Kytarista Lubomír Brabec

Možná si někteří z vás vzpomenou na můj rozhovor se sklářskou výtvarnicí Vladimírou Tesařovou. Na jednu z otázek odpověděla, že chystá unikátní skleněný reliéf sv. Jana Nepomuckého na most přes Otavu ve vesničce Čepice u Sušice. Že ji o to požádal Lubomír Brabec, který má k té vesničce velmi osobní vztah a udělal vše pro to, aby ta soška stála.

To a nejen to se stalo důvodem, proč jsem zvedla telefon a zkusila se v létě loňského roku dovolat našemu slavnému kytaristovi. Byl velmi vlídný a s mou žádostí o rozhovor souhlasil. „Ale bude asi problém, paní redaktorko, já v létě bývám velmi často na Šumavě.“ „To není problém,“ zajásala jsem, „my tam v létě o dovolené pobýváme taky.“

A tak jsem v jeden srpnový večer přijala pozvání na chalupu pana Lubomíra Brabce, a u limonády na terase na břehu Otavy vznikl tento rozhovor.

„S věkem pro mne získávají skladby hlubší rozměr…“

Lubomír Brabec je náš kytarový virtuos, odborné kritiky ho řadí k nejbrilantnějším světovým interpretům. Se svou kytarou už procestoval téměř celý svět, všude slavil velké úspěchy. Narodil se v Plzni 21.května 1953, žije v malé šumavské vesničce Čepice. Když jsem v domluvenou hodinu stanula před jeho chalupou, dveře byly otevřené a zevnitř se ozvalo: Pojďte dál. Sedli jsme si na terasu s výhledem přímo na Otavu a já jsem se začala ptát.

Jsme časopis pro seniory, a tak na vás hned na počátku prozradím, že příští rok oslavíte šedesátku. Berete to jako zastavení, ohlédnutí, rekapitulaci?
Jubileum je vždycky významné, a čím je člověk starší, tím významnější. Určité ohlédnutí je to pokaždé. Šedesátku se chystám oslavit velkým turné, kdy pod názvem Raymond Weil Tour 2012 uspořádáme dvanácti koncertů po celé Moravě. Samozřejmě přidáme ještě koncert v Praze. Raymond Weil je velkým hudebním mecenášem, švýcarský výrobce luxusních hodinek. Podporuje nejen mladé talenty, ale také proslulé hudebníky. Je pro mne velká čest, že si vybrali právě mě. Samozřejmě bude i soukromá oslava, ale tu jsem – přiznám se – zatím nepromýšlel.

Plánujete zvolnit své životní tempo?
Určitě. Člověk už nezvládne to, co dřív. Když jsem byl mladší, dokázal jsem na otočku zajet do Španělska, odehrát koncert a vrátit se domů. Tak to už teď nedělám. Na regeneraci potřebuji více času, a taky musím daleko víc pracovat. Dříve jsem třeba celé léto nehrál, a pak jsem se během čtrnácti dnů dostal zpátky do formy, teď už musím hrát a procvičovat prsty každý den, jinak by mě přestaly poslouchat. Sportovat se snažím dál, ale ubírám. Jak se říká – všeho s mírou.

Některé vaše aktivity prozrazují, že máte velmi dobrodružnou povahu. Povězte nám, jak to bylo s tou Antarktidou…
Antarktida byla mým klukovským snem, knihy o polárnících jsem četl moc rád. A pak jsem jednou potkal Jaroslava Pavlíčka, našeho významného polárníka. Vyprávěl jsem mu, jak na sobě zkouším jeho návody na přežití v extrémních podmínkách a on řekl, že bych byl ideálním účastníkem jeho expedice. Domluvili jsme se velmi rychle a rozhodli se, že tam uspořádáme koncert pro obyvatele výzkumných stanic. Byl to historicky úplně první koncert v těch místech a byl velmi úspěšný. Odehrál se na lodi Greenpeace, natáčela ho japonská televize. A vůbec to nebylo tak, jak jsem se zprvu obával – že budu v rukavicích hrát tučňákům někde na ledové kře. Antarktida mě uchvátila, byl jsem tam od té doby už dvakrát znovu, a kdyby mi to někdo nabídl, jel bych tam klidně zítra…

