O krásné víle Dobromile
V mnichovických a mirošovických lesích sídlila krásná a hodná víla Dobromila. Kdy¾ svítil mìsíc jako rybí oko a smíšený les v noci omamnì vonìl, vyhøátý od letního slunce, vydávala se Dobromila na svoji noèní pou» nad svým milovaným královstvím. Létala jako kometa a její vlasy splývaly s jejím støíbrným dlouhým závojem vlajícím záøivì nad krajem. Všichni lesní tvorové se v¾dycky tìšili na chvíli, kdy se objeví nad jejich pelíšky, doupaty a norami. Pøinášela jim radost, o¾ivení a dobrou náladu. Ještì dlouho poté vyprávìli svým sousedùm a mláïatùm o takové události. Usedávala na bøehu lesní øíèky a zpívala rybám, ¾ábám, rakùm a pulcùm tak dojímavì, ¾e samým dojetím div neplakali. Dìkovali Dobromile za tento pìkný zá¾itek a prosili ji, aby je zas brzy navštívila.
Lesy kolem Mnichovic a Mirošovic jsou hluboké, a kdo je nezná, snadno v nich zabloudí. Víla Dobromila je však znala dokonale. Ráda pøilétala k lesní roklinì s malým jezírkem, kde na ni èekalo velké lesní publikum. Všem vévodil lesa pán, král lesù statný jelen, Milan, ètrnácterák. To u¾ je nìjaké paro¾í. Také on se tìšil na tyto chvíle. Víla jim vyprávìla zajímavé zkazky a pøíbìhy ze svého království. Moudrý výr Ivan, tetøevi, lišky, lesní ptáci, všichni lesní tvorové poslouchali, ani nedutali. Byli dojati vyprávìním víly Dobromily. Ani si nepomysleli, co všechno se v jejich lesích dìje. O jelenovi Milanovi se povídá, ¾e je zlý a velký zabiják. Ale takový jelen Milan není. Jenom v øíji se stává velkým bojovníkem proti svým sokùm, kteøí chtìjí být prvními a nahradit ho ve stádì. Svádìjí s ním tvrdé boje. Dobromila jako jezdkynì se mnohokrát svezla na jeho høbetì, dr¾íc se za mohutné parohy, a její závoj vlál støíbrnou záøí do tmy noci. Mno¾ství ¾ivých druhù ¾ivoèichù v lese, od vlkù, lišek, datlù, vran, a¾ po posledního brouèka, je vìtší ne¾ v celé zbývající faunì. Víla mìla co dìlat, aby se dostala na všechna místa, kde na ni èekali další obyvatelé lesù, aby i jim pøišla zazpívat nebo zatancovat nebo povyprávìt zajímavé pøíbìhy.
Pamatovala si dobøe, kde to v jedné noci nestihla, aby to v další letní noci napravila. Nyní se zastavila u lišky Silvoušky, aby pohladila ètyøi malá lišèata, která se batolila v máminì pelíšku. Odtud pak vzlétla ke kupoli èerných lesních mravencù, kteøí právì dokonèovali svoji práci na ji¾ témìø èisté kostøe koèky, kterou pøejel nepozorný øidiè auta. Na kostru, za úèelem výuky, ji¾ èekala, rozšíøená a rekonstruovaná základní škola v Mnichovicích a hlavnì její kabinet zajímavostí. Víla pochválila pilné mravence za jejich u¾iteènou práci a odplula k dalším lesním obyvatelùm, kteøí ji¾ netrpìlivì na ni èekali. Byli to datlové, lesní lékaøi stromù, se svými tvrdými zobáky, jimi¾ si vyklovávají svá vyhlídková hnízdeèka. Ale ani strakapoudové, tukani, chocholouši, vrány, straky a jejich druhové, nebyli ménì netrpìliví pøi èekání na tak vzácnou návštìvu. Zvláštì pak zpìvní ptáci Kosové, Konipasové, Lindušky, Pìnice a Skøivani i další èlenové pìveckého sboru, byli pøipraveni pochlubit se svými sborovými písnìmi i sóly, víle Dobromile, které spustili na její poèest. Tentokrát pozornì Dobromila poslouchala jiskøivé melodie svých svìøencù a byla na nì hrdá a pyšná.
Denní i noèní ¾ivot v lese je bohatý a lidé pøi procházkách lesem, sem chodí za tichem, jak øíkají. Nevìdí toho mnoho o ¾ivotì lesních tvorù.
A to je konec pohádky z babièèiny pøihrádky. Zavøít oèka, rychle spát, o vílách se bude zdát.