nebylo. Defilovala kolem něj rakouská šlechta, noblesní důstojníci, dámská kapela a celé houfy prostitutek. Pracoval i v barech, v nichž viděl a slyšel víc, než se pro mladého učně slušelo a patřilo.

Odsud byl pak už jen krok k útěku do Ostravy, ke špatné společnosti a k prvnímu konfliktu s paragrafy. Dnes už ani on sám neví přesně, co ho postavilo poprvé před soud. Byla to snad jen nevelká suma peněz, kterou chlapec splatil krátkým pobytem ve vězeňské cele. Jenže mříže znamenaly v těch dobách téměř tolik, co odsouzení k doživotí. Hoteliéři, majitelé restaurací, ale i šéfové továren jen krčili rameny: "Trestán? Pak vás nemůžeme zaměstnat." Anebo ještě hůře: "Pro zločince místo nemáme!"

Zkusil tenkrát štěstí i v Krakově, ve Varšavě a ve Lvově. Ale nikde neuspěl, nebudeme-li ovšem mluvit o důkladném kasařském vzdělání, kterého se mu v Polsku dostalo od tehdy známých šampionů této profese. Pak přišel povolávací rozkaz do prešovských kasáren, jimž tehdy vládl pozdější fašistický předák Gajda. A netrvalo dlouho a šikanovaný vojín Kašpařík utekl poprvé přes dráty. Zkusil na čas své noční řemeslo v Polsku, byl donucen k novému útěku a vojenský tribunál, který ho nakonec dostal do rukou, mu vyměřil pět let těžkého žaláře v Terezíně.

Od té chvíle provázela Kašpaříkův život věčná vidina svobody. Sen, pro který dovedl spřádat nekonečné plány tak dlouho, až se zmocnil prvního úlomku železa, který by možnost mohl změnit v jistotu. Jednou sehrál úlohu klíče zrezavělý hřebík, který se pomalu přetvářel v dokonalý paklíč k odemykání visacích zámků. Tentokrát měl neumělý nástroj místo k majetku, otevřít cestu do páchnoucí kanálové spleti pod Terezínem. Přes vstupní otvor byla totiž položena železná závora, uzamčená těžkým visacím zámkem. Vězeňský knihovník obkreslil Kašpaříkovi systém kanálového bludiště i se všemi slepými cestami a bývalý německý námořník ze Sudet nabídl pomocnou ruku pro rozhodující okamžik útěku.

A když pak jedné soboty začal obvyklý den úklidu, postavil námořník vydrhnutou desku vězeňského stolu ke slunci tak, aby na její druhé straně, těsně u zdi, mohl nastoupit cestu do podzemí Terezína Kašpařík s kamarádem Hofmannem. "Až zmizíme tam dole", zašeptal, "musíš to za námi zase zavřít a stisknout zámek." Stalo se. Hřebík neselhal, závora povolila a ti dva skočili do hluboké žumpy vojenského vězení. Ve štolách kolem zapištěly spousty potkanů, kteří jim přebíhali přes shrbená záda ... Jedinou výzbrojí na cestu kanálem byla primitivní mapa a lojové svíčky, vyrobené ze zbytků tuku, sbíraného dlouhé týdny na vychladlých vězeňských miskách.

Bloudili tu hezkých pár hodin, než dorazili až k ústí nekonečné kanálové spleti.
A když pak odbila na litoměřické věži půlnoc, vydali se promočení vězni na cestu. Na konci trasy, kterou měli zdolat během dvou nocí, byly Louny, v nichž měl Kašpaříkův společník příbuzného cukráře. U něj se převlékli do obnošených civilních šatů a vyrazili do města, aby otipovali první objekty, nezbytné pro doplnění základní výbavy. Hned první noc vybrali textilní obchod, v němž se ze štvanců stala bohatá honorace a v nedaleké prodejně zbraní si vybrali dobré pistole. Krom toho si ovšem doplnili i svou mizivou finanční hotovost. Ta posloužila k cestě vlakem do Ostravy a k zaplacení kasařského náčiní, které zakoupili u jakéhosi Kašpaříkova známého. Ten ho stačil zhotovit takřka na počkání. Jeden den dostal objednávku a druhý den už byli oba uprchlíci vyzbrojeni.