Vraťme se do vašeho dětství. Kdy jste objevil kouzlo kytary?
Ve třech letech jsem vzal kytaru a zkoušel na ni hrát smyčcem, jak jsem to viděl u tatínka, který byl kontrabasista v opeře. Později, v šesti letech, jsem jako většina dětí z hudebních rodin začal chodit do houslí. Když mi bylo třináct, usoudil jsem, že na housle holky nesbalím a uprosil jsem rodiče, abych mohl vyměnit housle za kytaru. Měl jsem štěstí na skvělého učitele Jiřího Knoblocha, který mi ukázal, jaké krásy dokáže kytara zahrát a pomohl mi proniknout i do tajů klasické hudby vůbec – a byl jsem ztracen. Moje cesta vedla na konzervatoř do Plzně, později do Prahy, stal jsem se hudebníkem. Objel jsem s kytarou téměř celý svět. Myslím, že tatínek měl radost.

Zůstal vám některý váš koncert ve vzpomínkách navždy?
Byly koncerty, například ten v Antarktidě, na které se zapomenout nedá. Bylo ale mnoho významnějších- když vám tleská zaplněná Avery Fisher Hall v New Yorku nebo londýnská Wigmor Hall… Velmi krásná pro mě byla léta, kdy jsem mohl společně koncertovat se svým profesorem Milanem Zelenkou, kterého jsem si vždy velmi vážil. To byl vlastně můj splněný sen. A taky rád vzpomínám na své partnery, od kterých jsem se mnohému naučil. Například každý můj koncert s Gabrielou Beňačkovou je pro mne obrovským zážitkem.

Jaké je věkové složení vašeho publika?
Kytara má jednu výhodu – umí na ni hrát skoro každý. Říká se, že už neplatí „Co Čech, to muzikant“, ale ono se to trochu posunulo. Není už módou zpívat ve sborech, ani nemuzicírují domácí kvarteta, ale u každého táboráku někdo na kytaru hraje, a mnohdy velmi krásně. Proto i složení mého publika je velmi různorodé, od nejmladších až po ty nejstarší. Z mého pohledu mezi nimi není rozdíl, vnímavě dokáží poslouchat všichni a jsou úžasní.

Jsou skladby, které hrajete už mnoho let? A hrajete je stále stejně?
Některé skladby, které hraji, jsem opravdu nastudoval již na konzervatoři. A postupně procházejí určitou transformací. Příkladem je skladba Chaconne, jedno z největších děl Johanna Sebastiana Bacha pro sólový nástroj, kterou mám velmi rád. Každých deset let se ji snažím znovu natočit a rozdíly jsou evidentní. Ve dvaceti takové skladbě člověk nemůže rozumět, vnitřně i technicky ji ve své interpretaci posouvám, věřím, že k lepšímu.

Vaším domovem se před čtyřmi lety stala Šumava, konkrétně vesnička Čepice u Sušice. Jak k tomu došlo?

Vlastně náhodou. Jako vodák jsem s přítelkyní vyplul na lodičce na dovolenou na Otavu. Když jsme projížděli tady okolo, všiml jsem si tohohle krásného baráčku. Ten by se mi líbil, povzdechl jsem. Je tu na ceduli nápis, že je na prodej, řekla ona. A tak jsme zastavili a koupili ho. Postupně jsem si uvědomil, že nemusím být v Praze každý den. Hrát, skládat, to mohu i tady, lépe, v klidu. Trávím tu většinu času, v Praze jsem vždy dva, tři dny, když si potřebuji něco zařídit. K Šumavě jsem měl hezký vztah od dětství – z Plzně jsme sem jezdívali lyžovat, chodit na túry. A teď se mi stala domovem, a já jsem tu rád.

