Vzpomínka k 85. výročí narození Oty Pavla

Dne 2. července 2015 si připomínáme 85. výročí narození Oty Pavla - českého prozaika, novináře a sportovního reportéra. Je autorem sportovních a autobiografických próz s tématy z vlastního dětství.

Když se malý Ota narodil, nejmenoval se Ota Pavel, jeho původní jméno bylo Otto Popper. Otův otec Leo byl Žid. Dobrodruh milující vlast, přírodu a rybaření - tak by se dal tatínek Oty Leo Popper charakterizovat. Hermína, matka Oty, je tak trochu záhadou, příliš se toho o ní neví, snad jen že byla dobrou kuchařkou, což čtyři chlapi jistě ocenili. Ota měl dva starší bratry - Huga a Jiřího.

Bratři Hugo a Jiří

Nelehká doba války 

Všichni víme, že v 30. letech se k moci dostává Adolf Hitler se svou nenávistí k židovské rase a nejen k ní. Rodina se v roce 1939 stěhuje z Prahy do Buštěhradu (u Kladna), a to jak z důvodů rasových, tak z důvodů existenčních. Zde se vytváří Pavlův kladný vztah k přírodě, rybaření, sportu a vlasti. Velkou zásluhu má na tom jeho otec. Ten je propuštěn ze zaměstnání, z pozice obchodního cestujícího, ve kterém byl velmi úspěšný.

V roce 1943 odcházejí Otovi bratři do Terezína, podle jistých kritérií byli totiž míšenci prvního stupně.
V terezínském táboře se jejich osudy rozcházejí, Hugo odchází na práce do Říše. I tatínek Oty je nucen koncem roku 1944 odejít do transportu. Ota byl od pobytu v koncentračním táboře ušetřen, jednak pro svůj nízký věk, a jednak pro skutečnost, že byl takzvaným míšencem druhého stupně. Ale ani tak pro něj válečná léta asi jako pro nikoho nebyla jednoduchá. Nepříjemné zážitky se mu vryly do paměti. Byl v bezprostřední blízkosti lidického masakru. Zhruba ve čtrnácti letech nastoupil na práce v dolech. Naštěstí otec i Otovi bratři těžké roky přežili a vrátili se domů. A život šel dál.

Místo obchodníka rozhlasovým redaktorem
Ota si přál dohnat své ztracené vzdělání. Za podpory otce měl možnost vystudovat, v letech 1946-1948, obchodní školu. Leo by rád měl ze syna dobrého obchodníka a také se o to snažil, ale Ota nechtěl jít cestou svého otce a rok po absolvování školy nastoupil na radu přítele Arnošta Lustiga do Československého rozhlasu. Začínal ve zpravodajství, brzy poté se přemístil do sportovní redakce.

Ota Pavel na vojně

V rozhlase působil sedm let s dvouletou přestávkou, kdy vykonával povinnou vojenskou službu. A právě v době pobytu na vojenském výcviku se v jeho hlavě zrodila myšlenka stát se spisovatelem.

Redaktor v Československém vojáku
Po odchodu z rozhlasové redakce si Pavel našel místo ve sportovním týdeníku Stadion, kde působil do roku 1957. Následovalo místo sportovního a tělových. redaktora ve čtrnáctideníku s názvem Československý voják. Při tomto zaměstnání měl na sebe více času, a tak se mu podařilo vystudovat tříletou střední školu pro pracující. V roce 1960 se už mohl chlubit maturitou. Dalším přínosem bylo setkávání se s významnými sportovci tehdejší doby (například Emil Zátopek, fotbalové družstvo Dukla Praha) a možnost cestovat do zahraničí. Vzpomenout můžeme cestu do Ameriky.

Duklu američtí diváci oslavovali, stala se pro ně symbolem síly evropského fotbalu. Za rok se do New Yorku vrátila a právě díky druhé účasti se její sláva rozšířila naplno i po Československu. Na palubě letadla totiž spolu s hráči byl také novinář Ota Pavel, který jejich cestu zachytil v nesmrtelné knize Dukla mezi mrakodrapy. Ale všechno mohlo být jinak…

O dva roky později (v roce 1964) měl možnost být v místě dění zimní olympiády v rakouském Innsbrucku. A právě zde propukla naplno choroba Oty Pavla, která ho „pronásledovala" do konce jeho života - maniodepresivní psychóza.

Nemoc
V roce 1964, na Zimních olympijských hrách v Innsbrucku, se u Oty Pavla projevila vážná duševní choroba a ta ho roku 1966 natrvalo vyřadila z práce. Odešel do invalidního důchodu, ale i přes časté pobyty v nemocnici nepřestával literárně tvořit.

V dnešní době tuto nemoc označujeme názvem bipolární afektivní porucha. Typické je pro ni střídání depresivních a manických fází, přičemž ve fázi depresivní může mít pacient v důsledku dlouhodobě pokleslé nálady (smutek, stísněnost, apatie) sebevražedné sklony, ve fázi mánie může být nebezpečný sobě i svému okolí. Manická fáze je pravým opakem fáze depresivní. Člověk má nezdůvodnitelnou radost, čiší z něho přehnaná sebevědomost, rozjařenost, energie. Je jako workoholik - nejí, nespí. Myšlení bývá zrychlené, a to má za následek někdy až tzv. myšlenkový trysk, to znamená, že myšlenky předbíhají slovo, tudíž mluvícímu není dobře rozumět.

Dalším znakem je nadměrná podnikavost a také to, že nemocný rád zasahuje do dění kolem sebe, má „vylepšovatelské sklony" a plánuje povětšinou nereálně. Velmi nebezpečné je, že ztrácí zábrany.

Tvorba Oty Pavla
Jeho literární dílo není příliš rozsáhlé, ale je velmi poutavé a čtivé, psal sportovní reportáže a povídky do konce šedesátých let minulého století, povídky je možné číst tzv. „na jeden zátah“. Později během nemoci začal psát své autobiografické povídky.

Povídky a reportáže Oty Pavla ze sportovního prostředí:
Dukla mezi mrakodrapy (1964)
Plná bedna šampaňského (1967)
Pohár od Pánaboha (1971)
Syn celerového krále (1972)
Pohádka o Raškovi (1974)
Výstup na Eiger (1989)
Autobiografické povídky Oty Pavla:
Smrt krásných srnců (1971)
Jak jsem potkal ryby (1974)
Veliký vodní tulák (1980)
Zlatí úhoři (1985)
Jak šel táta Afrikou (1994)

Posmrtně vydané výbory z díla:
Fialový poustevník, 1977
Sedm deka zlata, 1980
Veliký vodní tulák, 1980 – výbor z díla
Zlatí úhoři, 1985 + rozšířené vydání 1991 (Běh Prahou a Prase nebude se kvůli cenzuře nedostaly do prvního vydání tohoto souboru a vyšly až v roce 1991)
Výstup na Eiger, 1989
Mám rád tu řeku, 1989
Jak šel táta Afrikou: Povídky, 1994
Omyl a jiné povídky, 1995
Olympijské hry a jiné povídky, 1996

Vzpomínkové knihy na Otu Pavla a knížky o kraji Oty Pavla
Pavlová Věra, Vzpomínky na Otu Pavla, V.P.K., Praha 1993.
Fiala Jan Šimon, Z posledních rájů Oty Pavla, Bílý slon, Praha 1998.
Peterová Zuzana, Spanilé jízdy aneb Náš bratr Ota Pavel, Nezáv. nov., Kladno 2000.
Brůna Otakar, Potkat tu Otu Pavla, Akcent, Třebíč 2000.
Peterová Zuzana, Jak jsme se zbláznili: můj táta Ota Pavel a já, G plus G, Pha 2001.
Pechová Jaroslava, Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla,Laguna Pha 2002.
Lustig Arnošt, Okamžiky s Otou Pavlem, Nakladatelství A. Šťastný, Praha 2003.
Monografie o Otovi Pavlovi
Brůna Otakar, Slzy na stoncích trávy, 1990.
Svozil Bohumil, Krajiny života a tvorby Oty Pavla, Akropolis, Praha 2003

Dokumentární filmy věnované Otu Pavlovi:
Slzy na stoncích trávy – dvoudílný amatérský dokument, 1988, Ing. Libor Hlavatý
(1988 cena „Kroměřížský tolar“, Kroměříž, „Oscar junior“ Benátky nad Jizerou)
Předčasná úmrtí – Jak jsem se zbláznil – Ota Pavel, 2001, rež. Roman Vávra
Hrdinové posledního ráje Oty Pavla – maturitní studentská práce SPŠ ST Praha, 2008, rež. Tomáš Pešula

Absolventské hrané filmy:
Kapři pro wehrmacht - krátkometrážní film FAMU, rež. Karel Smyzcek, 1975, role tatínka J. Somr
Smrt krásných srnců - krátkometrážní film FAMU, rež. Vladimír Merta, 1975, role tatínka Z. Řehoř

Nedokončeno:
Od podzimu 1970 sbíral Ota Pavel materiál pro scénář k filmu Poslední ráj.
Měl být o převoznících, rybářích a lesnících z Křivoklátska, o „fialovém poustevníkovi“ Václavu Matouškovi. Dochovaný materiál zůstal v pozůstalosti, je uchován v Památníku národního písemnictví v Praze.

V roce 2015, tj. k 85. výročí narození Oty Pavla vychází už 6. vydání vzpomínkové knihy  Jaroslavy Pechové Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla

V Českém rozhlase na stanici Dvojka v pětidílné četbě ze vzpomínek na kraj kolem Berounky zazní úryvky z děl i korespondence Oty Pavla.

Přečtěte si rozhovor s autorkou a poslouchejte při příležitosti spisovatelových nedožitých 85. narozenin večerní četbu na pokračování 

Zpracovala Janina Svobodová 

zdroj: síť internetu např. http://otapavel.cz/ , http://fotbal.idnes.cz/ , http://www.czautohits.com/ota-pavel/

foto Milan Richtermoc http://czechfolks.com/plus/2011/07/15/milan-richtermoc-jak-jsem-potkal-jiriho-pavla/ a další zdroje

* * *

Zobrazit všechny články autorky