Všude dobøe, doma nejlíp! „Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumum,“ zazpívali jsme ještì, dopili modrého portugala a naposledy se objali. Je to zvláštní pocit, sedìt s nìkým ètyøi roky v jedné budovì, v jedné tøídì, v jedné lavici, a najednou spadne klec. Èau… ahoj… nazdar. Nìkdy a nìkde po prázdninách…
Ale po prázdninách jsme mìli všichni jiné starosti. Nové školy, nová zamìstnání, nové vztahy, nový ¾ivot.
Jen s Ivanem Klatovským, který byl bráchou mé nejlepší kamarádky Lindy, jsme zùstaly i nadále v kontaktu. Studoval v Praze medicínu – a jak øíkával – stýskalo se mu po zlatých èasech ve Spessartu, èím¾ myslel rodný Rakovník.
„U¾ mi leze ta anatomie i ušima,“ skuhral do telefonu a pøál si, a» mu nìkdy pøijdeme zvednout sebevìdomí. Bydlel na Oøechovce u tetièky Evelíny, tak¾e jsme pøedpokládaly, ¾e i my dvì u ní slo¾íme hlavu.
Autobus na lince Rakovník-Praha hekal v teplém podzimním odpoledni po rozpálené silnièce z posledních sil a my se tìšily na dlouho plánované setkání.
„Èau holky,“ hlaholil na celé nástupištì Ivan. „U¾ jsem nemohl dospat. To bude mejdlo,“ sliboval. „V osum máme spicha v restauraci U Scherzlù s kámošem z fakulty.“
Linda mu pøedala tašku s výslu¾kou od maminky: „Tady máš buchty, husu, pùl prasete a ještì ti k tomu pøidám hubana,“ stoupla si na špièky a vlepila mu pusinku na tváø.
„A od tebe políbení nedostanu?“ sklonil se ke mnì a já se hned ztratila v jeho objetí.
„Hele ho šprta,“ dobírala si ho Linda. „Praktická cvièka z anatomie by mu šla.“
Po dlouhé dobì jsme se zase shledali. Byli jsme š»astní jako malí caparti. Pusy se nám nezastavily ani na vteøinu. Ne¾ jsme se nadáli, stáli jsme pøed domem, ve kterém našel Ivan u tetièky doèasný azyl.
Tetièka Evelína mì ohromila svým laskavým úsmìvem a prudkou elegancí. Støíbrný úèes z mìkkých vln jí zdobil drobný oblièej a oèi, modøejší ne¾ pomnìnky, co rostly u rakovnického potoka, se vesele smály. Hned nás zavedla k prostøenému stolu.
„Mláde¾i, usma¾ila jsem vám øízeèky, tak do nich,“ švitoøila a pøed nalíèeným oblièejem mávala špièkou ze slonoviny, ve které ji dýmala drahá cigareta.
„A ještì si dejte navrch klobásu. Jistì nebudete pít jen limonádu, tak a» máte nìjaký základ.“
Základ jsme mìli poøádný, a proto se veèer v restauraci toèila atmosféra studentského mejdanu kolem plných sklenièek. Víno nám pomalu stoupalo do hlavy a za chvíli spolu¾áci svým spolu¾aèkám šeptali do ucha, ¾e mají dlouhé štíhlé extremitates inforiores, pevné mammy a oculus dexter i sinister modøejší ne¾ obloha. S takovou konverzací jsme vystaèili a¾ do zavírací doby. Kdy¾ jsem skonèili na chodníku pøed restaurací, Ivan zahalekal: „Veèírek ještì nekonèí. Jdeme k tetì Evelínì!“
Ztichlá ulice byla rázem naše. Sna¾ili jsme se nepøipravit ji o spánek, ale pøece jen se v øadì temných oken jedno rozsvítilo a do tmy na nás zaøval hlas: „Vy hovada, tady spí slušný lidi! Jdìte do øitì!! A ještì: Noc je na spaní a pro zlodìje, kreténi!“
Schovali jsme se za nejbli¾ším rohem a øehnili se do dlaní jako o ¾ivot.
„Kdy¾ pro zlodìje, tak pro zlodìje,“ dostal najednou nápad Ivan a hned se sápal na nejbli¾ší plot. „Holky, já vám štípnu rù¾i, abyste vìdìly, ¾e vás mám rád.“
A u¾ dupal mezi záhony k altánu, zamøí¾ovanému pnoucími rù¾emi.
„Hyb hyb,“ povzbuzovaly jsme ho tiše. Najednou se Ivan zastavil v pùli kroku a vyjekl: „Jééé, trpaslík. A jak malinkej. Já mu dám hubièku.“ Sklonil se k nìmu.
Vtom zavrávoral a jak padal, vyvrátil trpaslíka ze zemì. Nemotornì ho pobral do náruèe jako se bere miminko a nesl nám ho ukázat.
Trpaslík se pøiblble usmíval sádrovým úsmìvem a ani se nenadál, byl na druhé stranì plotu. Nejdøíve šel z ruky do ruky, ale nakonec skonèil zase u Ivana. „Ještì ho uká¾eme tetì Evelínì,“ rozhodl a v tu chvíli jsme u¾ s trpaslíkem táhli noèní Prahou jako ta¾ní ptáci za sluncem.
Pøed spícím domem se nám však zaèal vracet rozum do hlavy. Slyšeli jsme, jak ze støešovického kostela sv. Norberta odbily hodiny druhou. Zmizel mìsíc, zatáhla se obloha a hvìzdy šly na kutì. Najedenou nám bylo jasné, ¾e v nejlepším se musí pøestat. Øekli jsme si: „Pokraèování pøíštì.“ A Ivan zavelel rozchod. Kdy¾ jsem osiøely, naše promìna v neviditelné duchy byla blesková. Našlapovali jsem na špièky, aby na nás neprasklo, ¾e jsme zapomnìli na slušné vychování, na èas, který ubìhl jako voda, na tetièku Velínu…
Teta spokojenì chrupala za zavøenými dveømi. V pokoji pro hosty nám nastlala prachové peøiny na širokou malovanou postel, kterou její tatínek kdysi vyhrál v kartách na køivoklátském komorníkovi kní¾ete Fürstenberka. Le¾elo se nám v ní pohodlnì, jak se v ní kdysi le¾elo pohodlnì nìmeckým aristokratùm, ne¾ po válce odjeli ve zlatém koèáøe za hory a doly.
Ivan mezi nás polo¾il trpaslíka. Ne¾ zhasl, zamnul si spokojenì roce: „Byl to pøekrásný veèer,“ øekl a šel také spát.
Ráno jsem se probudila s pocitem, ¾e spím na dla¾ební kostce. To jsem si jen polo¾ila hlavu na sádrového trpaslíka. Hned jsem se ohlí¾ela po Lindì. „Vstávej,“ lomcovala jsem jí ramenem. Sedìla na posteli, m¾ourala do ranního slunce a tváøila se, jako kdy¾ jí jde hlava kolem.
„Kde se tu vzal ten trpaslík?“ nevìdìla. „Kde se tu vzal ten trpaslík?“ divil se ve dveøích pøekvapený Ivan.
Skládali jsme støípky vzpomínek do zaml¾eného zrcátka. Nakonec nám skoèil vroubek do zoubku.
„Kdo ho pùjde vrátit?“ málem jsme losovali. Ivan si pøedstavil podupané záhony, které v zahradì po sobì zanechal, a dopøedu to vzdal. „Dobrovolnì si nenechám rozbít ciferník! Ani náhodou!“ Ani nám se nechtìlo jít s kù¾í na trh. Nakonec jsme trpaslíka zabalili do deky a ulo¾ili ho na dno skøínì. Schovaný pøed tetou Evelínou, pøed naším špatným svìdomím a pøed celým širým svìtem tam tiše spoèinul. „Nìkdy toho trpaslíka doruèím, a¾ seberu odvahu,“ rozlouèil se s námi na autobusovém nádra¾í Ivan. Trpaslík nám tím okam¾ikem vypadl z hlavy. U¾ nikdy jsme si na nìj nevzpomnìli.
A¾ po pìti letech, kdy¾ Ivan zdárnì ukonèil studium medicíny a balil si své sakypaky, aby se zase odstìhoval domù, trpaslíka objevil na dnì skøínì. Vlastnì ho objevila tetièka Evelína, ale to u¾ znám jen z vyprávìní.
„Ivánku, co to tady máš?“ divila se, kdy¾ pøi rovnání košil do kufru vybalila trpaslíka z deky. Ivan nejdøív nevìdìl, ale pak ho osvítil Duch Svatý. Vzpomnìl si na náš studentský tah a kápnul bo¾skou.
„Pøece nechceš, aby skonèil navìky ve skøíni nebo, nedej pánbùh, v popelnici na rohu,“ nazdvihla oboèí tetièka.
„Co tím chceš øíci, tetièko,“ nevìdìl Ivan. „Vrátíme ho tam, kam patøí,“ øekla tetièka a naøídila budík na tøi hodiny ráno, nebo» tvrdila, ¾e v tu chvíli odejde den a druhý se ještì nenarodí, a proto všichni bo¾í tvorové spí spánkem spravedlivých.
Ivanovi se z vyhøáté postele moc nechtìlo. Nechtìlo se mu také napravovat høíchy svého mládí. Ale tetièka Evelína u¾ stála obleèená ve sváteèním kostýmku, klobouèek na hlavì a pod bradou háèkované fi¾í. Ivan se za ní šoural, jako kdy¾ ho za vlasy tahá.
„Tetièko, jestli nás nìkdo naèapá, zaènu svou doktorskou kariéru poøádnou ostudou.“
Ale tetièka byla odhodlaná dìlat oèko a taky zeï, aby zùstali inkognito. Ulice vonìla pøicházejícím létem, rozkvetlými jasmíny a èínskými pivoòkami. Poulièní lampy sršely na chodník mlhavé svìtlo a kreslily na zdi domù stíny jako z jurského parku.
Tetièka se tváøila, ¾e je všechno náramná legrace, ale Ivan mìl srdce v kalhotách. Tváøil se neochotnì, a kdy¾ stanuli pøed inkriminovanou vilou, skoèil pøes plot zahrady nesmìle jako neplavec do hluboké vody. Chvíli šátral oèima ve tmì zahrady, aby našel místo, kde trpaslík kdysi stál a vyzýval tetièku, a» u¾ mu proboha toho trpaslíka podá. Pøidala k nìmu ještì cedulku napsanou krasopisným písmem. „Povìs ji tomu sádrovému brachu na krk,“ poruèila.
Ivan zasadil trpaslíka mezi dva støíbrné smrèky a u¾ se po nìm ani neotoèil. Byl rád, ¾e u¾ to má všechno za sebou. Trpaslík stál na zahradì, usmíval se na celé kolo a na krku mìl ceduli s nápisem jako od malíøe: Všude dobøe, doma nejlíp!
Jak se tváøili pøi neèekaném shledání po pìti letech obyvatelé vily, to nikdo netuší. Ale já bych dala ruku do ohnì za to, ¾e jim trpaslíkùv výlet le¾í asi dodnes v hlavì.