Jak se pavouk Macek do Kolína vrátil...
„Vyprávìj mi nìjakou bajku, “ zafòukal jednou pøed spaním mùj Kolja.
„Bajku? A o èem?“
„Tøeba o tom pavoukovi! Beztak jsi mi slíbil pokraèovaní, a sliby se mají dodr¾ovat!” ¾adonil jako malé štìnì. „A vùbec – proè nenapíšeš taky bajku o mnì?“
„Dobøe, dobøe, tak u¾ si lehni a poslouchej!“ nevydr¾el jsem jeho neodolatelnì smutný pohled a spustil:
„Bylo èasné ráno, ponìkud však jiné ne¾ rána pøedešlá. Den pøedtím bylo toti¾ za mým oknem u¾ úplné svìtlo, a dnes se teprve zaèínalo rozednívat. Z lehkého spánku mì náhle probudilo silné mlaskání. U¾ zase mì otravuje, otrapa jeden! Pomyslel jsem si trochu nevrle. Pøitom jsem ospale šmátral po polštáøi, abych našel toho domácího mlaskouna a ujistil ho nìkolikerým podrbáním mezi ušima, ¾e ho mám poøád stejnì rád a ¾e bych ho nikomu nedal, ani neprodal.”
„Jéje, tak tys podezøíval mì?” ozval se pobavenì Kolja.
„Jen øekni, ¾e mì obèas takhle nebudíš! Klidnì mi polo¾íš chlupatou palici na polštáø, zaèneš mi do ucha mlaskat a ¾adoníš o pomazlení!”
„Ale v¾dycky ohleduplnì a tiše, abych tì nevzbudil,” málem se urazil Kolja.
„Jo. A potom zaèneš pøidávat do fortissima a pokraèuješ tak dlouho, dokud se ti nepodaøí mì úplnì a poøádnì vytrhnout ze spaní. No ale nic ve zlém, bez tvého buzení, by to snad ani nebylo to pravé ráno,” rychle jsem si Kolju udobøoval.
„Tentokrát jsem šmátral po polštáøi marnì, tvoje uši nikde! A tak jsem se rychle probral, rozsvítil a vyskoèil z postele – a v tu ránu to nepøíjemné mlaskání pøestalo. To u¾ jsem se trochu vystrašil, ale po pùvodci tìch pazvukù jako by se zem slehla.”
„Snad ses nebál? Copak nemáš hlídaèe? Copak bych z toho netvora v tu ránu nenadìlal øízky?”
„A nevytahuješ se trochu? Spal jsi jako zabitý, spokojenì oddychoval a nevzbudilo tì ani svìtlo!”
„Vrátil jsem se do postele a sna¾il se usnout. Noèní mùra, prolétlo mi ještì hlavou. Kdy¾ u¾ jsem se skoro propadal do té své døímoty, slyším opìt zøetelné zamlaskání. Já snad toho psa pøerazím, on mi to urèitì dìlá naschvál a pøedstírá, komediant jeden, ¾e spí! Vyletìl jsem navztekaný opìt z postele.“
Tady se u¾ Kolja zaèal popadat smíchy za bøicho. Tìm, co mého psa neznají, musím vysvìtlit, ¾e si navzájem dìláme z lásky rùzné drobné naschvály. Kdy¾ u¾ pak toho má naše panièka dost a zasáhne, tak nahodíme takový nevinný kukuè, ¾e chudák neví, na èem je.
„Tak jsem tedy znovu vstal a rozsvítil, ale vìøte nevìøte, Kolja spal opravdu jako døevo a snad ještì tvrdším spánkem ne¾ pøedtím. Napadlo mì podívat se do okna a vtom momentì ve mnì hrklo jak v babièèiných kukaèkách! Pøímo na sklenìné tabuli byl doslova pøilepený mùj pavouk Macek a za jeho zády vstával bílý den. A hele, Macek! To mlaskání se nauèil od mého psa! napadlo mì. Vypadal vystrašenì, byl celý unavený a pohublý, co na nìm zùstalo z pùvodní podoby, byla snad jen dlouhá prou¾kovaná no¾iska, kterými se pøidr¾oval rámu okna, aby nespadl. Vše nasvìdèovalo tomu, ¾e asi zaène za chvíli plakat, a pláè a brek, a» lidský nebo zvíøecí, je to poslední, co snesu. Mluvit se ještì nenauèil, ale vidìl jsem mu na oèích, ¾e prosí o odpuštìní. Pro jistotu jsem Macka obešel a vyšel ven, abych si ho ze zahrady prohlédl poøádnì a ze všech stran.
