Jak jsme se v kultuøe rozšoupli Poznámka redakce: Mnozí si pamatujete Vladimíra podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva byla, kdy¾ Vladimír po krátké nemoci v roce 2014 zemøel. Urèitì uvítáte ještì jeho další doposud nepublikované èlánky z nevydané kní¾ky "I to se mù¾e stát... Aneb nevá¾nì o vá¾ném."
Václav ®idek
Bì¾el zaèátek padesátých let, kdy¾ jsem „ordinoval“ na vojnì v Kujebinì u útvaru, patøícímu našemu letectvu. Šlo tehdy pøedevším o to, aby voják byl bojeschopný a mohl tak ochránit socialistický øád pøed rejdy pro¾luklých imperialistù. S tím ovšem souvisel nejen vojenský výcvik, ale i péèe o psychiku a tím i kulturu našich ochráncù míru.
Tato péèe se dìla v podstatì dvìma zpùsoby: Z vlastních zdrojù prostøednictvím „masové èinnosti“, která vyu¾ívala individuálních schopností samotných vojákù, ovšem pod peèlivým dozorem politruka. Co kdyby se nám do kultury vloudily rozvratné prvky úpadkové kultury západní!
Druhý zpùsob byl realizován návštìvami kina na budovatelské filmy, pøípadnì na díla, oslavující hrdinství našich a pøedevším sovìtských vojákù ve Velké vlastenecké válce. Ale výjimka potvrzuje pravidlo, a tak se jednou stalo nìco nepøedvídatelného.
Místní kujebinští ochotníci nastudovali povedenou taškaøici italského dramatika Carla Goldoniho (1707-1793) a „naèálstvo“ usoudilo, ¾e by návštìva tohoto pøedstavení mohla trochu povznést ducha armády. Práce tohoto dramatika se èasto vyznaèují tím, ¾e pán, zpravidla šlechtic, se pøevlékne za sluhu a naopak, a navštíví nìjaký podnik, tøeba maškarní ples. Obdobný nápad má samozøejmì i paní se slu¾kou, a tak si posléze záletný šlechtic namlouvá vlastní maskovanou man¾elku, kterou ovšem nepoznává a joj, to je potom švanda.
Pøesto mají tyto komedie pøes propast vìkù stále svoji ¾ivotnost pro svùj spád a temperament v dìji i dialozích, a výkony ji¾ stárnoucího Ladislava Peška v „Poprasku na lagunì“ jsou stále ještì v ¾ivé pamìti.
Jít na Goldoniho v Kujebinì je ovšem nìco jiného, ne¾ na stejné pøedstavení v Národním divadle.
Naše intelektuálská svìtnice s hrdým názvem „Èapajev“ byla auf, a jeden z témìø poloviny osazenstva, kterou tvoøili hlavnì vystudovaní právníci, poznamenal: „To se zase jednou kulturnì rozšoupnem!“
Nadešel den D a armáda plnì obsadila místní divadlo, prodchnuté nedoèkavým oèekáváním. Musím pøedeslat, ¾e vojsko nebylo zklamáno. Za zmínku stojí ji¾ hlavní dvojice protagonistù, hrabì a hrabìnka. Hrabìte hrál vyèouhlý student, který budil dojem, ¾e se celý ¾ivot poøádnì nenajedl a jenom louskal šváby. Na jevišti pøipomínal splašenou chmelovou tyèku, která se nìjakým nedopatøením vydala na pou» s procesím ke sv. Antoníèkovi v omšelém úboru kajícníkù. Zato paní hrabìnka! Dobrých devadesát a mo¾no ještì víc kilogramù vykostìné váhy ji¾ pøi vstupu na jevištì zpùsobila sborové hlasité vydechnutí armády, pøi èem¾ se v tom okam¾iku zdálo proscénium polovièní.
