MOBIL Jel jsem metrem z Dejvic k Muzeu. V budovì Èeského rozhlasu jsem mìl namlouvat Rychlé šípy pana Foglara pro kazety. Najednou se ozvalo zakòuèení mobilu. Vzápìtí se poblí¾ mne ozval vzteklý hlas:
„Slyším! Ètrnáct hektarù! Na to se vykašli! Jaká privatizace nebo restituce? Bude to naše! Mám známý právníky! Já to zaøídím! Hele, já ti to øeknu, a¾ vylezu z metra. Pra¾áci èumìj! Tady je špatnej signál!“ mobil ztichnul. Pøemýšlel jsem, jak svìt, vlastnì my lidé, blbnem.
Druhý den jsem opìt vyjel ze stanice Dejvická. Po nìjaké chvíli se ozval mobil. Z druhé strany ne¾ den pøedtím.
„Hlavnì aby to nebyl ten samý magor,“ pomyslel jsem. A v té chvíli se ozvalo:
„Slyším! Ètrnáct hektarù! Na to se vykašli! Jaká privatizace nebo restituce? Bude to naše! Mám známý právníky! Já to zaøídím! Hele, já ti to øeknu, a¾ vylezu z metra. Pra¾áci èumìj! Tady je špatnej signál!“ byl to ten samej chlap co vèera. Doma jsem to vyprávìl své ¾enì.
„Víš co?“ navrhl jsem jí. „Pøines z mateøské školy novej rej¾ák a neptej se na co.“
Jarmila mi pøinesla krásnej novej rej¾ák se ¾lutejma štìtkami. Vzal jsem fixy a namaloval na døevo displey, one, Rio, free, menu… Šroubkem jsem pøidìlal zvonek z tøíkolky mé vnuèky Kristýnky a vedle nìj jsem pøišrouboval vysouvací anténu z rozbitého rádia vnuka Pepíèka. Døevo jsem orámoval støíbøenkou na kamna. Moje ¾ena neøíkala nic. Jen mne pozorovala.
Další den jsem nastoupil do metra na Dejvické s mobilem schovaným pod sakem. Metro se rozjelo a já nemìl odvahu. Ten chlápek nejel.
„Bojíš se,“ øíkal jsem si pro sebe, „jsi sám, bez kamarádù. To se sranda tì¾ko dìlá.“ Také mne napadlo, ¾e u¾ jsem na srandièky ve svém vìku starý. A dál jsem si šeptal:
„Doka¾, ¾e se nebojíš! Stejnì tì lidé pomluví. Dokavaï tì pomlouvaj, seš ¾ivej!“ Náhle jsem se rozhodl a pøemohl stud. Ve vagonì metra všichni sedìli. Sáhl jsem pod sako a zazvonil jsem. Lidé trochu zpozornìli. Zazvonil jsem ještì jednou a vytáhl jsem ráznì mobil na svìtlo bo¾í. Zazvonil jsem ještì jednou a vytáhl anténu. A proti mnì sedìli tøi Japonci. Vytøeštili oèi a zdálo se mi, ¾e se jim narovnaly. Tiše zabrebentili a sna¾ili se dívat nìkam pøese mì.
„Harakiri, samurajové, kamikadze,“ øíkal jsem si a teï se bojí na mne pohlédnout. A pøitom jsou z technické velmoci. Zazvonil jsem ještì jednou a náhle jsem zjistil, ¾e nemám co øíci, a tak nevím, proè jsem si vzpomnìl…
„Slyším! Ètrnáct hektarù! Na to se vykašli! Jakápak restituce nebo privatizace! Bude to naše! Mám známý právníky! Já to zaøídím! Hele já ti to øeknu, a¾ vylezu z metra! Pra¾áci èumìji! Tady je špatnej signál!
Odzvonil jsem, zastrèil mobil pod sako a v ten okam¾ik souprava zastavila ve stanici Muzeum. Japonci okam¾itì drobnými krùèky opouštìli vagon a sna¾ili se na mne nepohlédnout. Prchali! Vystupoval jsem. U dveøí vagonu stála elegantní dáma, asi osmdesát pìt let stará, v širokém klobouku a s dìrovanými rukavièkami a¾ k pøedloktí. Byla jako vystøi¾ená z doby R. A. Dvorského. Kdy¾ jsem ji míjel, usmála se na mne, lehce mne klepla do ramena a vlídnì øekla:
„Tobì je jedno, jaká je vláda, viï?“
Z knihy "Pojïte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE
