Chytrá kachòátka a lišèí seznamka U vesnického rybníèku se nikdo nikdy nenudil. Dobrou náladu a bezva zábavu zde dirigovala tøi kachòátka. ®ádná obyèejná, ale výjimeèná! U vody mìla vlastní domeèek, u domeèku stoleèek, u stoleèku plno ¾idlièek, sluneèník, zmrzlinový stánek a kousek od nìho malou rozhlednu, odkud se hlídala voda a vše co v ní plave, ¾luòká, víøí, cáká, vzdychá a volá o pomoc.
„Pøipravila jsem ovocnou limonádu, kdo si dá?“
„Bzzzz, já, bzzzz, zzzz zzz já já já.“
„Kšá voso, staèí, kdy¾ se naboso proplétám travou a ty mne pronásleduješ, abys mi darovala kousance. Jen¾e já na tebe vyzrála! Koupila jsem si ¾abky, botky letní a nyní odle» a z cesty uhni.“
Kaèenka Filomínka postavila tác se tøemi sklenkami na stùl a rozhlí¾ela se ve svém barevném putníkovaném obleèku po kachních klukách. Jarkoše zahlédla na strá¾i a zamávala mu. Odpovìdìl posunky, ¾e za chvíli letí dolù a zajde na svaèinku. Spokojenì se zatváøila a rozhlí¾ela se po Kubšovi.
„Páni!“ vzkøikla, a¾ se jí málem zatajil dech. „To snad není mo¾né! On si le¾í stále na stejném místì a navíc zamaskovaný. No poèkej!“
Zabìhla do domu, vzala si svùj mobilní telefon a schovala se za strom, u kterého na lehátku podøimoval Kubša. Nikdo by si ho nevšiml, proto¾e se pøikryl denním tiskem, který tak rád proèítal a potom rozdával rozumy na potkání. Fungoval jako poøádná kachní zpravodajna.
Vy»ukala èíslo a málem se prozradila smíchem, kdy¾ brášku pozorovala, jak sebou trhl, zašustil všemi papíry, odhodil je a sáhl si k zemi, aby zmáèkl pøíjem.
„Haló? Filomínko, copak potøebuješ?“
„Pøipravila jsem svaèinu, plno ovoce zalitého studenou limonádou. Nechceš se osvì¾it, kdy¾ nás dnes èeká tolik práce?“
„Ano, máš pravdu. Dával jsem si dvacet, ale pùjdu se nejprve osvì¾it. Pøipadám si trošku máto¾ný.“
„Ani se nedivím. Tvých dvacet se rovná stodvaceti!“
„Stodvaceti? Ne, urèitì se pleteš. Déle ne¾ dvacet minutek nespím.“
„Ale ano,“ vyšla kaèenka ze skrýše za stromem a ukázala mu èas na telefonu. „Ukazuju ti mùj pøesný èas, proto¾e vím, ¾e by sis ten tvùj pøe»ukal.“
„Chytila jsi mne pøi èinu. Dobrovolnì umyji nádobí. Ach jo.“
„Beru tì za slovo. A dnes bude poøádná hromada, pøipravila jsem koláè s ovocem, pudinkem a snìhem. Propána, koláè! V¾dy» on se stále peèe v troubì....,“ rychle zadupala, vytáhla køídla a pøelétla zahradu, stánek a zabrzdila a¾ v kuchyni. Nakoukla do trouby a oddechla si. „Stihla jsem to.“
Koláè provonìl nejbli¾ší okolí a dokonce se vùnì pøeklenula a¾ za rybník. Tam si zrovna drbal ko¾ich lišáèek Xaj. Jakmile ho ta lahoda švihla pøes nos, pøestal s prášením ko¾ichu a povytáhl èenich.
„Mòam, mòam, copak bych mohl ¾ít bez poznání téhle dobrùtky?“
Lišky mají dobrý èich a ještì lepší mlsní lišáèci. Staèilo pár skokù a stál u kachního pøíbytku.
„Kachny a vaøí? Hmmm.... a alou! Rychle doneste, co tady tak krásnì èichám, ne¾ uvaøím vás! Cha cha chá!“
Nahánìl hrùzu, ale na kachní sourozence si nepøišel. Vlastnì je jeho slova vùbec nevzrušovala. Filomínka zrova dolévala prázdné sklenice dalším pitím a pøidávala Jarkošovi další koláèový kousek na talíø. On si hladil bøicho a spokojenì si pomlaskával.
