Jednoho dne pøišel mezi nás. Na tuto Zem. Dítì nevinnosti, posel lásky. Pøišel z jiné planety. Malý chlapec jako ka¾dý jiný, ale zdaleka ne jako ka¾dý jiný. Byl výjimeèný, mìl dar vnímavosti. V ka¾dém kroku, v ka¾dém pohybu slyšel hudbu. Byl svobodný volný jako pták. Zdálo se, ¾e v jeho tìle sestoupil na Zem Bùh. Pøišel a jeho maminka se ho ujala. Pøijala ho. Neznámého cizince. Pøijala ho do klubka svých dìtí, aby si s nimi hrál. Podívala se mu do oèí a on v jejích oèích vidìl jen lásku. Ona doufala, ¾e bude mít š»astné dìtství, ale okolnosti mu nedovolovaly vychutnat slunné dny, smích bezstarostných her.
Sotva vstoupil na naši Zem, dospìlí mu brali jeho dìtství. Bojoval s nimi. Zaèal vydávat spoustu energie na svou obranu. Jeho ¾ivot se zmìnil v boj. Chtìl být volný, mít køídla, létat jako pták. Chtìl tanèit a zpívat. Rozsévat kolem sebe hudbu. Bránili mu. Nutili ho vydìlávat peníze. Rozhlí¾el se kolem, a kdy¾ povyrostl, poznal, ¾e náš svìt je zranìný, nemocný. Chtìl hrát svou roli, ale lidé ho nutili hrát roli jejich. A¾ zadlouho si všimli, ¾e chlapec je naplnìn hlubokými emocemi, ¾e je ztìlesnìním nevinnosti, kterou oni ztratili a kterou by si rádi sami udr¾eli.
Z jeho nevinnosti mìli mnozí strach. Chtìli znièit jeho veselí, kterému nerozumìli. Proto ho pozorovali a nevìdìli, co si o nìm myslet. Tázali se, kdo a proè ho na tento svìt poslal. Nìkteøí mu naslouchali, jiní ho odsuzovali. Nevìøili, ¾e sem pøišel proto, aby svou hudbou uzdravil náš zranìný svìt. A u¾ vùbec nerozumìli tomu, ¾e pøišel, aby pomohl lidem objevit v sobì znovu dítì.
On na námitky lidí nedbal a zpíval. Zpíval, aby dìtem vrátil jejich ukradené dìtství. Pøi tanci cítil dotek nìèeho posvátného. Kdy¾ øíkal, ¾e ka¾dý okam¾ik má svou píseò, lidé ho neposlouchali. Ale on to vìdìl, cítil to. Musel jim to opakovat. Znovu a znovu. Ale lidé mysleli pøi jeho zpìvu na høích. On však nevìdìl, co je høích. Vnímal jen hudbu, která byla vnì i uvnitø jeho bytosti. Lidé se ho ptali, jak tu hudbu dìlá. On nechápavì pokynul hlavou a øekl: Já ji nedìlám, já do ní vstupuji. Ka¾dý okam¾ik má svou píseò. I deštivé mraky, bouøe a blesky pøesnì kopírují mé divoké stezky a já pro¾ívám hluboké emoce, slyším jejich tóny a podle nich tanèím.
Zaèal vydìlávat peníze. Hodnì penìz a lidé mu je zaèali závidìt. Ka¾dý si chtìl ukousnout z jeho krajíce. Stal se oslnivou hvìzdou a v záøi laserù na podiích svìta tanèil. Nechal si postavit velký dùm. Ne pro sebe, ale pro všechny dìti, které pøijdou. Dospìlí to nechápali. Zneu¾ívali dìtí ve svùj prospìch. Ubli¾ovali mu. Ale on tanèil, stále tanèil.
K èemu je svoboda bez lásky? Tak jsem zazpíval nemocnému dítìti a dítì s úsmìvem usnulo. Tím okam¾ikem jsem cítil, ¾e mi narostla køídla. Vzlétám. Stávám se hvìzdami i mìsícem, stávám se milovníkem i milovaným, stávám se pánem i otrokem, pìvcem i písní, vítìzem i pora¾eným. Hvìzdy mne od narození pøitahují. Jejich chladná energie mne vtahuje do svých siloèar. Mluví se mnou, šeptají mi. Abych tanèil, mne nabádají a já nemohu jinak, ne¾ je poslechnout.
Bì¾ím po plá¾i, slyším pøíboj moøe, bílé høebínky tíhnou jeden za druhým ke bøehu. Slyším jejich rytmus, jejich píseò. Tóny pøicházející z hlubin zemì. Neøvou, netluèou do skalisek, ale vyvìrají tiché, jemné. Mé srdce je slyší a uhání za chimérou hlubin. Vidím hejno pelikánù zobany klofat do hladiny. Jejich doteky jsou pro mne dar, poselství, pøítomnost nìèeho nebeského, která mi dává sílu si ten dar pøevzít a pøedat jej dál.
Chlapec nebì¾í po plá¾i, chlapec tanèí v rytmu vln, v rytmu planktonu a všeho ¾ivého pod hladinou. Tanèí svi¾nì, rychle se otáèí, zbìsile pokraèuje v tanci, tanèí, tanèí, a¾ existuje jenom tanec. Taneèníci pøicházejí a mizí v okam¾iku, ale tanec ten ¾ije dál.
Díval jsem se na noèní oblohu a spatøil jsem hvìzdy tak blízko. Zavøu oèi a dívám se do hluboké tùnì oblohy, do bo¾ského mlèení. Hvìzda nemù¾e nikdy zemøít, pøetaví se do kosmické hudby. Sám se také roztavím do hudby. Planeta Zemì… Oblak prachu padající nahoru. Zamilovaný k tobì letím. Ani èerných mrakù se nebojím. Ve spoleènosti plné hysterie, kde jeden z druhého bezostyšnì tyje, zatímco odvìká zbo¾nost tuhle bídu kryje.
Jak nadìji v srdcích znovu vykøesat?
Toto odcizení má èasto koøeny v ochuzeném dìtství. Dìti byly o své dìtství okradeny. Dìtská mysl potøebuje kouzla, záhady, pohlazení. Pokud je láska v mém srdci, je všude, to jsou chlapcova slova, to je jeho víra.
Byla to pro chlapce cesta k zešílení, nemohl utišit úzkost a ¾al. Tápal a hnal se všemi smìry. Chtìl i nadále kralovat svým tancem. Hledal tiché místo pro své srdce, hledal oázu v pustinì. V mlze, kde pranic vidìt není. A náhle uprostøed hluèícího davu srdce kouzelného chlapce zabolelo. Záblesk èepele mu proøezával tìlo. Pak shodil všechna lidská pouta. Bo¾e nevinnosti vezmi mne k sobì nahoru do svého laskavého prostoru. A¾ tam za oblohu, kde se prostor ztrácí. Pøišli cizinci a plni pohrdání chtìli znièit to mámivé zdání. Chtìli ho z koøenù vytrhnout, zadusit, zaškrtit ten nevinný zázrak.
Jednoho dne pøišel mezi nás. Na tuto Zem. Dítì nevinnosti, posel lásky. Pøišel z jiné planety. Malý chlapec jako ka¾dý jiný, ale zdaleka ne jako ka¾dý jiný. Byl výjimeèný, mìl dar vnímavosti. V ka¾dém kroku, v ka¾dém pohybu slyšel hudbu. Byl svobodný volný jako pták. Zdálo se, ¾e v jeho tìle sestoupil na Zem Bùh. Pøišel a jeho maminka se ho ujala. Pøijala ho. Neznámého cizince. Pøijala ho do klubka svých dìtí, aby si s nimi hrál. Podívala se mu do oèí a on v jejích oèích vidìl jen lásku. Ona doufala, ¾e bude mít š»astné dìtství, ale okolnosti mu nedovolovaly vychutnat slunné dny, smích bezstarostných her.