Povídání z lesa a od vody
Les se zvìøí a domov zpìvných ptákù,
to» víry èisté velká svatynì,
Té slu¾, myslivèe, bez rozpakù
a spasení tvou duši nemine.
(F.Buchal - Neustupovský, 1936)
Úvodní slovo ke ètenáøùm
Narodil jsem se hroznì, hroznì dávno. Tak dávno, ¾e kdybych nedýchal, vìøil bych, ¾e u¾ to snad ani není pravda. Sice u¾ jezdila auta a létala plátnem pota¾ená letadla, ale vozy stále ještì tahali konì a kravky, sem tam se do pluhu zapøahali i voli, na polích stály o ¾ních panáky a mandele obilí a v lesích se kácelo ruèními pilami a sekerami. A tak jsem teï, v posledním úseku svého ¾ivota pojal úmysl napsat, hlavnì pro své vnuèky a pravnuky, pár svých zá¾itkù a pøíhod z lesa a od vody a mezi nimi i historek vyslechnutých od svých kamarádù a pøátel.
Proto¾e jsem ji¾ od dìtství ¾il prakticky v lese a tomuto chrámu pøírody pozdìji zcela propadl, jsou jím témìø všechny moje pøíbìhy prostoupeny. Nepokládám je ale ani zdaleka za nìjaké literární dílo. Jsou to jen vyprávìnky, povídaèky sdìlované zpùsobem a jazykem obvyklým mezi kamarády v hospodì, pøi poslední leèi, nebo lovecké chatì, tedy v pohodì, pøi dobrém jídle a pití, kdy to lidem nedá, otevøou svá srdce a podìlí se s ostatními o to, co za¾ili nebo slyšeli.
Aèkoliv jsem se ve svém ¾ivotì nemohl plnì vìnovat této své lásce ani jako lesník, ani jako pravodatný myslivec, pøesto, anebo právì proto, pokládám les a vody za neocenitelný dar pøírody lidem. Pøi svém povolání a práci v zahranièním obchodì jsem toti¾ poznal nìkteré nehostinné, pusté horské kraje a pouštì Blízkého Východu a Afriky, a tak vzdávám v duchu tisíceré díky tomu, kdo naše dávné pøedky pøivedl do tohoto po¾ehnaného dolíèku mezi Krkonošemi a Alpami.
Vím, ¾e dnes je na kni¾ním trhu rozsáhlá sbírka pøíbìhù z lesa, o myslivcích i rybáøích, ale pøesto bych rád pøidal do tohoto moøe i pár kapek ze svého ¾ivota s vírou, ¾e snad nìkoho pobaví. Aèkoliv byly pùvodnì urèeny jen pro mou rodinu, pøál bych si, aby se neminuly cílem a potìšily všechny, kdo jste se rozhodli si je pøeèíst. Dìkuji za to a pøeji vám i všem lesùm a vodám zdar!
Autor
Lankasterka
Jak èlovìk nabývá ¾ivotních zkušeností, zjiš»uje, ¾e to není v¾dy snadné a bezbolestné. To se nevyhnulo ani mnì, a tak jsem si také na jednu takovou zkušenost vzpomnìl. Ale dovolte mi ještì pár slov pøedem.
Aèkoliv jsem se narodil v minulém století v tehdejším brandýském okrese, cítím se pøesto Jihoèechem. Moje maminka, narozená v Chabrovicích u Tábora a tatínkùv prapradìd od Tøebonì, mi snad dávají právo pova¾ovat tamìjší kraj za svùj pradomov. Ostatnì, ještì dnes tam ¾ije mnoho Topkù ve Veselí nad Lu¾nicí, v Horusicích i dalším širším okolí. Jenom je mi záhadou, jak naše kostelecká vìtev pøišla k tomu háèku nad T!
Jen jedna z mých tet, Lojzinka, zùstala svému kraji vìrná. ®ila se svým man¾elem Petrem Jakešem, hajným, v Novém Etynku (dnešní Nové Vèelnici) u Jindøichova Hradce. Jezdívali jsme k nim obèas s rodièi a bratrem v¾dy na nìkolik dní. Tam byl pro nás, kluky, ráj. V obùrce u školy bylo pár kusù srnèí, strýc mìl dva hodné hafany, na dvoøe plno drùbe¾e, v chlívku koza a èuník, v „kvelbu“ almárka s kompoty, medem, smetanou, sušenými švestkami, oøechy a jinými laskominami, jejich¾ bájeènou vùni si dodnes umím v duchu vybavit. Nejvíce však pro mne znamenaly stìny s parù¾ky a parohy, vycpanou kunou a sojkou ale hlavnì stará perkusní pøedovka visící na levé stranì starého krbu, a lankasterka na pravé. Ty mne nejvíce lákaly.
Pøi jedné z takových návštìv, bylo mi tehdy asi deset, jsem se odvá¾il poprosit o dovolení prohlédnout si je zblízka. Strejda mi je podal a já se poprvé dotkl chladné a pøekvapivì tì¾ké pøedovky a trochu lehèí brokovnice. Pak mi ukázal, jak se nabíjí, jak míøí a vystøelí. Všechno, samozøejmì „nasucho“. Nemohl jsem se od tìch flint, kterým se tam nikdy neøíkalo pušky, dlouho odtrhnout. Kdy¾ pak u¾ zase visely na svých místech, chodil jsem se na nì alespoò tou¾ebnì dívat.
Jednou, bylo to den pøed naším odjezdem domù, mi ráno strýèek nabídl, abych s ním šel do sousední vsi na pilu, kde mìl nìjaké úøední øízení. Nadšenì jsem to pøijal a s dovolením rodièù jsme všichni tøi, strejda Petr s lankasterkou na rameni, jezevèík Luki a já (bráška Jiøí byl ještì malý), vykroèili k lesu.
Cesta to byla skoro hodinová, nádherným borovým a smíšeným lesem, kolem dvou rybníkù s kaèenami, lyskami a volavkami. Po cestì jsem se pásl na sladkých malinách a ostru¾inách a dokonce nalezl ètyøi krásné høiby kováøe, které jsem v našem újezdském lese nikdy nepoznal.
Na pilu jsme došli v pùl desáté, a kdy¾ její majitel, pan Lustig slyšel, ¾e jsem takové zaøízení ještì nikdy nevidìl, svìøil mne svému patnáctiletému synovi, aby mi celý provoz ukázal. ®asl jsem, jak chlapi nakládají døíví na kolejové vozíky a vozí je ke katru, který ty tlusté kmeny nenasytnì po¾írá, jak tlustá roura nasává piliny a tøísky a chrlí je venku na hromadu a jak jsou naøezaná prkna, trámy a hranoly skládány do úhledných hrání a prokládány la»kami, aby øádnì proschly. A pøitom všude kolem ta nádherná vùnì døeva!
Exkurze ale brzy skonèila, dostal jsem na cestu napít malinovky, strýc sklenièku jalovcové, Luki kus nìjaké uzenky a namíøili jsme domù. Sluníèko u¾ znaènì høálo, a tak jsem se tìšil, jak vklouzneme pod velebnou a chladnou klenbu lesa. Asi po pùl hodinì, kdy¾ jsme došli na takovou køi¾ovatku dvou hospodárnic, posadil se strýc na dubový paøez, utøel si šátkem zpocené èelo a plácl mne po rameni.
„Luïku, nebál by ses vystøelit si z flinty?“
Zatrnulo mi slastnì v útrobách pøi takové pøedstavì, a tak jistì uznáte, ¾e jsem na to nemohl øíci nic jiného, ne¾: „Vùbec ne, já u¾ jsem støílel, strejdo, mockrát a umím to dobøe. Na pouti v¾dycky donesu ze støelnice nìkolik rù¾ièek!“
„No, tohle je trochu jiná flinta, ale neboj, zvládneš to!“
Vzal jsem zbraò do ruky, zalícil tak, jak jsem to umìl nejlíp, zamíøil na dub za cestou a stiskl spouš». ®ádný výstøel se nekonal, pochopitelnì nebyla nabitá.
„No, tohle by ti šlo, ale budeš muset víc pøitlaèit pa¾bu do ramene, tváø k lícnici a teprve pak vystøelit. Podívej, takhle!“, pøedvedl mi strýc.
Nechal mne to ještì dvakrát zkusit, pak jednu hlaveò nabil a flintu mi podal:
„Tumáš, zamiø támhle na ten pešunk (byla to hráz rybníka) a nezapomeò, co jsem ti øek´!“
Postavil jsem se rozkroèen a trochu zaklonìn abych vyrovnal váhu zbranì, zatnul zuby a natáhl kohoutek. Zamíøil jsem, kam mi strejda ukázal, na chvilku zadr¾el dech a stiskl spouš».
Vyšla strašná rána a já na lopatkách vidìl nad sebou zelené listoví dubu a strýce, jak mi bere z ruky flintu. Pomohl mi na nohy, ale sotva jsem stál a dr¾el se za tváø. Hroznì to bolelo.
“Je to dobrý,“ ohmatal mi strejda starostlivì èelist, „uka¾, otevøi pusu! No, zuby máš všechny.“
Posadil mne na paøez a odešel ke strouze pod stavidlem rybníka. Vrátil se s mokrým kapesníkem a vlo¾il mi ho do ruky: „Tumáš, kdy¾ neumíš dbát na dobrý rady! A dr¾ si to na tváøi a¾ domù, snad ti to splaskne.“
Dr¾el jsem, ale nesplasklo. Naopak, oteklo víc a zèervenalo. A co následovalo doma, to si pamatuji dodnes. Jak to, co musel vyslechnout strejda od tety (ten starej potrhlej blázen, nemá rozum a zmrzaèil by dítì), tak i co mùj táta od maminky za to, ¾e dovolil, abych šel se strejdou takovou dálku, zapomínajíc, ¾e s tím souhlasila. Mnì se naštìstí, jako zranìnému, ¾ádných výtek nedostalo.
Druhý den se bolest v rameni a na tváøi „rozle¾ela“ a já první polibek brokovnice zaplatil neschopností pøi tìlocviku a kosmetickou vadou v podobì hematomu, který zmizel teprve po dvou týdnech. Nu, hlavnì ¾e to neodnesl ¾ádný ze zubù. Nebyly u¾ mléèné.
Text: Ludìk «opka
Kolá¾: Marie Zieglerová