Navštívili Rakovník, kde si pomohli z pokladny zemědělského statku. Tady se však Kašpaříkův přítel Hofmann dopustil osudné chyby, když se kvůli kterési dívčině rozhodl zůstat ještě dva dny v místě. Správce statku, který si zapamatoval, že dva neznámí muži obhlíželi v předvečer krádeže budovu statku, nakonec poznal nic netušícího neopatrného Hofmanna, sedícího v kavárně. Kašpařík, čekající zatím marně na svého komplice v Lounech, uslyšel u vedlejšího stolu civilisty hovořící o tom, že "toho jednoho už mají a že teď zbývá už jen Kašpařík ..."

V tom okamžiku pronásledovaný kasař zaplatil s předstíraným klidem útratu a vydal se do Duchcova, kde ho vábila zámecká pokladna. Prošel za denního světla budovou, v níž kdysi pořádal šlechtický archiv proslulý dobrodruh Casanova, Kašpaříkovu srdci už dávno blízký. Postál uctivě před pamětní deskou a pak si ověřil všechny přístupové a únikové cesty, aby v noci vyrazil najisto. Když skončil svou noční práci na zámku, natáhl si budíka na třetí hodinu ranní, ulehl na místě činu do pohodlného fotelu a na chvíli se prospal. Když budík zazvonil, vstal a spustil se potemnělou nocí na laně, zavěšeném v okně. Ten budík pocházel mimochnodem z jednoho opavského klenotnictví, které se už také seznámilo s jistotou Kašpaříkovoých rukou.

V Duchcově pak vybral pronásledovaný štvanec ještě pivovar. Pak pokračoval na své cestě od města k městu až k zákonitému kruhu ocelových pout. Začalo se nové vyšetřování a došlo i na cestu do olomoucké věznice; tentokrát cestoval Kašpařík pod vojenskou eskortou. V Olomouci sehrál Kašpařík dokonalou úlohu blázna, která by jistě zasloužila zvláštní ocenění za herecký výkon. Zavřeli ho pro jistotu do cely, v níž sedělo dohromady šestnáct lidí. Snad proto, aby rukou společnou a nerozdílnou uhlídali člověka, který neměl k novému útěku nikdy daleko. Aspoň tak to vyprávěl Kašpaříkovi jeden ze spoluvězňů, kerý přiznal, že velitel věznice promluvil v tomto smyslu s celým osazenstvem.

Tenkrát se však stalo něco, s čím nikdo v cele ani na velitelství nepočítal. Kašpařík znenadání vyvrátil umyvadlo, strhl se sebe šaty, vytáhl nůž, který mu kdosi propašoval mezi mříže a šikovně se pořezal na prsou tak, aby si krom velkého úniku krve jinak neublížil. Strážní se nejdřív ani neodvážili vstoupit do cely, z níž se ozýval vyděšený jekot vězňů, kteří se strachy krčili v koutě mimo dosah Kašpaříkova nože. Nakonec celu ovládlo absolutní ticho, Kašpařík se v křečovitém záchvatu svalil na zem.

Když pak celu dozorci otevřeli, dlouho uvažovali nad svíjejícím se Kašpaříkem, zda použít obušek, nebo obvazy. Nakonec ho převezli do vězeňského oddělení civilní nemocnice, na pokoj určený magorům, kteří měli být delší dobu pozorováni pečlivým okem tajných i střízlivým pohledem lékařů. Kašpařík se nevzdával ani teď. Dovedl sedět celé hodiny na jednom místě a dívat se upřeně do rohu.

