Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
* * *
Babibajky
* 25 *
V jednom výzkumném ústavu stál v laboratoøi na stole zvláštní pøístroj. Nemohli se bez nìho obejít, byl to nejlepší pomocník, kterého tam mìli, proto¾e ¾ádný èlovìk, ani kdy¾ si vezme ty nejsilnìjší brýle, neuvidí, co se dìje tøeba v obyèejné kapce vody.
A ¾e se tam toho dìje! To je ale hem¾ení všelijakých bièíkovcù a láèkovcù a virù a bùhví jakého ještì svinstva. Mikroskopu z toho, co vidìl, nìkdy a¾ husí kù¾e naskakovala. Koukal se proto velice pozornì a bedlivì, aby pomohl v práci vìdcùm, kteøí hledali nové léky na všelijaké nemoci, co su¾ovaly lidi. Neèekal ¾ádnou odmìnu, ani ho nenapadlo, ¾e by tøeba mohl chtít dovolenou nebo nìco podobného, staèilo mu, ¾e se o nìho starali, utírali z nìj prach a vùbec ho udr¾ovali v èistotì.
Kdy¾ ho po mnoha letech pilné práce vymìnili za zcela nový elektronový, sice ho to zamrzelo, ale sám nejlíp vìdìl, ¾e u¾ mu optika slábne a klouby má ponìkud vyviklané.
Svùj dùchod trávil v krásné sklenìné vitrínì, kde ho vystavovali jako uèební pomùcku. Co krásnìjšího jej mohlo potkat?
* * *
Byly jednou dvì dìti, které mìly pracovitou maminku, co se starala o vaøení, uklízení, praní, ¾ehlení a zahradu. Nikdy neøíkala, ¾e je to na ni moc práce a ¾e jí nikdo nepomáhá a ¾e jak ona k tomu pøijde, kdy¾ jiné maminky se starají jen o svoje nalakované nehty, jsou poøád nìkde v luftu a domácnost je nezajímá. A proto¾e byla stále usmìvavá a vlídná, dìti ji mìly moc rády, a kdy¾ povyrostly, všechno se od ní nauèily.
Však se jim to jednou bude moc a moc hodit, ¾e rozeznají salát od cibule.
* * *
Byla jednou jedna dýnì, která rostla na zahradì za plotem. Pìknì si celé léto lebedila, jak pøibírá na váze a jak se hezky vybarvuje. Jen jí trochu dìlalo starost, co s ní bude na podzim, jestli na ni náhodou nezapomenou, proto¾e to by jí pak v zimì za mrazu vùbec neprospìlo, mohla by jí popraskat slupka a nachladila by se semínka. Proto byla moc ráda, ¾e jednoho dne pøišli kluci na brigádu a milou dýni i s kamarádkami odnesli babièce do kuchynì.
Asi by se tak neradovala, kdyby vìdìla, ¾e z ní bude zelí, pár sklenic kompotu a z vydlabané slupky strašidlo.
* * *
Tak tohle je opravdu èervený kohout! Potkat ho není ¾ádná legrace, je to vyhlášený rváè. Jen se podívejte na ten vypracovaný hrudník, èlovìk by ho málem podezøíval, ¾e pravidelnì chodí trénovat do fitcentra. A ten jeho zobák! Je jako nabroušená kosa a taky je stejnì nebezpeèný. Slepice ho poslouchají na jediné kvoknutí, mladí kohouti radìj uteèou, jen aby se mu nepøipletli do cesty, kuøátka mu nosí nejlepší zrníèka, a kdy¾ za rozbøesku z plotu zakokrhá budíèek, je ho slyšet za hory i doly. Prostì je bez konkurence a svùj dvùr má pod pøísnou kontrolou. Bez jeho svolení slípka ani vajíèko nesnese.
Øíkáte si, ¾e to s ním musí být k nevydr¾ení? Mo¾ná máte pravdu, ale je rozhodnì pro všechny líp, kdy¾ si vykraèuje po dvoøe, ne¾ aby si sedl, nedejbo¾e, na støechu!
* * *
Kdyby se ještì dneska prohánìli po moøích Vikingové a potkali se tøeba se zámoøským parníkem, asi by se vylekali, i kdy¾ je o nich známo, ¾e se nebáli nikoho a nièeho.
Nejspíš by si mysleli, ¾e je jejich bohové opustili, nebo ¾e se napili pøes míru medoviny, kdy¾ se posilòovali na cestu, ¾e je tøeba šálí zrak… copak je mo¾né, aby nìco tak velikého existovalo? … aby se nìco tak neforemného udr¾elo na hladinì? …a aby to mohlo vùbec plout bez plachet?! …a kde to má vesla, kde jsou nìjací lidé a proè se z toho kouøí?
A pìknì rychle, co by jim síly staèily, by se opøeli do vesel, aby zmizeli z dohledu. Co kdyby do nich ta pøíšera drcla? Víte vùbec, co to dá práce pokácet ty správné stromy a vyrobit z nich tuhle krásnou, spolehlivou plachetnici? To pøece umí jen Vikingové, nebo víte ještì o nìkom jiném?