Černochova píseň poslední

V době, když vycházel Literární měsíčník a když mi tam občas nějakou povídku zveřejnili, mě tehdejší pan redaktor pozval do Prahy na literární večírek. Bylo to na Starém městě, pár kroků od Staroměstského orloje. Vstoupili jsme do jednoho z historických domů a šlapali jsme po úzkých nekonečných krkolomných schodech snad do pekla.

Octli jsme se v jakýchsi klenutých prostorách s několika sloupy. Pan redaktor mě posadil vedle sebe a objednal víno. Když jsme se navzájem představovali, slyšela jsem jen slova a nevnímala jsem, o koho ve skutečnosti jde. Všichni spisovatelé, se mně vybavili až posléze, když jsem si doma od nich něco přečetla. Matně si představuji, že naproti seděl Ladislav Fuks se svým mladým přítelem, pan doktor Alois Volkman, jehož verše jsem si dokonce opisovala, protože byly tak jiné, a o němž jsem si později přečetla, že zápasil s nepřízní všech zástupců oficiálních struktur.

Ale co mám dosud v paměti, že přišli dva zpěváci s kytarami. Jeden z nich Karel Černoch, mladý, hezký, černovlasý. Vzali si kytary a začali hrát. Program začal. Mísily se verše s hudbou. Také bych si ještě vzpomněla na pár veršů ze Čtvrtého rozměru Jiřiny Axmannové, ale jiné verše se mi už vytratily. Poezie byla prolínána hudbou. Víno bylo jistě vynikající, ale mně v té době nic neříkalo. Jediné, co ve mně dosud zůstalo jako záhada, bylo, že po skončení programu, druhý zpěvák sbalil kytaru a odešel. Navíc nebo zadarmo nezpíval, zatímco Karel Černoch s námi zůstal a zpíval nám až do konce. To jsem si na něm cenila a do jisté míry to dokreslovalo míru jeho charakteru. Od té doby byl můj oblíbený.

Karel Černoch se narodil 12. října 1943 v Praze. Letos je výročí sedmdesát let od jeho narození. Přestože už není mezi námi, jako by od nás neodešel. Ještě se s ním můžeme těšit na obrazovkách a i nadále poslouchat jeho písničky. Jako profesionální zpěvák pop music začínal na vojenské základní službě. Po vojně působil u několika rockových skupin a dále už jako zpěvák, kytarista, textař a skladatel. I přes různé zákazy vystupoval na estrádách a koncertech, zájezdech. Na festivalu Bratislavská lyra v roce1969 zazpíval Píseň o mé zemi. „Za roky bez moří leží má zem, svět o ní hovoří v dobrém i zlém… za roky bez moří leží má zem, nikdo ji nezboří ohněm i zlem…“ A do roku1972 měl zákaz vystupování. Pomohl mu ředitel divadla Ateliér. Když těžké roky přešly, hostoval v Semaforu, vystupoval na estrádách a koncertech, zájezdech, s Naďou Urbánkovou, působil s orchestry Karla Vlacha a Václava Hybše, s TOČR Orchestrem Československé televize a posléze i s vlastní skupinou Bonton od roku1985 až do roku1991.

Nezapomenutelné jsou scénky v zábavných televizních pořadech s Jiřím Wimmerem Ring volný a Možná přijde i kouzelník. Tyto humorné scénky jim oběma vynesly obrovskou popularitu. Ještě dnes vidím, jak ho Wimmer učí hrát Karla na housle. Sotva Černoch vezme housle a chce si je dát pod bradu, Wimmer zařve: prackou se hned hrabe je krku! V jednom kuse ho peskuje, rozčiluje se a dobrák Černoch jako věrný pes má sklopené uši, poslouchá a dělá, co se mu poroučí. Koncem ledna, přesněji 25. ledna 2001 herec, komik, bavič Jiří Wimmer odešel, scénky skončily a krk bych dala za to, že se Černoch maďarský nenaučil.

Ještě se mihnul jako přítel Štěpy, Ivy Janžurové ve filmu Petrolejové lampy. Nezapomenutelné jsou jeho písničky s Peterem Dvorským. „Láska prý je jako sklípek, kde vysedávám sám…“ Nebo s Jiřím Srstkou Víc než přítel tvůj.

Na pultech obchodů si můžeme koupit jeho vzpomínkovou knihu Karel Černoch: „Já bejval divnej kluk“, která vyšla v roce 2005. V knize se můžeme mimo jeho uměleckou dráhu i dočíst, že se vyučil klempířem, že byl dvakrát ženatý a měl syna a dceru.

Jako by tušil blížící se osudové datum, 27. prosinec 2007, nazpíval pro nás nezapomenutelnou píseň Cesta poslední. Za mikrofonem šedivý chlap, šedivé vousy, černý širák, v rukou kytaru a sálem se line… „tou cestou podivnou člověk se dává sotva na svět přichází, cestou jedinou ze světa odchází…“

Bylo mu pouhých šedesát čtyři let.

Marta Urbanová

* * *
Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky