Albertula
Naše chaloupka byla vskutku velmi malá. Kuchyò na jedno toèení, jizba pro dvì postele a otoman. Ani dvì skøínì se tam nevešly, jedna musela být v síni. A ta síòka sotva na rozpa¾ení, s dveømi, které nikdy nešly zamknout, proto¾e nemìly klíè a ještì veranda. Pøíbytek pro pìt dìtí a dva dospìlé. Pravda, všichni jsme se sešli málokdy, proto¾e nejmladší bratr pøišel na svìt s odchodem staršího do Zlína, kde se stal „mladým mu¾em“. Opravdu málo prostoru, ale v¾dycky tam našel místo ještì nìkdo, kdo mezi nás nepatøil.. Tatínek míval ve zvyku vodit návštìvníky v sobotu. Nejen v létì, ale i v zimì s poznámkou, ¾e lù¾ko si sebou nikdo nevezme, by» by byl sebebohatší. (Pøívìsy ani karavany tenkrát ještì nebyly, stan mìl málokdo a v zimì se postavit nedal. A hotelové ubytování bylo jenom na Ráztoce).
Nejmilejšími hosty byli maminèini pøíbuzní z Drahanské vysoèiny. Nejbli¾ší nám byla teta Maøa, mladší maminèina sestra. Nikdy se nevzdala svobody a její pøíjezd v¾dy rozvíøil hladinu našeho poklidného ¾ivota. Všude jí bylo plno. Na kamnech se musela nejdøíve ohøát voda, proto¾e teta musela ze sebe smýt hanáckou špínu horskou vodou, která je mìkká tak, ¾e pøímo hladí, øíkávala. Pro naše ka¾dodenní u¾ívání však dobrá nebyla, její mìkkost pùsobila mnoha trojanovským ¾enám strumu.
Tetu Maøu jsme mìli všichni moc rádi a s lítostí jsme jí mávali na rozlouèenou. Zato odchodu Arbertuly jsme se nemohli doèkat. Usadila se u nás nebo u sousedù v¾dycky na nìkolik dnù. A tak pøeèkávala zimu.
Bylo to velmi záhadná osoba. Tulaèka vìku neurèitého, spíše byla starší, anebo staøe vypadala. Byla bez domova a nikdo nevìdìl odkud pøišla A kam šla? Od chalupy k chalupì. Vyspala se, najedla a po nìkolika dnes šla dál. Nikdo jí útulek neodmítl, by» paseèané mìli ubytování velmi skromné. Slámy bylo v¾dycky dost. Teï mi napadá, ¾e byla z tìch, kteøí pøišli na obec. Kdoví.
Její vzhled byl mohutný a dobøe si vzpomínám, jak jsem sledovala její pøípravu na spaní. Dnes bychom její obleèení nazvali „slupkovým“. Tolik „slupek“ by na sebe nikdo nenavlékl. Albertula nosila na sobì celý svùj šatník. K zapínání pou¾ívala zásadnì „sicherhaisky“. Pøi svlékání špendlíky pomalu rozpínala, obøadnì odkládala jedno obleèení za druhým a nakonec se z ní vyklubala skoro drobná ¾enská v podvlékací sukni, která u¾ dávno nebyla bílá a ve stejnì barevné kordulce. Jak to bylo s mytím, to u¾ si nepamatuju, ale vím, ¾e maminka musela v¾dycky dlouho vìtrat, kdy¾ nás Albertula opustila.
Èím více na Albertulu myslím, tím více se mi po tìch dlouhých letech vybavuje. Nepøedstavitelnì tlustá, v kulaté tváøi hnìdé oèi, plné rty, prošedivìlé vlasy a na kabátì neurèité barvy od shora dolù samé sicherky. A na zádech ranec. Hostem byla všude nevítaným. Ale nikdy ji nikdo nevyhodil.
K Albertuli se øadilo mnoho dalších podobných návštìvníkù a nìkdy u nás pøespal i dráteník.