"Ty, poslyš, on je opravdu magor", naslouchal s nehybnou tváří. "Ale kdež, to on jen tak simuluje", mínil kdosi. "Prosím tě, kdo by vydržel čumět celé dni na jeden flek na zdi", mínil jiný.
Někdo nabídl Kašpaříkovi, kterému se touhou po cigaretovém kouři stahovalo hrdlo, cigaretu, ale on i potom netečně koukal mimo skutečné i domnělé blázny pod vojenskou ochranou.

Pak začal odmítat jídlo. Nevzal do úst celých patnáct dní jediné sousto. Nakonec ošetřovatelům nezbylo, než krmit vyhladovělého Kašpaříka tekutou potravou, která putovala do jeho žaludku gumovou hadicí. A to ještě spousta pomocníků musela bránícího se vězně držet. Vojenský lékař, plukovník Mizera ho tu a tam vzal na vyšetření do své kanceláře. Ale čím déle Kašpaříkovu chorobu studoval, tím byla diagnoza zmatenější. Neupřesnilo ji ani píchání do chodidel, ani svícení žárovkou do očních zorniček. Někdy hovořil vězeň s panem plukovníkem docela rozumně, jindy bláznil i na vyšetřovacím lůžku. Pokaždé však předvedl kleptomanii, takže po každé jeho návštěvě plukovníkovi něco scházelo.

Ale největší výstup představil Kašpařík celé nemocnici ve chvíli, kdy ho pustili k malé procházce na pečlivě střežený nemocniční dvůr. Než se ozbrojení strážci vzpamatovali, vyšplhal Kašpařík do koruny vysokého kaštanu. Okna kuchyně a ordinací se zaplnila zvědavým ženským personálem, zatímco vězeň shazoval z houpající se větve jednu část svého oděvu za druhou. Nakonec za kvikotu ženského publika visel na stromě docela nahý.

Velitel stráže běhal bezradně kolem kmene stromu a vykřikoval: "Vojíne Kašpaříku, vyzývám vás, slezte dolů, nebo použijeme zbraně!" Zatímco strážní nabíjeli, spustilo civilní publikum vyděšený pokřik. Vězni ze zamřížovaných oken skandovali "Láďo, nedej se!" Kašpařík, který dobře věděl, že po bláznovi se střílet nemůže, vysadil proti namířeným puškám příslušné partie. Tak povyk přihlížejících i nervozita stráží utěšeně vzrůstaly. Nakonec vjela do nemocnince ženijní jednotka, která roztáhla pod stromem velké plachty a do Kašpaříkova těla se opřely tři proudy hasičských stříkaček. To už bylo i na zkušeného kriminálníka moc a tak se větve přece jen pustil.

Zabaleného v plachtě ho odtáhli zpět na světnici. S tím ovšem, že od té chvíle byl jeho životní prostor omezen lůžkem, izolovaným od světa hustým pletivem špagátů. Tam ten člověk, snící o volném světě, promýšlel své další plány na útěk. Kolem této klece obcházel štábní rotmistr, omezený primitiv, který ho dráždil jako opici ukazováčkem, prostrčeným skrze pletivo. "Šlapal jsem po Bulharech", říkal Kašpaříkovi, "šlapal jsem po Germánech a po tobě, ty kurvo, budu šlapat taky".
Kašpařík nereagoval ani mrknutím oka. Trpělivě čekal řadu dní na okamžik, kdy se postřeh rotmistra otupí. Stalo se: a tu se změnil dosud netečný Kašpařík v šelmu, která skočila rychleji, než mohl ukazováček uniknout zpět mezi špagáty. Stiskl natažený prst mezi zuby a zatímco se osazenstvo pokoje neskrývaně bavilo a štábní rotmistr vyl bolestí jako pominutý, nenašel uprostřed bezradné paniky nikdo východisko. A tak se stalo, že tenkrát Ladislav Kašpařík panu štábnímu rotmistrovi natažený ukazováček ukousl!

Vyzkoušeli na něm všechny metody. Plukovník Sklenář, jinak vojenský prokurátor, se tvářil, jakoby s Kašpaříkem sympatizoval. "Neblbni, Láďo", šeptal. "Jenom se ničíš. Nezapomeň, že ještě není všem dnům konec. Poslouchej, nemáš nějakou prosbu?" Kašpařík mlčel dál. Uvěřil nakonec jen jedinému člověku, koňskému řezníkovi, kterého o samotě požádal o bílý nemocniční plášť a o důstojnickiou čepici s kapitánskými hvězdami. Této výzbroje se dočkal a tu využil jedné hodiny v poledne, kdy se u brány střídaly stráže a kdy spoluvězni v pokoji usínali. Navlékl si plášť, černé brýle a brigadýrku a prošel chodbou, na níž stály kbelíky, primitivní latriny pro nemocné vězně. Koňský řezník na jednu z nich usedl a když ho Kašpařík míjel, zavolal smluvenou větu: "Prosím vás, pane kapitáne, hoďte mi toho vajgla!"
To stačilo, aby vzdal strážný čest domnělému důstojníkovi a Kašpařík se tak znovu ocitl na svobodě. Ta tentokrát trvala celých osmnáct měsíců, než mu znovu nasadili pouta.

V olomoucké věznici pak coby nekorunovaný "král lupičů", jak o něm psaly noviny, poznal mnohonásobného vraha Leciána, odsouzeného k trestu smrti pověšením. Lecián seděl v sousední cele a Kašpařík se s ním domlouval motáky anebo vzkazy, posílanými v cigaretě. Nakonec se jim společnou silou podařilo za slib vysokého výkupného podplatit jednoho ze dvou strážných. Ve smluvenou dobu jim voják otevřel celu a Kašpařík s Leciánem ho okamžitě svázali, aby, jak bylo domluveno, vypadl z okruhu podezřelých.
Zbývalo zlikvidovat ještě druhého strážného, který stál na konci chodby, která tvořila písmeno T a který neměl o incidentu za rohem ani potuchy. Čekali hezky dlouho než se objevil ... Lecian na něj mlčky namířil pušku v domnění, že strážný bez hlesu odloží zbraň a že oba uprchlíci sehrají totéž představení ještě jednou na hlavní strážnici.

Jenže voják zařval, Lecian vystřelil a zezdola vybíhala do patra celá stráž s odjištěnými puškami. Kašpařík s Leciánem, každý za jiným rohem, vedli bezhlavou palbu tak dlouho, až jim došly náboje. Pak se zdviženýma rukama prošli chodbou vstříc ozbrojeným strážným.
Ten postřelený voják tenkrát zemřel. Kašpařík dnes už ani neví, jestli ho tenkrát v tom bezhlavém zmatku také škrábl bodákem anebo uhodil pažbou. V každém případě mu to soud připsal na konto. Kašpařík svou spoluvinu ani nepopíral, protože už vzápětí nedovedl krátké okamžiky na chodbě plné střel a ztmatku dost dobře rekonstruovat. Dostal tenkrát v síni plné plačících důstojnických paniček trest smrti zastřelením. Kašpařík trest přijal, obhájce se však přece jen ohradil, podal zmateční stížnost a president republiky žádosti vyhověl. Trest smrti byl změněn na doživotní žalář v terezínské pevnosti.

K Terezínu se váží ještě další dva útěky Ladislava Kašpaříka. Jednou mu propašovali známí do cely dláto a Kašpařík se okamžitě pustil do bourání stropu. Nejdřív však prostrčil otvorem do trouby od kamen kus motouzu do sousední cely. Jeden konec si uvázal na nohu, druhý držel v ruce soused za zdí. Ten pak naslouchal krokům vojenských bagančat a v případě nebezpečí zaškubal motouzem, aby Kašpařík včas přestal s bouračkou. Snad by byl tenkrát Kašpařík skutečně utekl, netušil ovšem, že v bezprostředním sousedství jeho cely strážní, kteří byli právě mimo službu, vyhlížejí ženy, svlékající se v oknech protějšího baráku. Protože diváci měli na nohou papuče, nemohl je Kašpaříkův soused slyšet, zatímco oni zřetelně slyšeli každý úder. Ozval se hvizd píšťalky, vyhlásili poplach a vězeň, krom toho, že se stěhoval, přišel také o své drahocenné nářadí.

