Pozor! Za volantem idioti!
Pøes pøechod pro chodce, kde byla vyznaèena maximální rychlost 30km/hod., pøeletìlo silné auto rychlostí ètyøikrát vìtší. Ve vzduchu se zachvìl tì¾ký decibelový „náøez“, který nafukoval vnitøek vozu i kebuli øidièovu. Babièka, která uskoèila a zkoprnìle se opírala o francouzskou berli, si odplivla a øekla: „Má ho malýho! Z toho jsou mindráky!“
Její výrok mne zaujal: „Vy si myslíte, ¾e právì tohle je pøíèina šílené jízdy?“
Pøikývla: „Urèitì! Já mìla takovýho idiota doma. Dal si panáka a myslel, ¾e je Napoleon. Kdy¾ ho nìco naštvalo, sedl do embéèka, vosolil plyn, zatnul zuby, sprostì nadával a projí¾dìl mìstem.“
Naslouchal jsem pozornì. Té paní bylo nìco pøes osmdesát a mìla právo na svou filozofii.
Sedli jsme si na zídku plotu a dáma pokraèovala: „Tihle hrdinové, co chtìjí vyniknout a nedaøí se jim to, hledají úspìch za volantem. Domnívají se, ¾e kdy¾ jedou fofrem, tak nìco znamenají a ka¾dej je ¾ere. Oni tou¾í po obdivu. V ¾ivotì neuspìli, závist jim maèká nohu na plynovém pedálu. V posteli jim došla munice, jejich kecy nikdo neposlouchá a tak se vytahujou jinde. Jedou jako vrazi, v noci troubí na klakson, pouštìjí si na plný pecky magièe, kopou do malejch psù, fackujou doma dìti a vìtšinou jsou pod pantoflem. Zkrátka, kdy¾ mají špatnej nástroj ve futrálu, dohánìjí to nálepkama.“
„Váš mu¾ o vašich názorech ví?“ ptal jsem se. Usmála se: „Ne! On se zabil. Nedal pøednost na èervenou a napálil to do tiráku.“
„Èemu se usmíváte?“ ptal jsem se udivenì.
„Proto¾e jsem ráda, ¾e nezabil nìkoho nevinného. Mìl v sobì pìt desítek, dva grogy a dva fernety.“
„Jak dlouho jste s ním ¾ila?“ dovolil jsem se zeptat. „Dva roky. Byl o dvacet let mladší.
Vìdìl, ¾e mám barák a auto po mém tøetím man¾elovi. Seznámili jsme se na jeho inzerát – Klidný, nekuøák, abstinent, inteligentní, hledá moudrou ¾enu. Vìk nerozhoduje.
Okolo zasvištìlo bazarové fáro po dvou kolech. Témìø shodnì jsme øekli: „Má ho malýho!“
A dáma tiše dodala: „Jako ten mùj!“
*** Dobrý skutek
V divadle Semafor byla se mnou tenkrát moje dcera Ivanka poprvé. Cestou do Kladna nás zastavil, poblí¾e letištì Ruzynì, starší mu¾.
„Udìláme dobrý skutek,“ øekl jsem své tøináctileté dceøi. Mu¾ s radostí nastoupil do našeho malého Fiatu 600 a cestou vyprávìl o svém neš»astném dni. Okradli jej o dokumenty, o peníze.
„Kdy¾ mne vezmete do Kladna, pojedu vlakem do Chomutova. K rodinì!“ øíkal smutnì.
Nesmìle se mne zeptal, jestli bych mu na ten vlak nepùjèil peníze.
„Tatínek vám pùjèí,“ ozvala se moje dcerka, „je hodnej a není lakomej!“
Zastavil jsem v sídlišti.
„Skoèím domù pro peníze,“ øekl jsem stopaøi. Ivanka zùstala v autì. Moje ¾ena mi dala tøi sta korun, to byla tenkrát èástka za dvì vystoupení v divadle, a ještì pro našeho hosta ukrojila veliký kus dortu. Ivanka mìla svátek. Bylo 4. dubna. Mu¾ s dojetím ukusoval dort a dìkoval.
„Peníze pošlu do tøí dnù,“ sliboval. Otevøel tašku a daroval Ivance sklenìný podnos ve tvaru listu.
„To je specielní metoda tlaèení skla. Vzácná a drahá!“
Dovezli jsme jej na nádra¾í. Dlouho za námi mával.
Peníze nepøišly.
Za dva týdny jsme našeho spolupasa¾éra uvidìli v televizním poøadu Kriminální ústøedna pátrá.
„Velmi prohnaný, devìtkrát trestaný, nebezpeèný, s vousem, s laskavým vystupováním, stár padesát let. Hledá se…“ Jarmila vzdychla: „Ty jsi s ním nechal Ivanku v nastartovaném autì!“
„Mo¾ná se v nìm hnula struna citu,“ bránil jsem se, „tím, ¾e jsme se k nìmu slušnì a bratrsky chovali!“
„Peníze nemáme, ale máme vzácný talíø!“ uklidòovala nás Ivanka.
V létì jsme objevili náš talíø v Písku. V partiové prodejnì jich mìli štos. Jeden za ètyøi padesát.
„To je vzácnost,“ ukázala na talíøe moje ¾ena, „je to specielní metoda tlaèení skla!“
Mlèel jsem. Talíø mù¾e být laciný, ale dobrý skutek je vzácný.
Ukázka z knihy FOUSKOVY FEJETONY, kterou vydalo v roce 2006 nakladatelství Jindøich Kraus – PRAGOLINE