Její bujné rozmìry – to bylo nìco nadpozemského. Vnutila se mi pøedstava, ¾e pro gigantické rozmìry jejího poprsí nebylo dosud vynalezeno èíslo. Pøesto ji hrabì nì¾nì miloval, i kdy¾ si obèas jako jednohubku k zakousnutí rád dopøál nìco mladšího. Kdy¾ se obejmuli, vznikl dojem, ¾e vrabec usedl na konev se slabomyslnou pøedstavou, ¾e ji plnì okupuje.
®e pøi takovém prùbìhu hry bylo v øadách armády veselo, netøeba pøipomínat. Zvláštì, kdy¾ hrabìnka jen s obtí¾emi prošla mezi kulisami do zákulisí, a to bez ohledu, jestli šla èelnì nebo „na štorc“. Obèas bylo zajímavìjší pozorovat smíchy slzící vojáky ne¾ prùbìh dìje, co¾ bylo pro všeobecné veselí dost obtí¾né, proto¾e dialogùm nebylo rozumìt.
Pan Goldoni si ale na obìtavé kujebinské ochotníky vymyslel ještì mnohem nároènìjší zádrhel. Hrabìnka se musela pøevléknout za mladého chlapce, aby ji hrabì nepoznal.
Kdy¾ vstoupila v novém kostýmu na jevištì, sál ztichl. Do kalhot ji snad musela násilím cpát alespoò ètveøice pomocnic a zapnout ¾ivùtek muselo být nároèné i pro stavební hever. Snad všichni oèekávali, ¾e ka¾dým okam¾ikem musí nìco nìkde povolit, sálem jakoby se u¾ nesl zvuk násilnì praskajících švù. Z ¾ivùtku se dralo ven utiskované poprsí a mnozí vojáci byli pøipraveni si zakrýt oèi, aby v okam¾iku, a¾ ten knoflíèek povolí, o nì nepøišli. Zato pøišel hrabì. Hoch si ovšem zakrýval oblièej jakousi maskou do plesu, kterou tvoøil kus papundeklu na tyèce. Pomalován byl fantastickými výlevy, které pøipomínaly rituální kresby papuáncù pro obøadní tance.
Hrabì ovšem svou man¾elku nepoznal, ba obdivoval chlapcovo mládí a postavu. Sálem se opìt vzmáhalo veselí, proto¾e hrabìnku nebylo mo¾no zamìnit s nikým a s nièím, snad s výjimkou bagru v akci. Pohybovala se ale velmi opatrnì, urèitì a s vìdomím, ¾e soudr¾nost „chlapeckého“ kostýmu je urèitì menší, ne¾ soudr¾nost jejího tìlesného organismu.
Hra se chýlila k vyvrcholení, kdy se podle autora má dát hrabìnka poznat. Vlastnímu slovu ji¾ témìø nebylo rozumìt, jak se hýkající a chechtající se armáda projevovala nahlas. Jasnì však byl slyšet výkøik hrabìte v okam¾iku, kdy se hrabìnka odhalila:
„Proboha, miláèku, proè tísníš tu krásu v takových hadrech??“ A to nás úplnì odrovnalo.
Soused, který ještì pøed chvílí se vyjadøoval na adresu hrabìte:
„To musí bejt nìjakej blbec!“ se svalil pod sedadlo a u¾ nebyl schopen ani toho chechtání.
Hra se setkala s velkým porozumìním, jenom „naèálstvo“ si nebylo úplnì jisto, jestli to s tou kulturou nìjak nepøehnalo, jestli opravdu takový zá¾itek posílí naši bojeschopnost. Usnesli jsme se na „Èapajevu“, ¾e dosáhli pravého opaku.
Kdyby ti imperialisté mìli jen trochu fištrónu, nebudou zbyteènì zbrojit, staèí, kdy¾ naši armádu pozvou na podobné povyra¾ení. Po takovém zá¾itku nebude urèitì nikdo bojeschopný. Není zkrátka nad mazanou ideologii!