Jednou, zeptal se kdosi Josefa Hlinomaze, co¾e si myslí o surrealismu? Snad proto, ¾e šlo o jeho téma, promluvil neobyèejnì vá¾nì, hledì pøitom na svùj obraz "Kleopatra se chystá promluvit k lidu", takto:
Tedy není pochyb o tom, ¾e Kleopatra byla sexbomba a jako všechny Evy mìla v¾dycky nìco spoleènýho s hadem.
Ale mù¾eme pøedpokládat, ¾e to byla taky vládkynì a diktátorka, ¾e si potrpìla na efekt, a ¾e nìjakým zpùsobem fascinovala davy. To, ¾e má na hlavì dort, to ovšem znamená, ¾e je kusanec k nakousnutí - ovšem je známo, ¾e zamilovat se do ní nebyla ¾ádná legrace. Vìtšinou to ka¾dej odskákal. Taky být jedním z jejích poddaných bych nikomu nepøál.
A jsme u surrealismu:
V dobì mezi dvìma válkami zaèalo velké bujení -ismù, jejich¾ vznik mù¾eme pøedpokládat v nìkolika desetiletích pøed první svìtovou válkou. SVU Mánes a Umìlecká beseda mezi dvìma válkami! A hned probíhají hlavou zaklínadla jako Devìtsil, Dada, Breton, Apollinaire, Nezval, Filla, Špála, Tichý, Zrzavý a mnoho jiných, vzpomenete si, jak v Mánesu visela Kupkova Bílá èára a taky na Šímu, Kubištu a Kubína alias Coubine.
Pak si vzpomenete na Jiøího Frejku a na toho podivného surrealistického èlovìka s velikým mozkem, u¾ s menším srdcem a zvláš» špatným ¾aludkem - na Jiøího Honzla. A pak se èlovìk pøistihne, ¾e si v duchu zpívá, ¾e se nestydíte kazit malé dítì, vzpomenete si na tehdejší d¾ez v plenkách a pak samozøejmì pøijde na øadu Jaroslav Je¾ek a zamíchá se do toho Armstrong a Ellington, Vlasta a Emil Burianové, Voskovec s Werichem, Josefina Bakerová a bijáky a bijáky a bijáky. A pøehlídku mù¾eme zakonèit ¾ivou pøedstavou Henri Rousseaua. Umím ten obraz nazpamì», proto¾e tenkrát visel v Moderní galerii ve Stromovce, tam, co je teï park, kde se kulturuje a ještì více oddechuje.
Myslím, ¾e impresionismus, kubismus a surrealismus jsou ze všech -ismù nejismovatìjší. Název dvou prvních smìrù vznikl, nemýlím-li se, buï z hanlivého, nebo zesmìšòujícího úmyslu kritikù. No a ujalo se to.
Vìnujme se teï surrealismu, vydr¾el nejdéle. Má nejenom slavnou minulost, ale má i budoucnost. Inkognito byl tu odjak¾iva, je to obrovská a stále ¾ivá oblast. Co¾ nebyl u¾ v u»atých hlavách Jana Køtitele, pøedkládaných paní Sallome na tácu? A nebyl v Cranachovi, v Jeronýmu Boschovi a v P. Brueghelovi? A v Goyovi a hlavnì u toho malíøe, co nevím, jak se jmenuje, visí ve Vídni a dìlal portréty skládané z ryb, z rostlinstva a kanonù?
A co¾ není všude, kde jsou zobrazeny nekoneèné prostory, strašlivé samoty, hrùzy a strašidelnosti Vesmíru? Neznáma, lidská mraveneènost (fungl nové slovo), nesmiøitelnost, krutost, obludnì namalované ticho a tichý øev strnule zírajících pøíšer a nestvùr?
Kouzla panoptik a pou»ových maleb, voskových figur a panen pro švadleny. Vùnì nových rakví a rozbitých hraèek. Pohledy umìlých oèí, strach z neznáma. A hodiny bez ruèièek nebo tekoucí, jako by byly z tìsta.
Ne všechno tohle by èlovìk asi chtìl mít doma na zdi. Ano, je to vìtšinou morbidní a èerný dras»ák, jeho¾ znakem je tvrdost, nelidskost, dnes by se øeklo odcizenost. Odpuzující eklhaftnost, ale také zvláštní druh humoru.
A vzpomeòme si teï na geniálního šaška, klauna èíslo jedna, Salvatora Daliho, na Maxe Ernsta, na Vìštírnu delfskou a na Milence z kiosku. A -ismy v umìní pokraèují. Jestli¾e nám nic neøíkají, nechme je na pokoji a tøeba se jim klidnì vysmívejme.
Ale bez rozèilování a opatrnì, abychom se nepøiøadili do garnitury vysmívaèù Cézannových, anebo k tìm, co van Goghem pomalovaná plátna pou¾ívali k jiným úèelùm, aby nepršelo do kurníkù a podobnì.
O surrealizmu