Rozmarné léto
Do oken pralo slunce, u plotu vonìly maliny, vèely na rozkvetlých floksách bzuèely, a¾ zaléhalo v uších a Berounka se línì kolébala pár krokù za zahradou. Na bøehu øeky sedìl Honza s rybáøským prutem. Ka¾dou chvíli mu nad hlavou zasvištìl vlasec v marném oèekávání, ¾e se za chvíli na hladinì roztanèí splávek, který zvìstuje, ¾e koneènì zabrala ryba.
„To je snad lepší hledat ¾ivou vodu nebo tøi zlaté vlasy Dìda Vševìda ne¾ v tomhle parnu lovit kapra,“ špitla jsem Honzovi za zády. „Ale kdy¾ na to pøijde, klidnì osma¾ím filé.“
Podíval se na mne jako na zjevení. „Na štìdroveèerním stole je vánoèní kapr povinný.“
„Mo¾ná v prosinci, ale v létì jsou ztí¾ené podmínky,“ usoudila jsem.
Honza si proèísl vlnité vlasy høebenem prstù a usmál se: „Miluji tì proto, ¾e jsi tak krásnì ztøeštìná.“
„Nevím zdali je to lichotka, ale budu to tak brát,“ pøivøela jsem oèi do srpnového sluníèka. Je pravda pravdoucí, ¾e mám bláznivé nápady, které se obèas vymykají zdravému rozumu. Nìkdy chci pøedìlat vìci, které mají pevný øád. Mám chu» vykolejit události, co jedou po vyjeté koleji. Plánuji zmìnit vyšlapané cesty a tou¾ím postavit na hlavu všechny mýty, zvyklosti, tradice a pravidla.
„Napøíklad takový Štìdrý den,“ øekla jsem minulý týden, kdy¾ jsme jeli s Honzou na pár dnù na chalupu jeho kamaráda z vojny. „Jak k tomu pøijde, ¾e se slaví ka¾dý rok ve stejný den, u stejného stolu a nad stejnými talíøi… a vidlièkami? A ke všemu v zimì, kdy¾ v ulicích vázne doprava, snìhová èvachtanice teèe do bot a èlovìk se hroutí pod tíhou daòového pøiznání a zimního obleèení. Mít do toho mo¾nost mluvit, pøesunula bych Štìdrý den tøeba na pøíští sobotu.“
Honza zaváhal sotva vteøinu a pak mùj nápad odsouhlasil, a tak se potvrdilo, ¾e vrána k vránì sedá a rovný rovného si hledá. Neztráceli jsme èas ani chvíli. Štìdroveèerní pøípravy jsme odstartovali v Rakovníku na Husovì námìstí, kudy projí¾dìl v øíjnu léta pánì 1414 Mistr Jan Hus, míøe z hradu Krakovce na obecný koncil do Kostnice.
„Potøebuji tvoøítka a vykrajovátka na vánoèní cukroví,“ udìlala jsem prosebný kukuè na prodavaèku v domácích potøebách. „Veèer se pustím do peèení. Vánoce u¾ jsou zase za dveømi,“ povzdechla jsem si, jako by mi braly srdce.
Spoèinula na mnì pohledem, který na celé kolo hulákal: Hoïte na ni sí»! Je to blázen! Ale kdy¾ jsem trvala na svém, neochotnì se shýbla pod pult a jala štrachat v zastrèených šuplátkách. Visela jsem na ní oèima celá napnutá, jaký¾e to vezme konec. Tøesoucí se ruka vylovila pár umrnìných formièek na pracny.
„Pouhé zbytky od loòska,“ zadrmolila prodavaèka. „Tento sortiment bude doplnìn a¾ v podzimních mìsících.“
Také v papírnictví jsem vypadala podezøele.
„Vánoèní papír na dárky pod stromeèek?“ rozšíøily se panenky vedoucímu prodejny. Mraèil se na mne jako èert a za ¾ádnou cenu mi nevyhovìl. Ani prskavky, purpura a františek nebyly nikde k mání. O umìlém stromeèku nemluvì.
Honza ovšem nedopadl o moc lépe.
„Ty vole, utekl jsi z komixu? Na co potøebuješ v létì jmelí?“ ¾asl prodavaè v obchodì s kvìtinami.
Honza rychle ustoupil ze svých pøedstav a po¾ádal alespoò o vánoèní hvìzdu v kvìtináèi. „Jednu ti asi vrazím a uvidíš hvìzdièek nepoèítanì,“ vypìnil prodavaè. „Ze mì si srandu dìlat nebudeš!“ a pøibouchl za ním dveøe.
Došlo nám, ¾e Vánoce budou mít trhliny. Ale to nás neodradilo.
„Nemusíme z ka¾dièké lou¾ièky vy¾dímat moøe,“ usoudili jsme a pustili se do pøíprav s ještì vìtším nasazením. Ovšem pøi nákupu vánoèních dárkù jsme u¾ v ¾ádném pøípadì nešli v obchodech do podrobností. Nakonec, co je komu do toho, co si pod vánoèním stromeèkem nadìlíme.
Kamenná gotická Pra¾ská brána, nejpùvabnìjší stavba svého druhu v Èechách, nám zùstala koneènì za koncovými svìtly auta a my zamíøili kolem Rakovnického potoka tím smìrem, kde u¾ od dávných vìkù nese vody øeka Berounka. Královský hrad Køivoklát se na to naše bláznivé poèínání díval trochu svrchu, ale pak nám pøece jen zamával na pozdrav èerveným ku¾elem støechy na kulaté vì¾i, ne¾ zmizel za hradbami lesa. Úzká silnièka probìhla Roztokami, stoupala kolem Berounky, podél Nezabudického mlýna a Luhu pod Branovem, který neopakovatelnì popsal ve svých povídkách spisovatel Ota Pavel, doklikatila se k hospodì U rozvìdèíka a vybìhla podél Kouøimecké rybárny a¾ do Týøova.
Ovìnèeni balíèky, taškami a lahví punèe jsme otevøeli branku u zahrady. Hned nás zaujala túje, co rostla pøed chalupou.
„Dobrá náhrada za jedlièku,“ liboval si Honza. „Jen ještì nìkde objevit vánoèní ozdoby.“
Našli jsme je v malované truhle v pøedsíni.
Sotva je Honza vynesl na svìtlo, chytøe mi øekl:
„V kuchyni bych ti byl platný jako sklenìné oko v klíèový dírce.“ A šel radši lepit papírové øetìzy, aby tou krásou ozdobil túji pod oknem.
A tak jsem se kolem plotny otáèela sama. Jak se den chýlil k podveèeru, na zápra¾í, z hnízd pøilepených pod krovem, švitoøily vlaštovky a na kredenci ve svìtnici vonìly pracny a vánoèka s rozinkami. Podívala jsem se po hodinách. „Je èas, abych pøece jen obalila filé.“
Náhle se v oknì rozhrnula záclonka a do svìtnice nakoukly dva culíky s mašlemi.
„Copak to tu dìláte?“ ozval se hlásek, jako kdy¾ zvoní støíbrné rolnièky. Nad truhlíkem s èervenými muškáty se modraly zvìdavé oèi.
„Vánoce, pøece,“ usmála jsem se na malou sleènu.
Udivenì trhla ramínkem a v tu chvíli byla ta tam.
Koneènì se na veèerní obloze zamihotaly hvìzdy a nefalšovaná vánoèní nálada byla tady. Nad bramborovým salátem znìly z magne»áku koledy, v oprýskaném starém umyvadle pluly oøechové lodièky s rozsvícenými plamínky a dárky zaèaly odhalovat svá tajemství.
V nejlepším nìkdo rozèilenì zabouchal na dveøe. Byl to soused z chalupy za zahradou, co na první pohled vypadal, jako kdy¾ právì zapíchl práci v lomu.
„Máte tady sjezd pošukù?“ zíral vytøeštìnì na naši vánoèní pohodu. „Doèista jste ztumpachovatìli naši holku. Breèí, ¾e asi nebyla hodná, proto¾e k nám nepøišel Je¾íšek.“
Sbalili jsme pracny a vánoèní punè a odkráèeli slavit Štìdrý veèer k sousedùm. Do dlanì jsem schovala jeden dárek – korálky z mušlièek, abych se jich vzdala ve prospìch radosti culíkaté holèièky. Pro poøádek jsme sousedùm své srpnové Vánoce vysvìtlili, nebo» poøádek dìlá pøátele, a ty jsme právì našli. Ale jejich holèièka nám stejnì nevìøila. Pyšnila se toti¾ šòùrkou moøských mušlièek na hubeném krèku. A ty pøece dostala dnes veèer od Je¾íška!