„Neumíš slušnì pozdravit, kdy¾ u¾ vtrhneš na cizí pozemek bez pozvání?“ vykøikla na nìho Filomínka, a¾ musela Kubšovi poplácat záda, proto¾e se zakuckal, jak se zalekl její pøednášky o vzorném chování.
„Pozdravit? Ehm... hezký den pøeju, ale jak jsem øekl...“
„Jak já øekla! ®ádné vaøení. Dnes jsem se u plotny nastála a¾ dost a ještì lézt dovnitø? ®e se nestydíš, nenechat mi chvilku odpoèinku.“
„Já...,“ lišáèek nevìdìl, co má odpovìdìt. Mohl Filomínku slupnout jedním olíznutím i bez kuchyòské pøípravy, ale kdy¾ ona rozdávala krásnì voòavé kostièky.
„Co tam tak postáváš? Kdybys radìji pøišel jako pøítel a nenahánìl strach. Pøátelé jsou v¾dy zváni ke stolu.“
„Pøítel, pøítel.. já nemám ¾ádné pøátele. Ani jednoho,“ øekl hrdì Xaj.
„On nemá ¾ádného pøítele. Nemá nikoho. Chudáèek. ®ádný kamarád, je to vùbec mo¾né?“ šeptala si mezi sebou kachòata a kroutila nevìøícnì hlavou.
Lišáèek zrozpaèitìl.
Myslel si, ¾e má být na co pyšný, ale vypadalo to, jako ¾e o nìco velkého pøichází.
„A kdo je vlastnì pøítel?“
„Ty to nevíš?“ ptala se Filomínka soucitnì.
„Ne.“
„Pojï blí¾, prozradím ti tajemství pøátelství.“
Xaj pøiskoèil a èekal, co se bude dít. Filomínka ho pobídla, aby si sedl ke stolu, pak pøinesla velký talíø, na který mu dala ètyøi poøádnì velké kousky koláèe a k tomu sklenici s limonádou.
„Na, pùjèím ti noviny, mù¾eš si pøeèít, co je ve svìtì nového. A kdybys chtìl, i knihy s krásnými obrázky mám k prohlí¾ení,“ usmál se na nìho Kubša a podstrèil mu Deník Kaèerova a okolí.
„Já neumím èíst,“ odvìtil Xaj a jeho rezatá srst zèervenala, jak se zastydìl.
„A zahraješ si s námi pexeso a karty?“ zeptal se ho Jarkoš.
„Jak se hrají?“
Bratøi povzdechli a bezradnì se podívali na Filomínku. Ta se usmála a pobídla Xaje, aby si koneènì kousl a ochutnal.
„Víš, napadlo mne. Nauèíme tì èíst, hrát pexeso a karty a ty nám mù¾eš v lese ukázat, kde najdeme hromadu spadaného døeva na zimu. Musíme si pøipravovat zásoby, aby nás zima nepøemohla. Co øíkáš? A abys vìdìl, pomáhání je pøátelství. Pøítel nikdy nezradí, nikdy neublí¾í a rád chodí na návštìvy si popovídat a dopøát si s láskou upeèené, uvaøené a umíchané dobroty. Staneš se naším pøítelem, nebo budeš cenit zuby a trhat nám peøí?“
„Skuteènì mù¾e chodit i na návštìvy?“
„Ano.“
„A tak to já si s vámi milí kaèenkáøi velice rád plácnu. Budete koukat kolik døeva si z lesa odnesete. A co víc, nalo¾ím svoji kárku a pøivezu vám vìtví a polínek na nìkolik zim dopøedu!“
„Jsi moc hodný, pøítelíèku. Dìkujeme.“
„Pøítelíèek? Ach ano, moji nejmilovanìjší kamarádi!“ pousmál se lišáèek a bìhem chvilky snìdl plný talíø i s pøídavkem.
A od té doby se z kachòátek a lišáèka stali nerozluèní pøátelé.
Z cyklu: O chytrých kachòátkách a mlsném lišáèkovi
U vesnického rybníèku se nikdo nikdy nenudil. Dobrou náladu a bezva zábavu zde dirigovala tøi kachòátka. ®ádná obyèejná, ale výjimeèná! U vody mìla vlastní domeèek, u domeèku stoleèek, u stoleèku plno ¾idlièek, sluneèník, zmrzlinový stánek a kousek od nìho malou rozhlednu, odkud se hlídala voda a vše co v ní plave, ¾luòká, víøí, cáká, vzdychá a volá o pomoc.
