Palo Bielik (11. 12. 1910 – 23. 4. 1983)
11. prosince uplynulo sto šest let od narození svérázného slovenského a vlastnì i èeskoslovenského filmaøe. Chci mu vìnovat svou vzpomínku, nebo» se zapsal nesmazatelnì do mého dìtství.
Jako kluk jsem velmi miloval èernobílý film Jánošík. Natoèil ho Martin Friè tuším v roce 1935. Pøedstavitele Jánošíka objevili nìkde v ochotnickém divadle na Slovensku. Jmenoval se Pal'o Bielik. Krásný dvoumetrový chlap, vìøil jsem mu tenkrát ka¾dé slovo. Vzpomínám si, ¾e v øadì rolí tam byli k vidìní i èeští herci.
Další osudy Palo Bielika byly zajímavé. Pokud vím, byl re¾isér samouk, jako filmaø se zúèastnil i Slovenského národního povstání. A natoèil o tom dokument.Ve váleèném èase se prosadil také jako herec na prknech SND. Jeho filmografie je pomìrnì bohatá, po mém soudu však základy øemesla pøíliš neumìl. Nìkdo o nìm kdysi napsal, ¾e vlastnì celý ¾ivot toèil Jánošíky. S tím bych dost souhlasil. Jedna slovenská stanice zopakovala Kapitána Dabaèe. Kdysi jsem ten film vidìl, stejnì jako Vlèie diery. Jsou to v¾dycky pøíbìhy chlapù, romantických hrdinù, trochu schématických, pøíbìhy ponìkud nevìrohodné. V Dabaèovi jistì zaujal v titulní roli mladý Ladislav Chudík, ale i charismatický Elo Romanèík, aèkoliv pøedstavoval rudého komisaøe. Schématismus toho filmu je jiná kapitola, k tomu bych se nevracel.
Pøipojím dvì osobní vzpomínky z druhé ruky, spíše drby, snad nezáludné. Nìkdy na poèátku sedmdesátých let jsem absolvoval slu¾ební cestu nìkam k Luhaèovicím. V autì s námi normálními ¾iváèky jel i jeden starý a kovaný soudruh, který tu cestu spojil se svým odjezdem do lázní. Byl namìkko, tušil, ¾e u¾ mu mnoho ¾ivota nezbývá, rozpovídal se, vzpomínal. Zdálo se mi, ¾e se i trochu omlouval, ale byl to jenom pocit, nevím. Nìkdy po únoru øediteloval krátce v bratislavských ateliérech Koliba a funkci od nìj pøebíral právì Palo Bielik. Vyprávìl o nìm jako o velkém národovci a vlastenci, ale také jako o rovném chlapovi.
V šedesátých létech jsem se kamarádil s partou skvìlých starších chlapù z barrandovských filmových laboratoøí. Vzpomínali èasto a rádi na Bielikùv film Majster kat. Také jsem ho kdysi vidìl, bylo to takové obøí plátno, rozmáchlý velkofilm s malou umìleckou kvalitou. Nìkde na poèátku byla kratièká sekvence s nahými èi polonahými ¾enami, podrobnosti si u¾ nepamatuji. Barrandováci ovšem vzpomínali potìšenì. Tenkrát se ještì barevný film pro Kolibu vyvolával v Praze a tak chlapi vyprávìli o nahých ¾enách, které si mistr Bielik toèil do rezervy.
Asi nejvíc o posledních létech re¾iséra Bielika vypovídá barevný velkofilm Jánošík. Mám dojem, ¾e byl projektovaný dokonce jako tøídílný, potom se to nìjak pozastavilo, proto¾e to opravdu bylo „umìní“ nekoukatelné. Tady za pøesnost neruèím. Myslím, ¾e svìtlo svìta spatøily dva díly a byla to za velké peníze velká hrùza. Jánošíkovi horní chlapci se vozili na rùzných skluzavkách, v Tatrách mìli v 18. století neuvìøitelné „prefíkanosti“. V roce 1968 byl Bielikovi udìlen titul národní umìlec. Já ho však mám a nav¾dy budu mít spojeného se sympatickým a mu¾ným horním chlapcem Jurou, který svým šlechtickým nepøátelùm velkodušnì øíkával líbeznou slovenštinou: Kto »a šanoval? Já, Jánošík!
k. Vyprávìl o nìm jako o velkém národovci a vlastenci, ale také jako o rovném chlapovi.