Kde je i kouzelný dìdeèek bezmocný
Návštìva míst, kde psi znamenají více ne¾ lidé a kde i kouzelný dìdeèek je bezmocný aneb i tak se ¾ije v Ostravì
„Pun»o, bì¾ do boudy.“
Bezdomovec Bohouš se natoèil ke mnì.
„Aspoò, ¾e mì poslouchají, potvory.“
Jednu dobu s ním na plácku kolem jeho boudy ¾ilo i šestadvacet psù. Teï jich má „jen“ osm. Asi nepøeháním, kdy¾ øeknu, ¾e psi vyplòují jeho samotu.
„Bohouši, jak dlouho tady ¾iješ?“
„U¾ dlouho. Pøed tím jsem bydlel na Jureèkové, nad Elektrou (pozn. ostravská kavárna), ale byt byl od švigry, byl drahý, tak ho vymìnila. Já jsem dostal taky byt, jen¾e tam jsem bydlel akorát chvilku.“
„Proè jsi z nìho odešel?“
„Byl pøi povodni celý zatopený – ale jinak jsem ho mìl pìknì zaøízený… A mìl jsem ètrnáct pejskù, vlèákù…“
„V bytì?“
„Ne, kdy¾ pøišla povodeò, byl jsem v chatce. V noci jsem se probudil, po kolena vody, tak jsem ty malé vlèáky vzal do pytle, na rameno a šel jsem na byt. Jen¾e jak jsem øekl, byt byl vytopený taky. Byl jsem blbec a nevyøídil si náhradu… Zuzko, zalez…
Pak jsem bydlel tady dole na soutoku.“
„Na soutoku èeho?“
„No, jak jsou ty betonové ty – na topení, pod zemí…“
„Kolektory?“"Jo. Tam jsem si natahal vìci, po pùl roce jsem našel stan a ne¾ byla tadyhle postavena bouda, tak jsem stanoval.“
„Sem jsi pøišel náhodou, nebo ti dal nìkdo tip?“
„Náhodou. Víš, jak to je. Vedle bydlel Francek, ten u¾ umøel a potkani ho pohryzli, Bo¾ka té¾ umøela, Martin je taky mrtvý… Akorát dole bydlí Julek s kámošem, nevím, jestli tam zrovna jsou.“
Pøiznávám, ¾e mì takové informace ponìkud vyvedly z míry. „Promiò,“ øíkám po chvíli, ke svojí boudì jsi pøišel jak?“
„Tu jsem postavil z hajzlù.“
Nevìdìl jsem, jestli jsem se nepøeslechnul. „Prosím?“
„Támhle,“ ukázal Bohouš zarostlou bradou opodál, „skonèily po povodni dva záchody, tak jsem z nich tu boudu postavil.“
„Sám?“
„Jasnì.“
„A neteèe tam?“
„Zpoèátku teklo, mìl jsem nahoøe jenom plachtu, ale teï u¾ je to udìlané poøádnì, støecha je dobrá.“
Zatímco ohlí¾ím boudu s pùdorysem asi dva krát tøi metry, vysokou nìco pøes dva metry, slyším Bohoušùv hlas: „Chtìl bych dát dohromady boudu tam vedle, bude lepší.“
„Chodí tì sem nìkdo navštìvovat?“
„Brácha. V¾dycky donese nìco pro psiska, nìco pro mì a mám klid, to je dobré. Akorát – hlavnì pøes léto – tudy chodí fe»áci na haldu. Je tam bývalý bunkr a oni si tam píchají.“
„Otravují tì?“
Po psech nìkdy há¾ou sklenky, ale to vezmu tyèku, pro¾enu je a je zase klid. Ne, ¾e bych jim ublí¾il, nebo co.“
„Jak se tady dají slavit svátky?“
„To jsou pro mì všední dny. Pravda, loni jsem mìl pøes vánoce i stromeèek, pøišlo pár známých, ale jinak… Chodit k bráchovi je mi trapné, má velkou rodinu…“
„Nevzal by tì k sobì?“
Bohouš hlavou i rukama vyjadøuje energické gesto odporu: „Já nechci.“
„A co kdybys šel do azylového domu?“
„To taky není nic pro mì.“
„Máš nìjaký dùchod?“
„Mám lupénku v takovém stavu, ¾e bych na ni mohl dostat dùchod, ale to bych musel do nemocnice, psi do útulku – a to neudìlám.“
„Tak¾e co bys nejvíce potøeboval?“
„Já,“ Hoøký úsmìv. „A» zdechnu a a» to nebolí. Ale to bych zas nemohl udìlat tìm svým psiskùm.“ (Chvíle ticha).