Jindy si Kašpařík zaimprovizoval na dvoře, když při pravidelném půlročním vyklepávání kavalců vyhazovali vězni starou slámu. Parta jeho přátel ji odvážela na haldy; skočil tedy nepozorovaně do vozíku, zatímco ostatní vězni odvedli pozornost strážného jinam. Pak se vozík s Kašpaříkem pohnul k hradbě, naivní strážný skočil na špek ještě jednou a zatímco ho ostatní vězni zaměstnali, vypadl on do hromady proleželé slámy.
Sotvaže však pohlédl z okraje hradby do desetimetrové hloubky pod pevností, zatočila se mu hlava. Ale nezbývalo než skočit: vymkl si kotník a po třech se pak plazil pryč od Terezína. Tam ho v zorném poli svého dalekohledu zpozoroval strážný kteréhosi vojenského objektu a vydal se hned s odjištěnou zbraní vstříc uprchlíkovi. Tak Kašpařík opět skončil za mřížemi.

Nakonec mu nekonečné útěky znemožnili nadobro a to, když byl odsouzen na doživotí. Umístili Kašpaříka do železobetonové kobky a přikovali v ní vězně ke stěně. Na nohou měl chudák dvě dvacetikilové koule, přičemž jedním řetězem byla připoutána levá ruka k pravé noze, druhým řetězem pravá ruka k noze levé! To musel vydržet tři dlouhé roky. A když mu nakonec sňali řetězy, chodil ještě sedm let s koulemi na nolhou.
Takřka po celou tu dobu seděl vězeň v cele s malým okénkem u stropu docela sám. To byla léta, před jakými se smeká, měřítko velikosti lidské vůle, kázně a intelektu. Protože tichá válka s tyranií velitele tábora mohla být vedena vítězně jen s těmito třemi veličinami.
"Jen klid a trpělivost", opakoval si Kašpařík denně Kutuzovova slova, pronesená ve chvíli, kdy stál Napoleon pod Moskvou.

Všechno, co od první chvíle Kašpařík ve své cele podnikal, směřovalo k vítěznému cíli. Den měl svůj vnitřní pořádek, svůj rozvrh, v němž patřily chvíle rodině, otci i druhé matce, která postavila ve své světnici malý oltář, u něhož se den co den modlila za krutě připoutaného vězně. Pak to byly sny o svobodě a fantastické plány útěku. A také myšlenky na pomstu, které nabývaly stále obludnějších forem. Končily nakonec podminováním celého důstojnického pavilonu. Svůj čas měly v Kašpaříkově cele i úvahy o kasách, které by bylo třeba vybourat.

Jedinou Kašpaříkovu společnost tvořili po jistou dobu pavouk a pět myší. Ten pavouk se večer co večer spouštěl se stropu nad hlavu připoutaného vězně. Těsně u obličeje Kašpařík lehce cvrnkl prstem a pavouk bleskově vyšplhal po svém předivu zpět na strop, kde opatrně vyčkával dalších čtyřiadvacet hodin. A přece se jednoho večera ke Kašpaříkovi nespustil. Snad bylo poslední ťuknutí prstem příliš silné, že ho pavouk, ten tichý společník v cele, nepřežil.
Jen pět myší se pořád pohybovalo celou jako doma. Kašpařík je vydržel strašit řinčením řetězu celé hodiny. Anebo zase nehnutě stál, aby se bavil pozorováním té havěti, která se nakonec začala stěhovat i pod vězeňské houně. A protože jejich chování na pryčně neodpovídalo Kašpaříkovým hygienickým normám, byl nad všemi myškami vynesen ortel smrti. Stačilo plivátko podložené sirkou a kousek chleba uprostřed pasti. Jakmile vběhla myška pod plivátko, uvolnila zápalku a ráno vyhodila služba, vyklízející celu, dalšího nebožtíka. "Neblbni Láďo", domlouvali mu kamarádi, odnášející další popravenou myš, "dyť ti tady bude samotnému smutno."

Velitel pevnosti, podplukovník Vlach, který si vybral Kašpaříka jako hlavní oběť svých šikan, nechával celá léta, každé tři hodiny ve dne i v noci, kontrolovat Kašpaříkova pouta. Už ve chvíli, kdy převezli vězně do Terezína v doprovodu aut s kulomety na střeše, nechal pod podlahu cely nalít dvacetpět kbelíků vody. To bylo ještě v cele atentátníka Principa, kterého tu rakouské mocnářství uvěznilo krátce poté, co vystřelil na následníka trůnu Ferdinanda de Este. Nebyla totiž ještě hotova již zmíněná železobetonová kobka. Na čas zpestřil podplukovník Vlach Kašpaříkův život i společností blázna, který se tu bavil celé dny chytáním slunečního svitu do prázdného kbelíku. Maso, které tu dostávali dvakrát týdně, shromažďoval blázen v posteli tak dlouho, až nashromáždil dvacet hnijících kousků, které pak spořádal najednou. Průjem, který byl po takovém hodování spolehlivý, jen ještě znepříjemnil život vězně spoutaného u zdi.

Když začala válka a pana Vlacha uvěznili v kriminále pro důstojníky, stal se z něj konfident. V prvních poválečných dnech se pak oběsil v cele českobudějovického vězení. Kašpařík ve dnech mobilizace, když od Terezína na sever zněla provokativně Horst Wesel Lied, požádal o zbraň k hájení země. Ovšemže marně. Když přišli za války do věznice na Borech muži v uniformách SS, aby si vybrali mezi těžkými zločinci tři katy, zavolali do ředitelské kanceláře také Kašpaříka. Vážil tenkrát čtyřicetpět kilo. Nabídli mu všechno o čem dlouho snil celá dvě desetiletí v terezínské cele: svobodu, peníze, ženy i dostatek jídla.

"Zakuř si", řekl mu jeden z esesáků a podal mu pouzdro plné cigaret. "Víme, že jsi byl ve Vídni, v Polsku i v Německu a uvědomujeme si, že jsi inteligentní člověk. Utekl jsi prý i z Terezína, musíš být tedy také šikovný. Podívej, budeme mluvit přísně důvěrně. V případě, že bys o našem rozhovoru řekl ostatním vězňům jediné slovo, víš, jak bychom se s tebou vyrovnali. Máme pro tebe práci."
"Oč se jedná, prosím?"
"Máme pro tebe místo popravčího."
"Ne", prohlásil Kašpařík rezolutně, "to dělat nebudu za žádnou cenu!"
"Jsi nepolepšitelný lump", vykřikl jeden z Němců. "Budeš ve vězení tak dlouho, až zdechneš!"

Kašpařík tak vysokou cenu za svou svobodu zaplatit odmítl. Tři ostatní spoluvězni, odsouzení za daleko menší delikty, nabídku přijali. Jmenovali se Holík, Hradil a Trávníček. Když později stanuli před lidovým soudem pro vraždění československých občanů, vystoupil před porotou v úloze korunního svědka člověk v pruhovaných hadrech vězně, Ladislav Kašpařík. Všichni obvinění dostali tenkrát trest smrti provazem.
Kašpařík stál uprostřed sálu, bloudil očima hledištěm, které představovalo civilní život, tu druhou stranu světa, která pohledem z vězeňské cely připadala Kašpaříkovi velmi cizí a nedostupně vzdálená. Byla tak daleko, že jí muž, který si násilný návrat na druhý břeh tolikrát marně plánoval, ani nerozuměl.