Jako člověk, který stále něco vymýšlí a má vodu rád, jste se určitě pokusil zorganizovat nějaké vodácké akce. Mám pravdu?
Kdysi jsme s kamarády založili vodácký spolek a jednou z našich pravidelných akcí bylo vánoční splouvání Sázavy. Jezdili jsme v jakémkoliv počasí, klidně i mezi krami. Pokud byla řeka zamrzlá, táhli jsme lodě po ledu. Když jsem se nastěhoval sem, napadlo mě přesunout celou akci na Otavu. Já nemívám od nápadu k uskutečnění nikdy daleko, a tak jsme hned první rok vypluli s jednou lodí, druhý rok už jely lodě tři, vloni jich bylo dvacet. Uvidíme, kolik se nás sejde letos. Řeka má v zimě své zvláštní kouzlo, užíváme si to. Je fajn, když se lidé dají dohromady.

Socha sv. Jana Nepomuckého, jejímž jste takovým duchovním otcem, byla odhalena letos v květnu v Čepicích na mostě přes Otavu. Jak to celé začalo?

Seděl jsem s kamarádem tady u vody, dívali jsme se na most a já říkám – tady je tak krásně, chybí tu už jen nějaký svatý. A kdo jiný než sv. Jan Nepomucký, patron české země, vodáků, mostů. A nejlépe v životní velikosti.

A pak jste se sešel s Vladimírou Tesařovou ( rozhovor s touto skvělou sklářskou výtvarnicí ZDE )…
Naše seznámení bylo trochu kuriózní. Spolu se mnou vběhl do kostela v Dobré Vodě, kde je skleněný oltář paní Tesařové, i můj pes. Chtěl jsem ho vyhnat, a za mnou se ozval ženský hlas: Nechte ho být, vždyť je to taky boží tvor… Tak jsme se potkali. Když jsem jí vyložil svůj nápad, nejprve mě odmítla, že to nejde, postupně jsem ji zviklal. A jak vidíte, největší skleněná socha sv. Jana Nepomuckého na světě stojí. Je inverzní, její tvář vidí jak vodáci v Otavě, tak pěší na mostě. Její odhalení bylo velkou slávou, které se zúčastnilo přes dva tisíce pět set lidí, a to je na vesničku s necelou stovkou obyvatel opravdu velké množství. Na návsi sloužil Mši svatou českobudějovický biskup monsignor Jiří Paďour a soše požehnal. Úplně nejkrásnější na celé věci je to, že sv. Jan Nepomucký dostál svému poslání, totiž být mostem mezi lidmi. Čepické spojil, vesnička začala žít víc pospolu.

Sehnat na takový projekt peníze asi nebylo lehké…

Založili jsme Otavskou svatojánskou společnost, jejímž cílem bylo peníze zajistit. Vymysleli jsme, že lidé si mohou za určitý obnos koupit hvězdičku, která je součástí reliéfu, do každé jsou vyryta jména dárců. Dojalo mne, že mnozí se spojili dohromady, jen aby si hvězdičku mohli koupit. Už kvůli nim jsem byl rozhodnut, že celý nápad musíme dotáhnout do konce, prostě musíme. Uspořádali jsme také velmi úspěšný benefiční koncert spolu s Gabrielou Beňačkovou, Pavlem Šporclem, Karlem Vagnerem a Lucií Výbornou, také tam se vybralo hodně peněz. Díky všem dárcům a sponzorům jsme nakonec měli víc, než jsme potřebovali, přebytečné peníze jsme věnovali Domovu důchodců v Sušici.

Co vás čeká dále?
Nic „adrenalinového“ teď nechystám, ale člověk nikdy neví. Jsem pracovně velmi zaneprázdněn, ale to mi nevadí. Kytara mě nikdy nepřestala bavit, a i když mám spousty různých aktivit, na ni si čas udělám vždycky. Jak už jsem říkal na začátku, chystám sérii koncertů, na které se velmi těším. A když dovolíte, ještě se vrátím k soše sv. Jana Nepomuckého. Nádherné je, že vznikla díky českým lidem, žádné zahraniční sponzory jsme neměli, peníze z Evropské unie jsme nepotřebovali. Když se lidé spojí, dokáží velké věci.

Děkuji vám za rozhovor a přeji mnoho krásných chvil jak s kytarou, tak s lidmi kolem Vás.

Eva Procházková

Další články autorky