Kdy¾ jsem se jednou zmínil Ing. Serjoginovi, ¾e jsem ještì nikdy neslyšel troubit jeleny, pozval mne, abych si je na podzim pøijel na Rýznburk poslechnout.
Koncem záøí mi skuteènì došel dopis s konkrétním datem a já jsem š»astnì dorazil vlakem do Oseka a za hodinku i do myslivny. Po pøivítání vpravdì ruském jsem se doèkal pøíštího dne, kdy jsme odpoledne vyrazili pìšky na hájovnu Ve vlèinách. Tam ji¾ na nás èekal nejen hajný Schwarzbeck, ale i jeho vzácný host, Mistr ®idlický, známý malíø a velký nimrod.
Po krátké poradì a instrukcích ze strany hajného jsme vyrazili na øíjištì, kde jeleni obvykle troubívali. Kdy¾ jsme tam, pìknì udýchaní, došli, zaujali jsme místa podle instrukcí hajného a èekali. Já jsem si, víceménì po hmatu, nalezl jakýsi hrbol s trávou, pohodlnì se na nìj posadil a zabalen v plášti a šále (bylo v tu dobu a v té nadmoøské výšce pìknì chladno) trpìlivì èekal na první chraplavý výkøik touhy a výzvy. A doèkal jsem se. Byl to koncert mnoha lesních trubadúrù, v rùzných tóninách a síle, zkrátka po¾itek.
To trvalo dosti dlouho a na mne pøišla po chvíli nìjaká únava po cestì, èi co, a já na tom místì najednou usnul. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale mìl jsem krátký sen. Vidìl jsem ¾enu s dítìtem v náruèí kráèet vedle vojáka, jen¾ mìl jen jednu ruku, kterou ukazoval na mne a pøitom mu po tváøi tekly slzy. Kdy¾ jsem náhle procitl, bylo u¾ všude ticho a klid. Bylo mi pìknì chladno, ale nechtìl jsem být netrpìlivý a narušit ten krásný noèní zá¾itek, a tak jsem èekal, ¾e mne nìkdo zavolá a pùjdeme domù. Po dvaceti minutách se mi to zdálo ji¾ divné, a tak jsem nesmìle zahoukal jako sýèek (domluvené znamení), ale ¾ádné odezva. Kdy¾ jsem to zkusil s patøiènými pauzami u¾ asi popáté, poznal jsem, ¾e je nìco špatnì.
A taky ¾e bylo. Kdy¾ toti¾ pøišla chvíle k návratu, houkalo sice po lese mnoho sýèkù, ale ¾ádný se jim neozval a ten hledaný nepøišel. Po krátké poradì všichni usoudili, ¾e jsem asi ji¾ odešel a šli také. Teprve doma zjistili, ¾e to byl omyl, a tak se hajný vrátil mne hledat.
Proto¾e jsem tu èást lesa neznal, neodvá¾il jsem se potmì sám hledat cestu dolù a zùstal jsem na místì v oèekávání, ¾e se pro mne nìkdo vrátí. S úlevou jsem uslyšel nejen hlas sýèka, ale i volání a své jméno, a tak jsem se nakonec, celý zkøehlý, dostal do hájovny. Bylo ji¾ pozdì na návrat domù na Rýznburk, proto jsme všichni v hájovnì pøespali, èi lépe øeèeno pøenocovali, proto¾e pøi dobrém pití a myslivecké latinì se toho moc nenaspalo.
Ráno jsem se rozhodl, ¾e se do rýznburské myslivny ještì nevrátím, proto¾e Mistr ®idlický mi slíbil nakreslit nìjaký obrázek jako upomínku. Kdy¾ jsem se oblékal, zjistil jsem, ¾e nemám svùj ruský vojenský triedr, k nìmu¾ jsem mìl velký osobní vztah. Co zbývalo ne¾ se vrátit na místo vèerejšího poslechu a dalekohled najít.
Hajný mne vedl a po 40 minutách jme tam došli. Rozdìlili jsme se a hledali onen kopeèek, na nìm¾ jsem strávil a prospal znaènou dobu. Po krátké chvíli jsem jej našel já a naskoèila mi husí kù¾e. Byla to nevysoká hromádka hlíny porostlá travou, s malým døevìným køí¾kem. Z jejího jednoho konce trèela polovina okované boty a na druhém konci, napùl zasypaná, nìmecká vojenská helma. Zajímavé bylo, ¾e ani hajný o tomto místì nevìdìl.
Nález jsme ohlásili telefonicky na SNB v Oseku a o dva dny pozdìji bylo z hrobu exhumováno tìlo nìmeckého vojáka, patrnì zbìha, a pøilba s ještì celkem dobøe znatelným èerno-bílo-èerveným znakem nìmecké armády.
Vìøte mi nebo ne, ale já jsem stále pøesvìdèen, ¾e ten èlovìk se vracel domù k rodinì, nedošel, a chtìl se nìkomu svìøit. Od té doby vìøím na vztah mezi tímto a oním svìtem a ještì dnes, kdy¾ si na to vzpomenu, mi naskoèí husí kù¾e.
Kdy¾ jsem se jednou zmínil Ing. Serjoginovi, ¾e jsem ještì nikdy neslyšel troubit jeleny, pozval mne, abych si je na podzim pøijel na Rýznburk poslechnout.