Jak jsem se stala redaktorkou – Kučerovci

Popovídat si s vedoucím skupiny Kučerovců nebylo vůbec obtížné. Stačilo sehnat si telefonní číslo a zavolat. Pan Hromas byl velmi ochotný, vstřícný a odpověděl mi na všechno, na co jsem se ho já – zvědavá- zeptala.

Protože žije v malé vesničce u Kolína, přijela jsem vlakem do Kolína a trochu s obavami jsem se rozhlédla před nádražím. „Najdete mě jednoduše, podle auta,“ zněla instrukce.

A fakt, vůbec to nebylo těžké. Bílá dodávka, pomalovaná palmami a nápisem Kučerovci byla k nepřehlédnutí. První otázky jsem vychrlila ještě v autě, ptala jsem se a ptala, a pan Hromas trpělivě odpovídal.

Pokud si vzpomínám, skupinu Kučerovci milovat už můj děda- tenkrát to bylo v dobách jejich největší slávy. Teď už je jejich profesionální dráha o hodně skromnější, ale zpívají, hudbu milují a své věrné fanoušky neztrácejí.

Rok co rok vydají nové CD- ale přečtěte si to sami. Rozhovor s kapelníkem Kučerovců Janem Hromasem vyšel v březnovém čísle časopisu Doba seniorů. Pan kapelník věnoval i tři CD do soutěže časopisu a společně jsme vymýšleli otázku, na kterou by mohli čtenáři odpovídat. Nechávám ji v textu, odpověď v diskusních příspěvcích, tak zkuste hádat…

Název se měnil, krásná hudba zůstala

„Sny přicházejí cestou,“ říká kapelník Jan Hromas (64)

V malé vesničce kousek za Kolínem bydlí kapelník Kučerovců už více než dva roky. Původně rekreační chalupa se stala jeho domovem. Spolu se dvěma psy a houfem slepic si uprostřed přírody dál plní své muzikantské sny.

Jak je to tedy se vznikem a jménem Kučerovců, pane Hromasi?
S domorodou filipínskou a kubánskou hudbou, která se stala naší kapele osudovou, se pan Václav Kučera seznámil při svém totálním nasazení ve druhé světové válce. Naprosto ho okouzlila. Uměl hrát na trubku, později se naučil hrát na havajskou kytaru a spolu se zpěvačkou a svou budoucí ženou Martou založili hudební skupinu. Vznikla 1. listopadu 1946, a přestože se ještě mnoho let nejmenovala Kučerovci, považujeme ji za svou. Vloni v listopadu jsme oslavili 66. výročí jejího vzniku. Původní anglický název začal v padesátých letech vadit, v osmdesátých letech se naopak přežil nový název socialistický. A náš dnešní název? Lidé nám začali říkat Kučerovci už dávno před tím, než se to jméno stalo oficiálním. Daleko důležitější ale je, že se naše hudba nikdy nezpronevěřila svému zakladateli Václavu Kučerovi ani ideálům, s nimiž byla skupina založena. Přestože tu a tam překvapíme melodií nečekanou, většina písní vychází stále z týchž kořenů, tedy exotických romantických hudebních motivů vzdálených částí světa.

Skupina vznikla ještě dříve, než jste se narodil. Kdy jste se připojil?
Máte pravdu, Kučerovci byli slavní, dá se říci světoví, dávno před tím, než jsem vzal kytaru do rukou. Já jsem v dětství díky maminčinu rozhodnutí začal chodit „do piána“. Hudbu jsem měl rád odmalička, ale styděl jsem se tak, že jsem vždy zalézal pod stůl a zpíval odtamtud. To mě naštěstí brzy přešlo, a protože jsem se chtěl předvádět před děvčaty, vyměnil jsem piáno nejprve za fotbal a později za kytaru. Velkou zásluhu na tom měl i můj strýček, tremp celou duší. Vozíval mě do své chaty, kde se scházeli slavní trempští autoři, třeba Jára Motl a mnozí další. Strejda stmeloval lidi a to se mi moc líbilo, dostal jsem tam tu pravou školu trampingu. Později v učení jsem věnoval přesně polovinu svého kapesného na zaplacení učitele zpěvu a hry na kytaru. Vyučil jsem se, ale táhlo mě to k hudbě. Spoluzaložil jsem hudební skupinu Taxmeni, kterou dodnes vede můj dobrý přítel Jarda Čvančara. Bylo mi jen o málo víc než dvacet, když jsem se doslechl, že Václav Kučera hledá kytaristu. Nezaváhal jsem a zabouchal na dveře jeho bytu. Pozval mě dál, pohostil pstruhem a nechal zahrát. Stal jsem se součástí Kučerovců. Začátky pro mě byly víc než krušné. Když jsem po několika týdnech poprvé vystupoval, dodnes přesně vím, že to bylo v Litoměřicích, měl jsem taháky s texty domorodých písní na všech možných místech jeviště.

Takže vlastně historii Kučerovců od samého začátku ani moc neznáte…
Ale znám. A víte proč? Václav Kučera byl skvělý vypravěč. Když jsme jezdívali na koncerty, začal v Praze vyprávět a skončil až v Bratislavě. Mnoho historek znám právě od něj. Texty domorodých písní nám ze svých cest vozili dokonce i cestovatelé Zikmund a Hanzelka, mám tu od nich dodnes dvě sombrera, která stále používáme při svých koncertech. Oni dva vlastně pomohli tomu, že se Kučerovci dostali do povědomí lidí. V jejich pravidelných rozhlasových pořadech o cestování totiž zněla vždy na začátku a konci hudba nazpívaná Kučerovci, a to odstartovalo tu nečekanou popularitu. V šedesátých letech jsme plnili sály i fotbalové stadiony, byli jsme jednou z nejžádanějších kapel. Během naší kariéry se u nás vystřídaly více než dvě stovky hudebníků, zpěváků, tanečníků či konferenciérů.

