Podzimní vítr peèlivì proèesával vìtve stromù. Sedìl jsem doma pøed poèítaèem u otevøeného okna své pracovny a chystal se koneènì zaèít psát, kdy¾ vtom slyším vzdálené volání.
„Fendóóó!“ … „Fendóóó!“ … „Fendóóó!“…
A hned vzápìtí pøišla od mého Kolji rada: „Podívej se pøece z okna!“
Nejdøív jsem se podíval po Koljovi, ale ten spal. Asi to bude moje vyšší instance, pomyslel jsem si trochu nevrle a odešel do pokoje, kde u televizoru sedìla moje ¾ena Ela.
„To se ti muselo nìco zdát“, povzdechla si nade mnou soucitnì, sotva jsem se objevil mezi dveømi, tohle se toti¾ nestalo poprvé. Pokrèil jsem rameny a odešel zase do své pracovny. Právì jsem se chystal zaèít pracovat, kdy¾ tu slyším znovu o nìco zøetelnìji:
„Achóóój, Fendóóó!“ …
Mùj pes mìl zase pravdu! Na protìjší bøíze se houpal mezi vìtvemi pohodlnì rozvalený mùj pavouk Macek a na nylonových strunách sítì si vybrnkával melodii nìmecké hymny
„Deutschland, Deutschlad über alles…“ Zpíval sice trochu šišlavì, ale notu trefil! Pomyslel jsem si, ¾e je opravdu velmi nadaný a chytrý pavouk, a to nejen pìvecky, dokonce i v diplomacii se mu jistý nedal upøít. U¾ nevypadal tak uboze jako poslednì, notnì se spravil, zkrátka dobøe byl vypasenej. V talent jeho síti se s ním houpalo ještì pár ji¾ dobøe zakonzervovaných vrabcù, mistrnì obtoèených v poøádné klubko. „Ahóóój, Macku, ty stará vojno! Kde jsi se toulal tak dlouho, ¾e jsem o tobì u¾ tak dlouho nic neslyšel? A kde jsi se, ty podšívko jedna, nauèil tak dobøe mluvit?“ spustil jsem radostnì, jako kdy¾ potkáte po dlouhém èase dobrého kamaráda.
„Sám nevím, pšš–pšišlo to najednou a sám jsem se tomu divil,“ odpovìdìl mi Macek a mezi slovy vyplivnul mistrným obloukem na zem trochu slepeného peøí z vrabce, kterého ještì pøed chvílí línì pøe¾vykoval.
„A kde máš svou pøítelkyni?“ nedalo mi to, abych se ho zeptal.
„Ta se nìkde toulá, asi šla pššepošítat naše dìti pafoušata!“ odpovìdìl mi se znaènou dávkou hrdosti mùj starý pøítel pavouk. Zbytek jeho vìty u¾ zase zanikal v šumotu listí.
„Co? Ty u¾ máš vnouèata?“, podivil jsem se.
„Ty nìjak špatnì šlyšíš – s tím byš mìl opravdu, ale opravdu nìco dìlat! Ššíkám pafoušata, dìti –pafoušata!“ odpovìdìl mi u¾ trochu podrá¾dìnì.
„A Fendóóó, mùšeš mi nìco pro¾radit? Ploè vìtšina lidí nás pafouky nemá ráda? Jedni nás štrašnì nenávidí, jiní se náš štrašnì bojí a tšetí zase vì¾í, ¾e jim pššinášíme štìstí? Nemáte to tloššinku pošamtaný?“
„Povìry jsou hrozná vìc, Macku, já vlastnì nevím,“ pøiznal jsem popravdì. „Mo¾ná vám jednoduše závidíme, ¾e máte víc nohou ne¾ my a míò starostí… A pøestaò mi øíkat Fendóóó, kdy¾ víš dobøe, ¾e se jmenuju Venda, Vé jako Václav!“ rozzlobil jsem se.
“Fendóóó, ne¾lob se na mì, copak nefíš, ¾e my pafouci nemáme ¾uby? To proto tak nìkdy trošièku š-š-šišlám, chápeš?“
Tady to u¾ Kolja nevydr¾el, pøestal pøedstírat, ¾e spí, a smál se jako blázen. A proto¾e je smích tak naka¾livý, vìøte nevìøte, zaèal jsem se smát s ním. Pøece bych se na Macka nemoh´ zlobit, kdy¾ se nauèil tak krásnì šišlat?
„Co bys tomu øek, kdybychom ti tady s Koljou zaèali dávat hodiny výslovnosti?“ navrhl jsem mu. A tak jsme na sebe ještì hodnou chvíli povykovali a šišlali, já na Macka a Macek na mì, kdy¾ do pokoje vešla má ¾ena Ela. Ze všeho nejdøív mi sáhla na èelo, jestli nemám horeèku. Tajuplnì jsem se pousmál, mrknul po Koljovi, a jen tak procedil: „Ááá, to byl jen jeden mùj štarý pšítel, co šme se dlouho nevidìli.“
Víc jsem neprozradil. Ela nade mnou zakroutila hlavou a odešla pro teplomìr.
Asi ho budu potøebovat, uvìdomil jsem si, kdy¾ jsem zjistil, ¾e jsem celý propocený a ¾e se probouzím ze snu.
Václav ®idek
* * *
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!”