U¾ je mi zase šestatøicet Pøiznávám, ¾e to není mùj nápad, ale u¾ je to drahná øádka let, co se s ním honosím.
„Sardinky v oleji mají víc místa ne¾ my v téhle frontì na Maøenku,“ huhlal Miloš Kopecký, kdy¾ stál v øadì gratulantù, aby popøál své kolegyni – hereèce Marii Rosùlkové k významnému ¾ivotnímu jubileu – k osmdesátým narozeninám. Kdy¾ pøed ní koneènì stanul, hluboce se uklonil, galantnì uchopil její ruèku do své a nì¾nì ji políbil. Nakonec jí, s gestem hodným tak významného herce jako byl on, podal rù¾i.
Maøenka roztomile našpulila pusu, šibalsky pøivøela oèi a málem zazpívala: „Milošku, vy jste mi pøinesl rùùù¾i… a jednu…“
„Chcete tím øíci, ¾e jsem lakomý?“ zajíkl se pan Kopecký. Ale Maøenka na nìj udìlala kukuè, co si asi pamatovala z taneèních a zašvitoøila: „To bych si nikdy nedovolila. I kdy¾ je mi známo,“ zahrozila na nìj koketnì ukazováèkem, „¾e jste své lásky nikdy nerozmazloval.“
Pan Kopecký polkl naprázdno: „Maøenko, jste roztomilá jako septimánka i kdy¾ u¾ je vám…“
Nenechala ho domluvit: „U¾ je mi zase šestatøicet,“ zrù¾ovìly jí samou spokojeností tváøe. „A ani u¾ nevím jak dlouho.“
Stála jsem tìsnì za panem Kopeckým, a tak jsem mìla z první ruky ty rarášky v oèích paní Rosùlkové, to mladistvé fluidum, které ji obklopovalo, tu radost ze ¾ivota, která z ní vyzaøovala jako na svatých obrazech záøí svatozáø.
Kde nechala trèet ta léta, co mìní hedvábnou ple» v pergamen, tváø poèmárají vráskami a vlasy posypou holubí šedí? Mo¾ná zná kouzelné zaøíkávadlo, které ochromí zub èasu, které nenechá odletìt mládí za hory a doly a rozproudí ¾ivotodárnou energii v ¾ilách v ka¾dém – i v pozdním vìku. Snad je to ona ta kouzelná vìta, kterou vyslovila: U¾ je mi zase šestatøicet!
Hledìla jsem na Maøenku s obdivem, tak jako se hledí na maratonského bì¾ce, co svou hrudí protrhne cílovou pásku, nebo» i ona ubìhla takový nekoneèný ¾ivotní maraton, i kdy¾ to na ní není vùbec vidìt.
„Nepochybuji, ¾e máte pravdu,“ usmála jsem se na ni. „Nejsem na svìtì ani polovinu let co vy, ale mohla bych si z vás vzít pøíklad. Znáte snad kouzelnou formuli, co zastaví èas?“
„Kdepak,“ nesouhlasila Maøenka a ukázala si na èelo. „Tady to je,“ a polo¾ila dlaò na místo, kde tluèe srdce: „A hlavnì tady.“ Pak mi špitla do ucha: „Jak vás znám, i vám mládí vydr¾í do osmdesáti.“
Pobavilo mì to. Ale potom jsem si øekla: „Radši to nenechám náhodì.“ A tak jsem se zaèala opièit. Zní to tak roztomile a pak – co kdyby na tom nìco bylo.
„U¾ je mi zase šestatøicet, ale tentokrát s nulou na konci,“ napsala jsem na pozvánku všem mým blízkým, s nimi¾ jsem chtìla oslavit své první kulatiny, které je ještì slušné oslavit.
Všichni mìli v hlavì galimatyáš a nevìdìli, co vlastnì oslavujeme, ale nepøipadalo jim to dùle¾ité, proto¾e byli spokojeni, ¾e jsme se sešli a ¾e barometr nálady letí vzhùru ka¾dým okam¾ikem.
„Tak kdy si zas nadìlíme špetku nedìle do všedního dne?“ zeptal se David pøi louèení.
„Za mìsíc je u nás na venkovì myslivecký candrbál,“ pospíšil si Jirka s odpovìdí. „Omluvenky nepøijímám.“
Za ètyøi týdny jsme vyrazili vláèkem smìr Jirkova chalupa.
Vesnický candrbál se vskutku vyvedl. Chvíli jsme tanèili a bylo to, jako kdy¾ z bot vydupáme vodu, chvíli jsme zdvíhali sklenièky a bylo to, jako kdy¾ pøípitky nevezmou konce, a chvíli si všichni notovali, jak místní kapela vyhrávala.
„Proè nepìješ s námi?“ zeptal se mì Jirka, nebo» mu jako hostiteli le¾elo na srdci, abychom byli všichni spokojeni.
„Já mám dovoleno zpívat jenom pøi po¾árech,“ bránila jsem se, nebo» jsem pøesvìdèená, ¾e mám místo hlasivek rybí šupiny.