„Vìøíš v Boha?“
„Trochu jo. Èlovìk si kolikrát v nouzi øekne “Panebo¾e, pomoz.“ Ne, ¾e bych za¾il zázrak, ale v šestnácti – to jsem byl ještì zdravý – jsem se topil na koupališti v Hulvákách. U¾ jsem pouštìl bublinky, ale na poslední chvíli mì vytáhli. A tak jsem si øekl, ¾e na tom nìco bude.“
„Kdy¾ jsi zavzpomínal na své mládí, co jsi dìlal po základní škole?“
„Uèil jsem se za soustru¾níka pro vítkovický závod 5. Ale byl tam jeden protivný mistr. Poøád mì buzeroval, a¾ jsem pøi jednom výstupu vytáhl harmoniku, zahrál mu pøed nosem a kdy¾ jsem skonèil, po¾ádal jsem o výpovìï.“
„Tak¾e ses nevyuèil?“
„Ne. S bráchou jsem pak dìlal instalateøinu a zaèal barabovat.“
„Byl jsi nìkdy v base?“
„Dohromady ètrnáct let. Nìco bylo za rvaèky, nìco za èórování… Mladý a blbý kluk, no.“
„Pøekvapils mì. Bylo tìch ètrnáct let k nìèemu dobrých?“
„Ale jo. Mìl jsem výhodu, ¾e jsem takový kutil. Jako instalatér umím dìlat i se ¾elezem, doká¾u také svaøovat – ale papíry mi uplavaly. Ještì, ¾e mi obèanka zùstala. I kdy¾,
policajti mì u¾ znají a ani mì nekontrolují, jen se pozdravíme.“
„Máš dost jídla?“
„Jo, nìco od bráchy, nìco z kontejnerù – já se za to nestydím. Ale chodím do kontejnerù hlavnì kvùli tìm svým opièákùm.“
„Co jíš nejèastìji?“
Polívky. Fazolaèku, bramboraèku… Ale uvaøit se tu dá cokoli. Kámoš mi donesl pytel brambor, tak si udìlám bramborový salát. Já umím kuchtit, mamka mì to nauèila.“
„Je ti ètyøiapadesát. Jak dlouho se dá takový ¾ivot vydr¾et?“
„Èi vím, kdy zdechnu?“ reaguje Bohouš s úsmìvem. Pak zvá¾ní: „Já u¾ do ¾ádného bytu nepùjdu.“
„A co nemoci?“
„Myslíš nachlazení?“
„Nachlazení, chøipky, ale i jiné.“
„To není problém. Kromì té (sprosté slovo) lupénky. A ta se na zimu zhoršuje.“
„Máš tady i rádio – politickou situaci sleduješ?“
„Ta mì vùbec nezajímá. Já si veèer pustím pohádky a víc nepotøebuji.“
„Poslyš, a kdyby se tu na Vánoce objevil kouzelný dìdeèek, který by ti chtìl splnit pøání, co by to bylo?“
Bohoušovy oèi zjihly. „Tìch pøání je víc, ale nedají se splnit.“
„Tak øekni jenom jedno.“
„Jedno? To bych musel pøemýšlet. To bych musel pøemýšlet a to by bylo na dlouho.“ Bohouš se odmlèel a pak se otoèil. „Roneèku, za chvíli u¾ pùjdeš domù… On je krátkosrstý,“ vysvìtlil mi, „a tak ho pøes noc beru domù.“
Rozlouèili jsme se.
Jiøí Muladi
