Historky obrozenecké - Otec národa

Občas si s potěšením pustím „cimrmanovské“ České nebe. Uvědomil jsem si, že už jsem psal o zrádci národa Sabinovi, miláčkovi národa, Tylovi, ale schází ještě otec a vůdce národa. Ono je v té cimrmanovské nadsázce i něco pravdy. Pro duši českého národa byl ten Moravák, v mládí vzdělávaný především na Slovensku, opravdu otcem zakladatelem, dal jí pevné základy. K vůdci národa se ještě dostaneme.

František Palacký (1798 - 1876 ) byl vlastně rodem Valach, neboť vesnice Hodslavice, v níž byl otec učitelem, leží na Valašsku. Pocházel z protestantské rodiny s dávnými kořeny, a od dětství mu byla vštěpována poctivost a pracovitost. Byl velmi talentovaný, prý už v pěti letech plynule četl se staršími dětmi v otcově nuzné škole.

Nikoho asi nepřekvapí, že za vzděláním se vydal mladý Palacký na východ od svého rodiště, tedy na Slovensko. Trenčín, Prešpurk, teprve později přejmenovaný na Bratislavu. Slovensko a s ním spojená maďarská šlechta, to bylo sympatické centrum vzdělanosti. Většina slovenských intelektuálů tenkrát ještě psala česky, a je tedy úplně přirozené, že právě na Slovensku našel mladý František první inspiraci ke zpracování české historie. Neměl na studie (ukončil jenom střední vzdělání) , živil se jako vychovatel ve šlechtických rodinách. Našel si spoustu přátel, mladých kamarádů a také patrně dost ctitelek ze šlechtických kruhů. Jako Dobrovský, i tenhle rodem plebejec měl velký vkus i takt, byl vítán ve šlechtických domech a zdá se, že mnohé ženské srdce okouzlil. Ovšem už po své dvacítce si Palacký začal dopisovat s Jungmanem a srdce ho táhlo do centra všeho českého, do matičky Prahy. Než se rozloučím s mladičkým Palackým, měl bych připomenout, že jeho talent a touhy se trochu štěpily. Ovládal slušně klavír a varhany a velmi toužil psát poezii. Když ale přítel podrobil jeho verše ostré kritice, uvědomil si, že svou pracovitost a houževnatost asi nejlépe uplatní v historiografii.

V roce 1823 přijíždí do Prahy pětadvacetiletý mladík bez pevného zázemí a bez peněz, spoléhající se především sám na sebe. Přestože neabsolvoval žádnou vysokou školu, ovládal při svém mládí jedenáct jazyků (přesněji samostudiem se pořád zdokonaloval), byl respektovaný jako muž vybraných mravů, skvělý společník, ale i vyjednavač, výborný tanečník a zřejmě i velmi okouzlující muž.

Po příjezdu do Prahy začal spolupracovat s Dobrovským, odedávna byl přítelem Šafaříka, v českých kruzích v Praze se stal záhy autoritou. Ovšem skoro samozřejmě zapadl i do kruhů vyšších a to mu později mnozí nejen vyčítali, ale i záviděli. Palacký se před třicítkou přiženil do šlechtické rodiny Miechurů, někdy jenom Měchurů. Budoucí tchán byl známý pražský advokát, původně také jenom měšťanského původu. Přesto velmi váhal, zda vzít do rodiny chudého ženicha. Ovšem patrně láska a Palackého osobní kouzlo udělaly své a Therese Miechurová se stala v roce 1827 paní Palackou. Dodám ještě, že to manželství, zdá se, fungovalo zdárně, přineslo i dvě hodné děti a končilo až smrtí paní Therese. Bylo i vzornou ukázkou tolerance, protože paní Therese byla Němka a katolička, František Čech a evangelík. I to mnohé vypovídá o kvalitě otce národa.

V druhé části bych se rád věnoval složitému roku 1848, a tak se ještě pokusím stručně vysvětlit Palackého profesní kariéru. Dlouho a úspěšně vydělával jako archivář, který velmi pečlivě třídil a zakládal historické listiny, pořizoval z nich kopie. Je dobré si uvědomit, že v tom světě bez kopírek pořídil za život tisíce ručních opisů a byly v jeho životě chvíle, kdy skoro ztrácel zrak. Už v roce svého sňatku začal vydávat Časopis Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách, který, s jistými peripetiemi, snad vychází dodnes. Postupně se také stal historiografem českých stavů, měl zřejmě dar diplomacie, získával postupně přístup do různých významných archivů. Byl u vzniku Matice české (1831) a také vytvořil projekt české encyklopedie, který ovšem završil až jeho zeť Rieger, vůdce národa.

Byly i spory o formu českého jazyka, bylo i drobné hašteření, které nebudu rozebírat. První část povídání o otci národa bych zakončil konstatováním, že Palacký prakticky od roku 1844 překládal z němčiny své Geschichte von Böhmen, tedy jejich první díl a roku 1848 vyšel česky první díl jeho vrcholného díla Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě.

Josef Hejna

***

Zobrazit všechny články autora