Jistì ho znáte Jistì ho znáte, tvoøil legendární trio s Jiøím Voskovcem a Janem Werichem.
Tento èlánek jsem vìnovala 110. výroèí narození Jaroslava Je¾ka.
Dìtská léta (1906-1921)
Jaroslav Je¾ek se narodil 25. záøí 1906 na ®i¾kovì v Praze, kde pro¾il své dìtství .
Jeho otec Adolf Je¾ek pracoval jako krejèí, maminka Františka peèovala o domácnost i o rodinu, co¾ malému Jarouškovi znaènì usnadòovalo jeho nelehký údìl. Rodina bydlí v dobì jeho narození v Rokycanovì, poté v ulicích Boøivojovì, Øehoøovì a Husitské. Malý Jaroslav chodí do obecné chlapecké školy na Prokopovì námìstí (dnes Kulturní a vzdìlávací centrum Trojka). Aèkoliv strávil v této ètvrti jen èást mládí (asi do osmi let), zapùsobila na povahu malého chlapce, který si odnesl do ¾ivota typické znaky bývalého pøedmìstí: bodrý humor, širokou zpìvnost ¾argonu a reálný vztah k ¾ivotu. Vyrùstal zde se svojí o dva roky mladší sestrou Jarmilou.
Od narození trpìl šedým zákalem. Ve tøech letech prodìlal bohu¾el neúspìšnou operaci pravého oka, které tak bylo ztraceno. Pøes rady odborníkù se rodina neodvá¾ila podstoupit další riziko a k operaci druhého oka nesvolila. Chlapec záhy po prodìlané spále onemocnìl hnisavým zánìtem obou uší, který se úplnì nevyhojil. Následkem byla nedoslýchavost. Kromì toho mìl kvùli atrofické ledvinì od dìtství zvýšený krevní tlak.
Od dìtství si malý Jaroslav pøál být skladatelem a jiným alternativám se vášnivì bránil. Bìhem návštìv Riegrových sadù utíkal rodièùm ke vchodu hudebního pavilonu, odkud znìla hudba. Nikomu se ho nepodaøilo odlákat. Odvlekli ho domù teprve veèer, kdy¾ hudba pøestala hrát. Neustále se to opakovalo. Tento tvrdošíjný zájem lichotil kapelníkovi, který tvrdil pøi odchodu:
„Z tebe bude muzikant.“
Zraková vada ho odlouèila od malých kamarádù na ulici a pøipoutala více k domovu. Objevil brzy knoflíky, kterých bylo v krejèovské rodinì plno. Vyhledal je v zásuvkách i potmì. Hrával si rád i veèer nebo v noci, snad proto, ¾e nerozeznával zcela spolehlivì denní svìtlo od veèerního šera. Kdy¾ ho maminka veèer uspávala, vyposlechl si její zpìv, poèkal a¾ zdøímla, sesunul se z klína a hajdy na knoflíky. Kromì knoflíkù objevil také poklièky, které odtahal z kuchynì do kouta a bøinkal jimi o sebe. Rodina tyto výtr¾nosti odevzdanì trpìla, nebo» kluk byl pøi nich š»asten.
Tento hravý, bystrý chlapec, který miloval ruch ulic, hlasy lidí, sedí nyní sám v chladu internátu.
Chovanci ústavu nesmìli vycházet ven ani s doprovodem; návštìvy pøíbuzných byly omezeny na první nedìli v mìsíci na dvì hodiny. Hudbu, která byla snem jeho volnosti, vèlenili do pøísných povinností. Je¾ek sice nevynikal v hudbì povinné, ale o to více náru¾ivì tíhnul k hudbì utajené. Uzeniny od maminky mìnil za noty a v ústraní pøes všechny zákazy hltal malým zbytkem svého zraku získanou hudbu. Zbytek zraku mu sliboval, ¾e se zase jednou bude ¾ít mimo internát.
Hradèanský ústav - nyní Škola Jaroslav Je¾ka
Zalo¾ení ústavu pro slepé dìti v Praze.
Historie této školy zaèíná ¾ádostí o vìnování domu è. p. 178 na Hradèanech. ®ádost císaøi Františku I. Josefovi pøedlo¾il hrabì Wallis 4. 6. 1807 jménem guberniálního rady Platzera, který kdysi slou¾il za nìmeckou øíšskou kanceláø. Platzer je v ¾ádosti líèen jako úctyhodný státní slu¾ebník, mu¾ ušlechtilé povahy a tìšící se všeobecné dùvìøe. Hodlá zalo¾it slepecký ústav. Na tuto ¾ádost bylo Platzerovi kabinetním listem z 2. 12. 1807 povoleno ústav zalo¾it. Nové instituci byl pøiznán název Soukromý ústav pro slepé dìti a na oèi choré.
Osmiletý Jaroslav Je¾ek byl vzhledem ke své zhoršující se zrakové vadì pøijat 16. záøí 1914 do zdejší školy a setrval zde do 26. února 1921. Jaroslav tou¾il, aby se dokázal hudebnì prosadit i pro poèetnìjší posluchaèské obecenstvo, aby se hudba stala jeho ob¾ivou, zpùsobem vyjádøení vlastní individuality. Proto se v roce 1924 pøihlásil k pøijímacím zkouškám na hudební konzervatoø – klavírní oddìlení.
Hradèanskému ústavu, pozdìji škole, byl ministerstvem školství 1. 1. 1992 propùjèen èestný název Škola Jaroslava Je¾ka.
V roce 1921 se Je¾kovi definitivnì pøestìhovali do vnitøní Prahy do domu v Kaprovì ulici è. 10.
Po válce tatínek našetøil Jaroslavovi na starší piano. Kdy¾ se patnáctiletý Jaroslav vrátil z internátu zpìt do vlídného prostøedí domova, tak opìt záøil štìstím. Byl zpátky se svojí rodinou, mìl své piano a smìl zase bez zábran èíst a hrát co chtìl.
dùm v Kaprovì ulici è. 10
Dvoøákeum a konzervatoø
Na pøijímací zkoušky na konzervatoø se pøipravoval v soukromém ústavu Dvoøákeum (1921-24). V roce 1924 se podrobil pøijímací zkoušce na konzervatoø do klavírního oddìlení. Udivil komisi výbìrem pøednesových skladeb, které byly v Praze známy zcela výjimeènì. Pøesto komisi zneklidòovala jeho zraková vada, která skoro vyluèovala dlouhé a namáhavé studium klavírní hry. Zeptali se ho, zda komponuje, ale odpovìï byla záporná. Po¾ádali ho, aby zkusil nìco zahrát z hlavy.
Je¾ek se soustøedil. Dosud o skladatelství jen snil, ale prakticky se o nì neodvá¾il pokusit.
Instinkt profesorù byl správný.
Paøí¾
Od záøí 1927 do èervna 1928 se díky osobnímu stipendiu od jugoslávského advokáta Josipa Mandiæe, který soukromì studoval skladbu u K. B. Jiráka, mohl Jaroslav Je¾ek seznamovat s Paøí¾í a jejím hudebním ¾ivotem. Po pøíjezdu se ho ujalo Èeskoslovenské velvyslanectví. Uvádìli ho do salonù, kam by asi jinak nemìl pøístup. Je¾ek však duch salonù pova¾oval za povrchní. Nenávidìl snoby a nikdy se jim nepøizpùsobil. Nesnášel spoleèensky upjaté prostøedí, po ka¾dé v nìm provedl docela zámìrnì nìjaký naschvál. Místo elegantních kusù pro jemné estéty spustil na piano rabiácké disonance.
Mnohem vìtší význam mìla pro Je¾ka návštìva koncertù. Slyšel mnoho soudobých skladatelù a zvláš» velký dojem na nìj udìlali èernošští zpìváci The Fisk Jubilee Singers, kteøí dojímali posluchaèe plantá¾ními a duchovními zpìvy. V Paøí¾i také pøišel do styku s ¾ivou jazzovou hudbou.
Slyšel zde poprvé jazz v ¾ivém podání èernošských hudebníkù, nebo» všechny své dosavadní znalosti v tomto oboru èerpal z desek. Zaujal ho hudební smìr Erica Satieho a Daria Milhauda, ale nejvìtší souhlasné nadšení v nìm vzbudila nahrávka Rhapsody in Blue George Gershwina.
„V té dobì jsem ji¾ znal jazz ve stylizaci umìlé hudby, hltal jsem Stravinského, jeho¾ Rag-Time a Piano-Rag-Music se staly mou denní biblí", napsal v úvodu klavírního alba v revue Osel a stín.
Je¾ek èasto setrvával v èeské kolonii, našel si mezi èeskými øemeslníky a dìlníky pøátele a chodíval k nim na návštìvy a besedy. Vytvoøil si v cizím mìstì domácí prostøedí.
V Paøí¾i si Je¾ek ovìøil svou nezávislost na vidoucích lidech. To mu dávalo pocit sebevìdomí a radosti. Deset mìsícù, které tam strávil, mu bylo inspirací do další tvorby a také pomohlo jeho hudebnímu rùstu.
autograf Jaroslava Je¾ka z roku 1930
V roce 1935 Jan Werich s Jaroslavem Je¾kem, Jindøichem Honzlem a Františkem Zelenkou odlétli do Moskvy na III. festival moskevských divadel. Vízum bylo Voskovcovi zamítnuto, jeliko¾ jeho otec byl v ruských legiích. Jaroslav Je¾ek byl nadšen z nìkterých tamních divadel, ale z celkové situace v sovìtském Rusku mìl smíšené pocity. Do Moskvy byli pozvání i další èeští divadelníci a div. kritici, napø. Julius Fuèík viz foto.
Tmavomodrý svìt
Zvláštní byl Je¾kùv mimoøádný zájem o modrou barvu. Vzbuzovala v nìm pocity, které u normálnì vidoucích lidí asi neexistují. Psal na modrém papíøe, pou¾íval modré obálky, kupoval si èasto modré košile, kravaty i šaty. Sotva vìdìl, ¾e modrá barva byla symbolem romantikù, ¾e ji miloval Novalis a ¾e v anglické øeèi má vedle pøímého smyslu vizuálního i pøenesený smysl pocitový, nebo» vyznaèuje melancholickou náladu; proto nazval Gershwin svou skladbu Rapsodie v modrém! Lásku k modré vyjádøil ve svém prvém blues Tmavomodrý svìt, jeho¾ text vyvolává obraz smutku; vše kolem je zastøeno neproniknutelným mrakem, vše je ponoøeno do tmavomodré barvy. A mladý mu¾ pozoruje melancholicky tuto vizi, pøesto¾e si je vìdom své odlišnosti od druhých, normálních a š»astných lidí. Tyto chvíle však byly u Je¾ka ménì èasté, ne¾ by se dalo pøedpokládat. V ¾ádném pøípadì s nimi nechodil na trh, naopak je peèlivì ukrýval pøed nediskrétními zraky ostatních. Na jeho místì by byli mnozí propadli buï zoufalství, nebo rezignaci. Vìtšina by se vzdala boje o úspìch a štìstí. Jaroslav šel za obojím, jako by se nic nebylo stalo, naopak, pustil se do ¾ivota s mnohem vìtší dravostí ne¾ dobøe vybavení smrtelníci, jim¾ není vzácné podívat se na obraz, pøeèíst si knihu nebo jít do biografu. Teprve po dvacátém roce objevil vzácný svìt zrakových dojmù pomocí dalekohledu. Kdy¾ šel jednou k veèeru po Karlovì mostì, zvedl dalekohled vzhùru a vykøikl pøekvapením: uvidìl poprvé hvìzdy!
Zaèal chodit na výstavy, èetl knihy. Mìl znaènì tvrdohlavý vkus. Mìl ovšem vrozenou bystrou inteligenci. Jeho úsudky o hudbì byly pøesné a v¾dy správné. Mìl spolehlivý instinkt. Nemýlil se skoro nikdy ani v soudobé hudbì, její¾ smìrová pestrost pùsobila zmatenì. Byl v¾dy svùj. Stejnou chtivost jevil i v obyèejném ¾ivotì: fandil Spartì, vyznal se v kartách a pùsobilo mu radost, kdy¾ mohl napovídat, ovládal rozmanité spoleèenské hry a vtipy, které si v Osvobozeném divadle neúnavnì vymýšleli. Je¾ek také vášnivì rád cestoval. Knihy
Poprvé po padesáti letech znovu vychází kniha o ¾ivotì a díle Jaroslava Je¾ka a Osvobozeného divadla. Kniha obsahuje nová fakta, která nemohla být v padesátých letech z politických dùvodù uvedena. Peèlivou prací byly odstranìny nìkteré nepøesnosti, kterých se tehdy J. Holzknecht dopustil. Kniha je doplnìna rozsáhlou edièní poznámkou, která komentuje zmìny a nové informace, které byly do knihy oproti pùvodnímu vydání doplnìny.
Konec
Na konci roku 1941 byl hospitalizován pro selhání ledvin, doprovázela ho Frances a krátce pøed smrtí (29. 12.) uzavøel s Frances sòatek. Byli oddáni in articulo mortis. Proto¾e nemohl dostateènì dýchat, visela nad jeho lù¾kem kyslíková bomba. Smrt k nìmu byla milosrdná. Poslední dny ztratil vìdomí a blouznil. ®il ve zcela jiném svìtì.
Zmizela Amerika, zmizela válka a objevilo se Osvobozené divadlo ve Vodièkovì ulici. Patrnì se chystal na premiéru a mìl ještì poslední zkoušku. Dirigoval a obèas volal na èleny svého drahého orchestru. Záøil štìstím.
Zemøel 1. ledna 1942 v New Yorku USA. Slavnostní pohøeb se konal 5. 1. 1947.
In memoriam
V roce 1946 se stal Jaroslav Je¾ek èlenem Èeské akademie vìd a umìní in memoriam. 5. ledna 1947 byla slavnostnì ulo¾ena urna s jeho popelem do rodinné hrobky na Olšanských høbitovech
Jistì ho znáte, tvoøil legendární trio s Jiøím Voskovcem a Janem Werichem.