Døív ne¾ mì staèili pøemlouvat, zastavil se u nás poøadatel: „Kupte si lístek do tomboly. První cena je roztomilé selátko.
„Mám èíslo šestatøicet,“ oznámil David, kdy¾ vytáhl z ošatky rù¾ový papírek. Hned se rozhodl, ¾e ho vymìní za moji sedmièku. „Na tuhle cifru máš pøece monopol ty,“ ukázal na svùj lístek a hned udìlal rukou gesto, abych neodmlouvala. „Známe to tvoje – u¾ je mi zase šestatøicet.“
Nablýskaná trumpeta zahrála tuš a slièný myslivec se sojèím pírkem za klobouèkem zalovil v buclatém soudeèku od piva a zahlaholil numero na celý sál. Od stolu v¾dy vyskoèila nedoèkavá postava a bì¾ela pøevzít svoji výhru.
„A teï pøijde høeb veèera,“ zahlaholil nakonec. Na okam¾ik zmizel za dveømi a vynesl odtud košík s rù¾ovým selátkem, co mìlo na krku uvázanou modrou mašli. „Koho teï vylosuju, toho pašík bude.“
Bubínek zavíøil, aby v sále vzrostlo napìtí, a myslivec si jednou rukou pøehodil klobouk z ucha na ucho a druhou sáhl do soudku. Chvíli se v nìm pøebíral, a¾ koneènì vylovil lístek a do hrobového ticha vykøikl: „Tøicet šest!“
Nikdo se ani nepohnul, jen moji pøátelé vyprskli na celé kolo. Zatoèil se se mnou svìt a já jen tupì zírala na svou šestatøicítku. „Slyšela jsem dobøe?“
„Tøicet šest,“ zopakoval nahlas myslivec.
Najednou jsem dr¾ela v náruèí košík s malým selátkem, které bylo k zulíbání, jako je k zulíbání malé štìòátko. Kvíkalo a pochrochtávalo svou hluènou samomluvou.
Sál koneènì zahømìl potleskem. Uklonila jsem se mu a popadla košík s oplácaným pašíkem a zamíøila k našemu stolu.
Vedle na ¾idli sedìla paní co závistí jen otevøela pusu. Bylo na ní vidìt, jak je rozèarovaná z té divné spravedlnosti. Pøijede nìjaká taková, bùhví odkud a bùhví za kým, a odveze si z bálu první cenu. Jak by se právì jí onen roztomilý èuník hodil. Na okam¾ik si pøedstavila, ¾e je prasátko její. Má pøed oèima, jak mu nosí ka¾dý den vrchovaté kbelíky, aby pøibíral na váze, jak u¾ za pár dní kapánek povyroste a pak roste víc a víc, a¾ z nìj je prasisko velké jako stodola na dvoøe a ona dobøe ví, ¾e takový kusanec ve stavení ještì nikdy nemìla. Vidí, jak ho drbe za ušima a rej¾ákem mu pùsobí bla¾enost na høbetì. Èuník se tou její péèí tak zakulatí, ¾e z nìj nakonec bude vepø, co u¾ se nevejde do chlívku, a tak nastane èas, aby pøišel øeznický velmistr jako byl mùj tatínek Adolf z Petrovic u Rakovníka, který na první pohled pøesnì øekl, kolik z prasete bude sádla, kolik jitrnièek, jelítek a tlaèenky vyrovná na vál, a kolik bude z vepøového masa šrùtkù uzeného a kolik hospodynì usma¾í z ka¾dé kýty vídeòských øízeèkù.
Jen¾e paní nakonec uvidìla, ¾e místo toho pašíka pøed ní na stole stojí láhev šampusu, co vyhrála v tombole ona, a došlo jí, a¾ vystøelí korková zátka z hrdla a pramen bublinek steèe do sklenic a pak po jazyku do krku, tak po dlouhém ¾íznivém loku po nìm zbude jen nasládlá chu» v ústech… a pak u¾ nic.
„Copak si s tím selátkem poènete doma v paneláku?“ zajíkla se, kdy¾ jsme se zaèali sbírat k odchodu.
„Tváøí se na tebe jako kdybys to rù¾ové podsvinèátko nevyhrála v tombole, ale jako kdybys voddìlala Køemílka a Vochomùrku,“ utrousil David na pùl pusy.
„Vymìním ho s vámi za ten šampus,“ polo¾ila jsem pøed paní košík s prasátkem.
Zaskoèila jí odpovìï. Toèila pøemýšlivì oèima a nevìøila, ¾e to myslím vá¾nì. „Šampáòo mám ráda,“ ujistila jsem ji. „Lze se v nìm toti¾ i koupat. A kromì toho se mi hodí k oslavì mých dalších šestatøicátin.“
Zakuckala se jako by jí zaskoèilo a snad i zapochybovala, jestli je pro ni ta výmìna opravdu výhodná.
Ale já u¾ ji nechala vlastním myšlenkám. Vzala jsem ze stolu láhev šampaòského a odešla støedem za svými pøáteli do temné noci.
Pøiznávám, ¾e to není mùj nápad, ale u¾ je to drahná øádka let, co se s ním honosím.