Záda mìl po dlouhé cestì trochu zaprášená, ale jinak byl v poøádku. Nìco jsem však pøece zjistil! Macek nepøišel sám! Pøitáhl s sebou drobnou štíhlou pavouèici, ta byla zavìšená ve své nylonové hedvábné punèoše kousek pod ním a elegantnì, ba právì svùdnì se v ní vlnila a pohupovala. Nevím, co jí to ten mùj pavouk nasliboval, ¾e s ním pøivandrovala a¾ z takové dálky, nejspíš dobré bydlo.
Kde jsi se, ty stará vojno flákal? spustil jsem na nìj témìø radostnì. Co bych zapíral, byl jsem trochu namìkko. Macek neodpovìdìl, jenom poøád samou radostí víc a víc mlaskal, a slintal jak blázen.”
„Jo. A kdyby mìl ocas, tak by s ním radostí vrtìl,” zasáhl v té chvíli zase Kolja. „Komu to chceš namluvit? Dovedeš si pøedstavit pavouka s ocasem? Pavouka, který navíc ještì mluví? Já ne!”
„To se tedy budeš, brachu, divit! Ten náš pavouk sice také nemluví, ale zato ovládá poèítaè! Nevìøíš? Tak si vzpomeò, jak si naposledy, krátce pøedtím ne¾ zmizel, objednal pøes mùj internet provazolezeckou sí»! Tu jsem pak musel zaplatit ze svého. Pozdìji jsem se od jednoho nejmenovaného vysoce postaveného policejního úøedníka v Kolínì nad Rýnem dovìdìl, ¾e Macek tu provazolezeckou sí» v jednom øíèním pøístavu vymìnil za rybáøskou, ale ta mu byla houby platná, ponìvad¾ ryby ve vzduchu nelítají.
Tak trochu rozradostnìn, ¾e se mi Macek vrátil zpátky, dokonce zøejmì pouèen, ¾e ani ve svìtì není mo¾né bez pomoci druhých pøe¾ít, jsem mu zaèal já bláhový otcovsky domlouvat. Tak hochu, mám tì zase zpátky, ale pamatuj si jedno, ¾e o denní svìtlo se s tebou dìlit nehodlám. Chceš-li u mne zùstat, tak se pøestìhuj do té bøízy na druhou stranu, ale jen se svou sítí, tu rybáøskou, co jsi odnìkud pøitáh, necháš tady. Tam je místa dost i pro tvou pavouèici, a kdy¾ mì budeš potøebovat, tak víš, kde mì najdeš. Sice si to nezaslou¾íš, problémù ses mi nadìlal a¾ dost, ale pøesto ti pomù¾u, ve štychu tì nenechám! Jen¾e dneska to spolu udìláme jinak, ode dneška ti budu øíkat jen èistou pravdu!
Zdá se, ¾e Macek nic nepochopil, a kdy¾ jsem pøišel odpoledne z práce domù, tak opìt zmizel, dokonce i s tou rybáøskou sítí. Jediné, co mi nechal za oknem, byla jeho pavouèí dru¾ka. Kouká po mnì koketnì, snad se i usmívá a dál se na své houpaèce lehce pohupuje. Ty jedna krasavice, pomyslel jsem si, nepoèítej s tím, ¾e mì dostaneš do svých sítí! Abych dopadl jako ty, kdy¾ jsi naletìla Mackovi? Ne, to se bohdá nestane!“
Dovyprávìl jsem a ani jsem si nevšimnul, jestli mou bajku Kolja vyslechl celou, asi ne – odfukoval spokojenì jako malé dítì. Ale co, najednou vidím, jak otevøel jedno oko, pak druhé a huba se mu rozesmála štìstím, v¾dy» slyšel bajku, kde bylo taky nìco o nìm. Byl nesmírnì š»astný.