Seděl tenkrát v Kartouzích a české osazenstvo už dávno vyměnili vlasovci, němečtí fašisté a čeští kolaboranti. Kašpařík povýšil na vedoucího dílny a představa volného světa jakoby se nadobro scvrkávala mezi stěny vězení, z něhož už exkrál českých lupičů přestal hledat únikové cesty. A pak se mu jedné noci zdál sen o velké zasněžené pláni, na jejímž konci stál bernardýn ... "Člověče, dyť ty půjdeš na svobodu", pokoušel se mu vyložit ruský emigrant, který mu v cele dělal v těch dnech společníka.
Kdoví – snad to byla jen náhoda – ale když se ráno věznice probudila, předvedli Kašpaříka do ředitelské kanceláře. Několik lidí kolem, na stole svazek osobních spisů, v nichž byly zaznamenány všechny ty zapomenuté historie a za stolem trochu slavnostně naladěný ředitel. "Zakuřte si, Kašpaříku, jste volný ..."

Po dvaceti letech tedy přišel ten okamžik, k němuž směřovaly nekonečné sny. Kašpaříkovi změkla kolena a lidé kolem ho podepřeli. "Prosím vás, chtěl bych zůstat ještě týden, abych se rozloučil s kamarády, kteří tu ještě zůstanou." Povolili mu tedy ještě jeden den. Kašpařík usedl do prázdné cely a v myšlenkách se loučil se vším co tady prožil, i s lidmi, kteří žili v těchto zdech. Na atentátníka Šoupala, který vystřelil na ministra financí Rašína a kterého tu nakonec zlomili. Na kapitána zpravodajské služby Fralouta, který pracoval pro německou rozvědku a který na cestě za svým rezidentem do Drážďan zanechal aktovku s osudnými dokumenty na pražském letišti. Jako důstojuník nemusel vynášet z cely kbelíky výkalů; Kašpařík tenkrát prohlásil, že za zrádce republiky to dělat nebude a vyhrál ... Zvítězil i tenkrát, když zorganizoval hromadný odpor terezínských vězňů proti úlevám pánů důstojníků, kteří se vyhýbali škrábání brambor.

Myslel na starého hlídače kunčického zámku, kterého propustili, když tam tenkrát on sám vybral co by exkrál pokladnu. Toho člověka mu bylo v dlouhých letech vězení líto nejvíc. A vzpomínal i na protažené obličeje party, která se chystala na zámek v okamžiku, když už Kašpařík s kufrem místo činu opouštěl.
Připomínal si i bachaře, kteří nahlíželi do jeho cely. "Ta svině je pořád stejná", šeptali skoro v posvátné hrůze. Myslel na strážného, kterého obelstil na útěku z nemocnice. Když ho později konfrontovali s oběma vojáky, kteří tenkrát střežili vojenské oddělení nemocnice a kterým hrozilo vězení, prohlásil Kašpařík suverénně, že ho nepustil ani jeden z těch dvou.

Myslel i na polského rabína, který odkupoval naloupené zlato, které ve čtyřiadvaceti hodinách opatřil dokumenty k nerozeznání od pravých. I pan farář, který mu v Terezíně půjčoval náboženské knihy, tu měl své místo. Kašpařík mu jednou sebral v kanceláři zlaté pouzdro s cigaretami. "Kašpaříku", řekl mu druhý den nešťastný pastýř. "Včera jsem tu měl zlaté pouzdro – nevíte, kam jsem ho položil? Pokuste se ho, prosím, najít." A Kašpařík usilovně hledal, aby ho nakonec vylovil mezi knihami. "Ale cigarety v něm nejsou, viďte?" "Ne", usmál se provinile Kašpařík. "Poslyšte, měl byste chodit do kostela," opáčil pan farář. "Dobrá, já tam budu chodit – ale měl bych také jednu prosbu, pane faráři. Vy chodíte jistě do Katolického domu. Přinášejte mi odtud špačky." Pan farář slíbil a slovo dodržel. Každý týden mu vrchní z Katolického domu odevzdal půlkilový balík nedopalků.

K pobytu v cele patřila i náklonnost manželky ředitele olomoucké věznice, která do Kašpaříkovy cely posílala beletrii, v jejíchž hřbetech byl malý sklad cigaret. Vzpomínal i na muže, který mu v nejhorších chvílích samovazby propašoval do cely nůž. Kašpařík ulomil špičku a upevnil ji do kartáče na drhnutí podlahy. Dlouhé týdny pak otloukal ulomenou špičkou ostří nože, až ho postupně přeměnil na pilník, který se stal na čas mámivým příslibem svobody.
Vzpomínal na učňovská léta, v nichž se teprve cvičil v rozdělávání ohně ocelovým knoflíkem a křemínkem. Kolik týdnů to trvalo, než vykřesal první plamínek v klubku nití, vypletených z košile!

Myslel i na porcelánku v Ledvicích, kde celou noc marně dobýval pokladnu. Netušil, že peníze, jak vyplynulo z novinových zpráv, ležely v obyčejné dřevěné skříni. S úctou si pak připomínal tvář předsedy soudu Poplera, který ho odsoudil k trestu smrti. Snad si získal Kašpaříkovo srdce tím, že ho odmítl soudit v okovech, které mu na ruce a nohy pověsil podplukovník Vlach. A děkoval v duchu majoru justiční služby dr Farářovi, který mu ve chvíli, kdy váhal mezi doživotím a smrtí, rozmlouval volbu definitivního konce. Vracel se v myšlenkách k obuvnické dynastii Baťů, kteří vypsali na jeho hlavu největší odměnu, osmdesát tisíc korun. Kašpařík se loučil se vším, co se vázalo k těm těžkým letům života. A když se pak za oknem vlaku objevila scenerie volného kraje, stekla po Kašpaříkově tváři první slza. První po dvaceti letech za mřížemi.

Šestašedesátiletý exkrál dovyprávěl. Všechno to, co následovalo od chvíle, ve které vystoupil muž s kufrem na ostravském nádraží z vlaku, představovalo jen docela obyčejnou prózu u lisovacího stroje, prózu s trochou obyčejného lidského štěstí. A kdybychom ho neznali, asi sotva bychom z jeho tváře vyčetli těch 66 let. Snad proto, že se do ní nezapsal kriminál, který obvykkle ve vizáži vězňů zanechá svou hlubokou stopu. Neznat osudy tohoto přepečlivě upraveného muže, asi bychom měli chuť pokládat ho spíš za generálního ředitele nějaké banky.

Teď ten bývalý exkrál obchází s pistolí na opasku ostravské Kovohutě. Prožil tu nových dvacet let života, v nichž se tu mnohokrát ztratily peníze či hodinky a v nichž Kašpařík vždy strnul napětím, že budou podezírat v prvé řadě jeho. V té chvíli by, jak říká, možná utekl daleko odsud a snad by začal znovu útočit na obsah trezorů. Jenže za těch dvacet let ho nikdo ani jedinkrát nepodezíral a všichni, kdo ho znali, nechali dávnou historii terezínské pevnosti zapadnout v hloubce zapomnění.

V šedesátých letech dvacátého století vedl rozhovor s exkrálem Kašpaříkem a spolehlivě ho zaznamenal Slavomír Ravik. Po padesáti letech textovou korekturu provedla Olga Janíčková.

Zapomenuté osudy (1)

Slavomír Pejčoch-Ravik

* * *
Zobrazit všechny články autora

Datum	Jméno	Téma
17.12. 16:42	ferbl
15.12. 15:00	Václav Ž.	Mnoho díků Vám, pane Raviku, posílám!
15.12. 13:39	olga janíčková
15.12. 11:54	Von

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás