Rozhovor s Kennedym a Mývalou

Kennedy a Mývala žijí v místech, která jsou známá díky Zlaté horečce, v kanadské oblasti Yukon Territory. Mezi českými trampy jsou velice známí a nás zajímalo, jak se jim vlastně na Yukonu žije.

Ještě coby pravověrní čeští trampové byste možná nikdy neřekli, že legendární místa z dobrodružných knih Jacka Londona budou jednou vaším domovem. Jaké byly vaše cesty z komunistického Československa na Yukon?
K&M:
No, to by bylo na celou knihu, nebo vlastně dvě, protože já odjel do Kanady v šedesátém osmém z Rakouska. Mývala až o deset let později z Tunisu. Ta její cesta byla ale daleko dramatičtější a knihu o tom skutečně píše, takže až se najde i nějaký vydavatel ...

Jak se změnilo Yukon Territory za těch 30 let, co tam žijete?
K&M:
Záleží jak v čem... Přímo ve městě se změnilo hodně, hlavně pod vlivem stoupajícího množství turistů. Změnila se různá nařízení a zákony. Příkladně už nesmí po městě volně běhat psi, kteří dříve líně pospávali uprostřed křižovatek. Také není ve městě povoleno mít více než dva psy, musí být uvázaní a mít známku. Musheři se museli se svými smečkami desítek psů vystěhovat za město. Zakázali pít alkohol na veřejnosti, jeho prodej po zavírací době je omezen a pro mladistvé až od 19ti let do té doby nesmí ani vstoupit do prodejny Liguere storu. Dříve se smělo pít i při jízdě za volantem a prodával se v každém hotelu 24 hodin denně. Město rozšířilo hranice o nějakých 10km. Řada budov byla zrekonstruována nebo stržena. Vyasfaltována silnice, větší provoz z Whitehorsu do Dawsonu a pár set obyvatel navíc. Ulice jsou stále ještě prašné nebo rozblácené s dřevěnými chodníky, něco vyhořelo, něco se postavilo nové. Všechny budovy se musí stavět nebo opravovat v historickém kódu zlaté horečky. Život se také změnil. Dříve lidé méně pracovali a bylo víc zábavy, byli uvolněnější a přátelštější, na vše bylo dost času a nikdo nikam nespěchal. Posledních deset let se hodně rozjela propagace turismu, takže sem jezdí spousty lidí... Za léto až 40.000 a dokonce už občas i v zimě. S tím také přicházejí lidé, kterým se zde nelíbí, mají jediný zájem - vydělat peníze a zmizet.

Kennedy s královským lososem

Jinak je ale většina území Yukon Territory neobydlena jako před sto lety, na pokraji města se potulují stále ještě medvědi, losi a rysové... někdy zabloudí i do ulic. Zimy jsou mírnější, ale ještě občas přijde studená vlna s -50C. Prostě vše se mění jako všude (k horšímu) tady snad jen o něco pomaleji.

Jak daleko je váš srub od Dawsonu?
K&M:
12km v údolí Klondyku na Bear creeku. Je z doby zlaté horečky, tedy 1896-1899 a původně to byly vlastně sruby dva. Když převzali těžbu zlata velké společnosti a obrovskými bagry převraceli celé okolí Bonanzy, tyhle dva sruby rozebrali, převezli na Bear creek a postavili z nich jeden větší. Ubytovali v něm rodinu jednoho z inženýrů společnosti, to byl Bear creek - několikatisícové město a protékala tam ještě řeka Klondyke. Po několika záplavách srub v roce 1920 přestěhovali od břehu výš do stráně. Já jsem k němu přistavěl další polovinu když se narodil Misha, ale elektřinu a vodu jsme neměli ještě dalších osm let. Vystačili jsme s dešťovkou a sněhem, topili dřívím, vařili a svítili propanem...

Bydlíte pořád v jednom a tomtéž srubu? Kdo ho stavěl?
K&M:
Kdo ho postavil už asi nezjistíme, ale dostali jsme fotky od lidí, jejichž maminka se tam narodila v roce 1916. Poslední dobou, když jsem jezdil v zimě do Česka a Mývala tu byla sama s dětmi, přestěhovali se o 6km dál na Rock creek, kde máme srub lépe vybavený, topení mimo dřeva - naftou, vana v koupelně a několik pokojů v patře, školní autobus před domem a sousedi přes ulici. Mně se tam nelíbí, tak jim stále utíkám domů na Bear creek :)))

Mishův první závod, když mu byly dva a půl roku

Tenhle postavili poměrně nedávno, snad před 30ti lety, když zde existovala Christian Comunity. Náboženské sdružení lidí, kteří žili v uzavřené společnosti z toho, co si vypěstovali a vyrobili. Byli téměř soběstační s vlastní školou a vlastními zákony. Po čase, když potřebovali více prostoru k osídlení a půdu k farmaření, vše prodali a odstěhovali se jinam.

Dneska máte sněžný skútr. Mívali jste taky psí spřežení?
K&M:
Kluci si koupili první skidu ze sběru láhví, asi před sedmi roky. Byla to hodně stará mašina a v dost špatném stavu, vydržela jim dvě zimy. Pak si koupil Olin svoje a lepší, když si vydělal o prázdninách mytím nádobí v restauraci.
Psy jsme měli celá léta, dokud byli kluci malí a já jezdil na dříví. Většinou 6-7 malamutů. Vozil jsem s nimi dříví pokácené v okolí a Misha jezdil od svých dvou let pravidelně se mnou s jedním, později dvěma psy. Ve dvou a půl letech také už vyhrál dětské závody s jedním psem a pak každý další rok až do doby, kdy začal jezdit s celým týmem.

Mývala s šestiměsíčním malamutem Baro

Mývala byla už v té době hodně nemocná a unavená, ale někdy jsme si ještě vyjeli všichni. Já se třemi, Mývala a Misha se dvěma. Když se narodil Olin, dal jsem kočárek na lyže a maminka ho vozila s dvěma psy na procházku. Léta jezdili s jedním nebo dvěma psy kilometr k zastávce na školní autobus. Psi byli vycvičení, aby se vrátili sami a odpoledne zas po zapřažení sami běželi k autobusu pro děti. Olin se radši nechal vozit od bráchy, ale o weekendech jsme si ještě někdy zajeli ven udělat oheň a upéct buřty.
Pak přišly počítače a byl konec, už je nebavilo chodit ven. Za pár let jsem začal mít problémy se zády a kyčlemi. Tak jsme museli kupovat dříví, měl jsem nějaké operace a na psy už nebyl čas ani fyzička... Teď máme jen jednu fenu, malamut-vlk a jejího syna.

Jeden váš kamarád prý našel zlatý nugget asi za 20.000 USD. Bývají takové nálezy časté?
K&M:
Velice výjimečně. Tohle byl nuget kolem 16 uncí, to je půl kila. Většina nugetů je tak do 1 unce (32g). To měli dobře spočítáno už v době, kdy stavěli "dredge", ty obrovské bagry na zlato. Síta byla na maximální velikost 2,5cm. Co bylo větší, šlo zpátky do odpadu, ale těch větších nugetů bylo tak málo, že se jim ztráty vyplatily proti množství zbytečně zpracovávané zeminy, takže v těch přepraných haldách kolem ještě pár velkých nugetů bude.

Jak často jezdíváte do Česka?
K&M:
Dříve tak po třech letech vždy celá rodina. V jedenácti tam letěl Misha sám na skautský tábor a posledních pár let jsem musel jezdit zase já každý rok kvůli dědečkovi, bylo mu 92 let...

Jak jsi, Kennedy, snášel běhání po českých úřadech?
K&M:

Mývala, Kennedy a malý Misha na celosvětovém trampském potlachu ve Švýcarsku

No koment...... ještě s tím nejsem hotový, ale zase abych nekřivdil, občas člověk padne na kouzelnou vílu (nebo babičku) co jedním mávnutím razítka dokáže zlikvidovat několikaměsíční práci celé armádě byrokratů.

Peče Mývala český chleba?
K&M:
Chleba i rohlíky... chleba dvě šišky týdně a je lepší než z některých pekáren v Česku. Zásadně ho dělá rukama a peče na plechu v troubě. O domácí pekárně nechce ani slyšet.

Co musíte během krátkého yukonského léta stihnout, abyste byli připraveni na zimu?
K&M:
Všechno, nebo aspoň co se dá... V prvé řadě pro nás léto znamená "fishing", tedy tah a lov lososů. Takže koncem dubna hned jak sleze sníh začít s údržbou lodě, motoru a sítí. Pak to odvézt do města na řeku a vyčistit mrazáky.
Některé práce si nechávám, že je udělám určitě už tohle jaro (léto) až bude teplo. Jiné zas určitě tuhle zimu jak nebudu mít co dělat. No pak jsou práce, co se dělat musí ať v zimě nebo v létě a tak stále není čas. Dřív to bylo hlavně dříví, toho jsem nikdy nestačil udělat dost dopředu. Teď mi to doktoři nějak nedoporučují, ale stejně je na všechno čím dál míň času ... (všimli jste si toho taky, nebo je to jen u nás?) tak dříví kupujeme. No a pak auto, nebo auta ..... máme jich několik a většinou se mi daří na střídačku alespoň jedno udržovat v provozu. Barák, to každý zná.... střechy, okapy, okna, těsnění, izolace, občas vyheverovat některou stranu nahoru nebo spustit níž, podle toho jak se zrovna pohne permafrost (trvale zmrzlá půda). To se pak otevírají dveře samy nebo zas nejdou otevřít vůbec...

Jenom malý kousek zlata. Nevadí, však my se uskrovníme

Začátkem července se stěhujeme na řeku Yukon, do našeho rybářského campu asi čtyřicet mil po proudu. Nedaleko je historická vesnice Forty mile, dnes opuštěná. Do Dawsonu je to 4 hodiny lodí proti proudu. Dříve jsme tam vlastně trávili celé léto... Od května do srpna jsme žili s dětmi a smečkou psů v malinkém sroubku 4x3m, stanech a kuchyňském přístřešku. Do města jsme jezdili jednou za týden či dva a živili se převážně rybami. Poslední dobou, když Mývala nemohla už kvůli zdraví snášet život v buši, zůstávala doma vždy s jedním z kluků a já jezdím s druhým jen v týdnu. Do toho pak ještě přijdou návštěvy, zpracování a prodej lososů, občas něco nepředvídaného... V půli srpna, když končí tah, kolem půlnoci už bývá tma a po ránu jinovatka, to už vlastně začíná zima... No a zase jsme nic nestihli !!!

Kennedy, ty máš licenci na lov lososů, kterou nezíská úplně každý. Jak lososy lovíš a dokáže vás to uživit?
K&M:
Mám komerční licenci, to znamená, že mohu lovit na prodej. Je jich 25 v okrese. Ano, nové se už dnes nevydávají, takže se dají jen odkoupit nebo zdědit. Jinak si ale každý může nalovit určité množství lososů pro vlastní spotřebu a indiáni neomezeně. My lovíme do sítí, které se natahují do zátok s větším vracákem. Síť je jedním koncem připevněná na břehu a druhý konec je zakotven tak, že odděluje horní části zátoky od řeky. Ryby, které plavou podél břehu, se chytí do sítě, když se chtějí vrátit do proudu. Sítě jezdíme kontrolovat většinou 3-4 x denně, ale když tah vrcholí, tak i šestkrát za 24 hodin. Je to pěkná honička, protože to znamená, že se v campu sotva otočíme. Dáme ryby do ledu, vypijeme si čaj a jedem znovu. V noci se střídáme, jezdí jen jeden, takže druhý si může trochu zdřímnout. Každé dva až tři dny úlovek vykucháme a odvezem do města do restaurací, campingů a zlatokopeckých campů, co zbude dáme do mrazáku na prodej po sezóně a na příští jaro.

Olin pomáhá ve fishcampu s menšíma rybama

Dokud byla v Dawsonu mrazírna, kde ryby vykupovali, daly se na tom vydělat docela slušný peníze. Vlastnil to místní indiánský kmen Han. Když jim to ale po pár letech stát přestal dotovat, tak to zavřeli. Dnes bych tím už bez důchodu rodinu neuživil, ledaže bychom jedli celý rok mražené lososy. Minulý rok se nesmělo například vůbec lovit, protože byl slabý tah a jiné roky máme povoleny jen dva až tři dny v týdnu a to je pak těžké si udržet stálé zákazníky. Restaurace musí mít zajištěny pravidelné dodávky na celou sezónu, ale zda my budeme smět lovit, se dozvídáme každý týden jen 24 hodin předem.

Stalo se vám už, že se jste kvůli mrazu byli odříznutí od světa?
K&M:
Každou zimu přijde nejméně jedna studená vlna. Mývala o tom dokonce napsala pěkné vyprávění. Je pravda, že poslední dobou jsou zimy celkově mírnější v průměru kolem -20 až -25C, ale když přijde studená vlna, většinou to bývá v době úplňku, může teploměr spadnout pod -50C. Už jsme zažili i -56, to naštěstí netrvá dlouho, většinou se oteplí během dvou tří dnů na nějakých -45 nebo -40C, to ale už může pak trvat i několik týdnů...

Nakolik jste soběstační? Myslím jídlo, elektřina, voda atd.?
K&M:
Správná otázka by zněla "bez čeho se dá přežít"? Základních potravin máme vždy zásobu prakticky na celou zimu i déle. Pochopitelně, když se ochladí ovoce, zelenina, mléko, vejce s tím se musí šetřit, protože nevíme, kdy budeme zas moci jet do obchodu. Na druhou stranu se bez toho dá přežít... pár týdnů určitě. Voda je důležitá, ale celá léta jsme používali dešťovku a v zimě sníh, takže nás zas tak moc nevyvede z míry vyschlá studna, jako právě tuto zimu. Je zajímavé, jak se člověk naučí s vodou šetřit, když musí pracně každou kapku nanosit a roztát. Čistá voda třeba od opláchnutí ovoce se použije na mytí nádobí a pak do žrádla pro psy. Máme v koutě káď, do které se denně přidává několik kbelíků sněhu, takže je stále plná a studená, vlastně na pití ji dáváme přednost před městskou chlórovanou. Dřív jsme měli baterie a sluneční panel a pro nejhorší případy generátor, s tím jsme vystačili asi dvanáct let. Posledních osm let máme elektřinu i telefon, rychlý internet a někdy i tekoucí vodu.

Medvěd pod oknem (u lednice)

Máte dva kluky v podstatě už dospělé. Chtějí zůstat v Dawsonu nebo je láká městský život?
K&M:
Misha byl po maturitě zatím asi půl roku na cestách v Evropě a Asii. Dnes studuje počítače na universitě ve Whitehorsu a nemyslím, že by byl k Dawsonu nebo Yukonu nějak zvlášť připoután. Vlastně je spokojený všude, kde si může zapojit „kompjůtr“ a další cestování si po ukončení školy plánuje spojit s prací na počítačích.
Olin zatím tvrdí, že rozhodně tady žít zůstane, i když by se rád podíval trochu po světě. Miluje přírodu, lov, camping prostě volný život v přírodě. I když není rozhodně samotář, bez velké společnosti se docela dobře obejde líp než bez lesa.

Přes léto k vám zavítá hodně návštěv z Česka. Máte tak bohatou návštěvnost pořád stejně rádi? A koho vídáte nejraději?
K&M:
Návštěvy si u nás odjakživa podávaly dveře každé léto. Zvláště po osmdesátém devátém roce sem přijel snad každý, kdo snil o Yukonu už od mládí. Tehdy tu byly vyloženě návaly... běžně sto dvacet i víc lidí za léto. K podzimu už to bývá náročnější, hlavně protože se blíží zima a není moc času na posezení u pivka nebo běhání po okolí. Někteří přijdou jen na skok, jiní se zdrží pár dnů, některé rádi přivítáme znovu, jiné už víckrát nemusíme. Jednou nám napsala nějaká holka, že by chtěla zažít praskání ledu na Yukonu, jestli by se mohla zastavit tak na týden. Když nás po roce opouštěla, byli jsme velice dobří přátelé... dnes je provdaná na Aljašce a stále jsme v kontaktu.

Čeští trampové ve Snake Pitu

Jindy jsme ale zas přišli o pár stovek, co jsme měli v peněžence odložené v koupelně. Zjistili jsme to až po odjezdu návštěvníků, které jsme dva dny živili a vozili po okolních památkách...... takže člověk se stále učí.
V roce 1991 uspořádal trampskou akci "Přechod Chilkootu 91" kamarád Wimpy z Toronta a to jich přijelo přes 70 najednou. V roce 2003 přitáhla po řece Yukonu flotila sedmdesáti lodí nějakých 160 trampů, to se ozývaly české písničky ze všech barů a indiáni už volali "umííí". Jinak se občas stavují různé cestovky, se kterými jsme se spřátelili, jednotlivci, kteří sem přijeli a doslechli se, že zde žijí nějací Češi, nebo kteří o nás slyšeli už doma z televize nebo knížek o Aljašce a Yukonu.
Samozřejmě nejmilejší návštěvy jsou kamarádi trampové, se kterými jsme kdysi jezdili na Brdy, Berounku a Sázavu, snili o Canadě, Aljašce, o sněžných pláních severu i zlatých polích Klondyku. Kamarádi, se kterými jsme se třeba nikdy dřív nesetkali, ale stačí pár slov, pár písniček a víme, že jsme mezi svými, že jsme jedné krve .....

Pro leckoho to bude asi překvapení, ale tak jak je v Česku běžný vepřový guláš, na Yukonu je asi běžný medvědí guláš. Že si ti medvědi nedrží od vás větší distanc?
K&M:

Misha pomáhal kuchat medvěda ve 4 letech

No není to tak docela... většina Kanaďanů medvědy vůbec nejí, ale v naší domácnosti to platí určitě. Medvěd je všežravec v mnohém podobný praseti a taktéž může mít Trichonosu (svalovce), pro jistotu z něj zásadně neděláme steaky, ale pouze guláš, roštěnky, pečené, prostě jídla, ve kterých je maso důkladně uvařené či upečené, takže nemůže dojít k nákaze. Také používáme stejné recepty jako na vepřové maso. Pokud jde o ty bájné "medvědí tlapy a´la "Old Shaterhand", je to stejné jako vepřové nohy ... kůže a kližky. Yukonský černý medvěd je podstatně menší, tak 120-200kg a žije jich tu asi 70.000, skoro jednou tolik co obyvatel. Živí se většinou rostlinou stravou, rybami, drobnými hlodavci, mršinami a v okolí měst a campů odpadky. Čas od času dojde k napadení lidí, ale případy končící úmrtím jsou velice výjimečné. Většinou je to zaviněno špatně uskladněnými potravinami, nezlikvidovanými odpadky, nebo překvapením, zvláště u medvědic s mladými. Grizly je útočnější při ochraně svého teritoria nebo je právě na lovu, i když člověku se také povětšinou vyhne, mál-li možnost. Na rozdíl od černého medvěda se probouzí hlady několikrát za zimu a loví. Většinou se ale zdržuje dál od civilizace.
Ročně je povolen odstřel dvou černých medvědů na osobu (jeden na jaře a druhý na podzim). Náš potok se nejmenuje Medvědí zbůhdarma. Jeho údolím vede jakási medvědí magistrála. Každé jaro a podzim tudy procházejí medvědi přes údolí Klondyku od jihu k severu a na podzim zas zpět a tak se jich vždy pár u nás zastaví podívat po něčem na zub. Většinou rozhází odpadky z popelnice, jeden prokousal klukům pneumatiky na kole a koloběžce, nebo mi sežral na verandě připravené krmení pro psy. Pokud jsou moc dotěrní tak je většinou pozveme dál a uložíme do mrazáku. Minulý rok mi dokonce jeden rozlámal dveře u lednice jak moc tam chtěl. Prostě, když nás navštíví, tak těm ostatním už to nerozkecaj.....

Kdosi v Dawsonu prý vyrábí kánoe tradičním způsobem z březové kůry. Musí to být úžasná věc na pohled i na omak. Z jak velkých plátů kůry loď vyrábí a dá se s nimi skutečně plout jako s jinými kánoemi?
K&M:
Ano, zabývá se tím Halen Repetigny, Francouz, který žije v buši na řece pár mil od Dawsonu. Je to známý yukonský výtvarník, zvláště jeho olejomalby jsou známé dnes už po celé Kanadě. Kánoí vyrobil několik, myslím, že podle designu indiánů z východní Kanady. Jednu dokonce pro Dawsonský tým do nějakých závodů (asi 10ti místnou). Jeli na ní regatu, týden po Yukonu a Porcupine river. Malá, asi čtyřmetrová kánoe, jaká je zavěšená nad barem ve "Snejkpitu" stála majitele 3000$. Je asi z metrových plátů březové kůry, přišité na smrkovém žebrování houžvemi ze smrkových kořenů. Švy jsou zalité pryskyřicí a je zdobena přírodními barvivy. Všechny svoje výrobky dopravil Halen do města osobně po řece.

Za mnou údolí Klondyku a dozadu Bonanza

Mývalo, ty ses úspěšně podílela na určení místa posledního odpočinku Jana Eskymo Welzla. Na základě čeho jste pátrali?
K&M:
Všechno začalo zjištěním, že v údajném hrobě je pohřben Ital Fageti a podle záznamu nebyl vůbec Welzl na katolickém hřbitově pochován, jak se původně všichni domnívali (byl katolík). Podařilo se mi najít záznam z nemocnice a záznam o jeho pohřbu na obecním hřbitově. Tam ale udělali už před pár lety úklid tak osobitým způsobem, že popadané kříže naházeli na hromadu a zapálili je. Na rozdíl od katolíků, zde neexistoval plán hrobů a pohřbívání bylo dost nesystematické, většina hrobů není ani rozeznatelná, nedalo se tam už nic najít. Uložila jsem ho nakonec pod krásný strom mezi lidi, o kterých jsem věděla, že zemřeli v témže roce. Přesné místo hrobu se už nikdy nezjistí. Bohužel i okolo tohoto hrobu byla spousta nesrovnalostí a zlé krve.

Co pro vás znamená tramping?
K&M:
Životní styl... oba jsme vlastně na trampu, co jsme opustili republiku. Já odešel z Česka v šedesátém osmém a vandroval po Kanadě a USA nepřetržitě. Občas zajel na zimu do Latinské Ameriky nebo Tichomoří. V 76tém jsem jel do Jugoslávie na setkání s maminkou a pak jsem se dva roky vracel vlaky, autobusy, stopem i na soukromých jachtách, přes Asii, Austrálii a Pacifické ostrovy. Když si člověk vydělává cestou, tak se to holt protáhne…
Mývala opustila zájezd Čedoku do Tunisu v roce 1978 (dodnes mi vyčítá, že jsem tam na ni nepočkal). Žila a jezdila téměř dva roky po Tunisu a Egyptě, když čekala na vyřízení emigrace do Kanady. Z Toronta se pak po čase vydala dál na západ a tak jsme se poprvé setkali na potlachu ve Vancouveru na jaře 1985, když jsem se vracel z Mexica. Slíbila, že se u mně zastaví o dovolené cestou na Alasku...
…je to ta nejdelší návštěva, která se zde stavila... už třiadvacet let.

Co na Yukonu máte rádi nejvíc?
K&M:
Skoro všechno, lidi, přírodu, volnost, ale hlavně možnost žít si život po svém.

AHOJ K & M

Ctirad Oráč

Daleko víc toho najdete v knize Trvalé bydliště Klondike, kterou vydalo nakladatelství Outdooring.cz