Jaké to bylo, když jste po smrti Václava Kučery převzal jeho taktovku?
V době, kdy zemřel, byla kapela už za svým zenitem. Zdálo se mi, že spolu s ním odcházíme i my. Ale nevzdali jsme to. Přestože se o nás přestalo psát a zdaleka jsme nebyli tak žádaní, jako dřív, snažili jsme se jít dál a poprali se s tím. Hrajeme v relativně stálém složení, spolu se mnou i hudebníci Jan Pospíšil, Petr Kozel, František Schejbal. Zpěvačkou skupiny je má dcera Šárka, hezky nám to v duetech spolu ladí. A zpívat s námi začíná už i vnučka Míša. Zájem o nás se začal postupně vracet. Takovým paradoxem je, že jsme vlastně nikdy nekoncertovali v zemích, jejichž hudbu máme ve svém programu. Tak jako všichni ostatní jsme měli i my v době minulé problém vycestovat, a tak jsme mohli předvést náš program v Polsku, Maďarsku, Německu. Snažíme se ale zachovávat jazykovou čistotu originálních písní, máme indonéského korektora, který s námi vždy text prochází. Zpíváme španělsky, portugalsky, indonésky i havajsky. Odměnou pro nás je, když nás po koncertech vyhledají třeba mladí lidé z Latinské Ameriky, kteří u nás studují, a děkují nám, že měli dvě hodiny pocit, že jsou zpátky doma. Prozradím vám kuriozitu. Jeden z našich fanoušků, znalec havajského jazyka, dokonce sestavil havajsko-český slovník a vydal ho v počtu dvou kusů – jeden pro sebe a druhý pro mě. Prý kdo jiný by ho potřeboval. Mám ho tu v knihovničce.

Jak je to s vašimi fanoušky, jsou věrní?
Máme náš fanclub, jednou měsíčně pořádáme v Praze klubové pořady pro své příznivce. Našemu nejmladšímu členovi je 6 let, zapsat ho přišel dědeček. Prý až vyroste, bude naším zvukařem. Naše čestné členy máme i v daleké cizině, Čechy žijící v Austrálii, v Kanadě, v USA. Máme i partu slepých příznivců v Chebu, vyrážejí za námi pravidelně do Prahy. Jeden náš člen pracuje v Hamburku jako taxikář. Má už dopředu zamluvená všechna naše CD, pouští je pasažérům a baví se jejich reakcemi. Dává jim hádat, odkud zpěváci pocházejí. Na Čechy nepřijde nikdo. Většina našich příznivců je přibližně v našem věku, ale přicházejí i mladší, poprvé třeba náhodou, ale osloví je rytmická, temperamentní hudba a zůstávají. Jsme našim fanouškům vděčni za jejich přízeň a snažíme se je nezklamat. Jsou písničky, bez nichž se neobejde žádný koncert, takové Rege Rege, Cucurucucu, La Paloma nebo Ave Maria jsou prostě našimi ewergreeny.

Jaké máte plány?
Víte, já raději moc neplánuji. Své sny uskutečňuji tak nějak cestou, za pochodu. Prostě mě něco napadne, a já za tím jdu. Většinu našich CD jsme vydali až po roce 1989 a přiznávám, ta alba jsou jako moje děti. Vždy, když vydáme CD- a je to práce tak na dva-tři roky- mívám takový útlum, nemusím pak hudbu poslouchat třeba půl roku. A pak mě něco nakopne, přijde další inspirace, a jede se dál. Naše poslední album vyšlo vloni v listopadu, jmenuje se Stříbrný vítr a bude pro posluchače trochu překvapením. Poprvé si mohou poslechnout slavné kučerovské melodie v češtině, otextoval jsem je trochu po svém. Píseň, která dala celému albu své jméno, je muzikálová, a to je v našem repertoáru opravdu zvláštnost. Ohlasy jsou zatím velmi příznivé a máme z toho radost. A jestli myslím na svého nástupce? Samozřejmě. Tak, jako kdysi předal Václav Kučera pomyslnou taktovku mně, předám ji já, až přijde čas, své dceři Šárce.

Pane Hromasi, dovolte ještě závěrečnou otázku. Co si myslíte o dnešních seniorech?
Já se o ně nebojím. My senioři jsme ještě vyrostli na zdravé stravě, pamatujeme časy, kdy se mléko nabíralo sběračkou ze štoudve, kdy se máslo krájelo z velké hroudy a balilo do pergamenu. Pamatujeme čistý vzduch a nezkaženou přírodu, umíme si se životem poradit. Přál bych vašim čtenářům, nám, i našim posluchačům, aby už zase pořadatelé pořádali, aby lidé zase dostali chuť zazpívat si, pobavit se, aby neměli existenční starosti a blbou náladu. Aby si užívali radosti ze života. Doufám, že se toho dožiju.

Eva Procházková
Foto z archivu Kučerovců

Anketní otázka (už ne soutěžní - odpovědi vkládejte do komentářů):
Co znamená název jedné z nejslavnějších písní Cucurucucu?
- kyky ryký - mňau mňau - vrkú vrkú

Další články autorky