RÙ®OVÁ RÙ®E
Sebìhl jsem schody. Poslední souprava metra pøed pùlnocí stála ještì ve stanici. Èekalo se na pozdní pasa¾éry. Opøel jsem se o futrál s kytarou a pochopil jsem, proè se na mne cestující pokradmu i zcela nepokrytì dívají. Ráno jsem se opaloval u otevøeného okna v paneláku.
Balkón nemáme. Abych se nespálil, namazal jsem si tváø špekem z gothajského salámu. Dìlali jsme to na vojnì. Také jsme se mazali naftou. Ale tu jsme doma nemìli. Nebudete tomu vìøit, ale spálil jsem se poøádnì. Byl jsem jako oteklý vuøt. Veèer jsem hrál v Salmovské literární kavárnì v Praze, a tak jsem umnì zamaskoval svùj rudý oblièej dermakolem a pudrem.
Ve svìtle záøivek ve vagonu metra jsem vypadal jako pøestárlý mim. Dìlal jsem, ¾e nevidím zvìdavé pohledy a neslyším šeptající pasa¾éry. Jedna paní zaèala nahlas vyprávìt, ¾e se budou u nás ¾enit a vdávat osoby stejného pohlaví.
Pøed nìkolika minutami jsem se nahoøe u Muzea setkal s Václavem Upírem Krejèím. Vzpomínali jsme na Kladno, na Rakovník a na zaèátky v komediantské bran¾i. Upír se vracel odnìkud z vystoupení. Tìšil jsem se, a¾ se metro dá do pohybu. Dveøe byly stále otevøené. Zaslechl jsem dupot a ve dveøích se objevil Upír. Rozhlédl se po pøekvapeném vagonì, hodil pøede mne rù¾ovou rù¾i, poslal mi vzdušnou pusu a zašišlal:
„Pepíèku, Pepíèku, dneška ši byl kou¾elný, ma¾líèku ma¾livý!“
poslal mi ještì jednu pusu a dveøe se zavøely. Souprava se rozjela. Podle ní bì¾el Upír a posílal vzdušné polibky. Dìlal jsem, ¾e nic nevidím. Zèervenal jsem ještì víc, a proto¾e jsem cítil výsmìšné pohledy pasa¾érù, udìlal jsem to nejhorší, co se mù¾e v takové situaci udìlat.
„On si dìlal legraci“, øekl jsem s nuceným úsmìvem celému vagonu. „My jsme normální!“ Jedna dáma, která mnì pøipomínala jednu nemilovanou uèitelku, mi odpovìdìla hodnì nahlas: „To jste! Ale jen mezi sebou!“
Ve stanici Dejvická jsem rù¾i daroval bezdomovci. Nemilovaná uèitelka, která šla za mnou, pronesla ke své kamarádce:
„Vidíš, co jsem ti øíkala!“
Z knihy "Pojïte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE