Mariánské Lázně a Miroslav Horníček

Přijměte tento článek jako vzpomínku na Miroslava Horníčka k jeho výročí. (red)

Když jsme z domova vyjížděli na relaxační týden do Mariánských Lázní, bylo léto přesně v půli. Plán na novinářskou část této etapy dovolené už jsem měla dávno promýšlený, těšila jsem se.

Mariánské Lázně jsou plné nádherných památek, zajímavých příběhů, historie tu dýchá z každého lázeňského domu, z každé sochy, pomníku, tryská z každého léčivého pramene.

Vybrala jsem si Miroslava Horníčka. Proč? Já vlastně ani nevím. Vzpomněla jsem si, jak jsem rok před tím stála u jeho pamětní desky na lázeňském domě Svoboda. Věděla jsem, že tu pobýval mnoho let, vždy ve stejnou dobu, ve stejném pokoji, že tu psával své povídky. A tak jsem si řekla: Co kdybych prošla Mariánskými Lázněmi v jeho stopách… Co tu měl nejraději? Kam chodíval?

Pamětní deska M.Horníčka na lázeňském domě Svoboda

Vzala jsem si na pomoc jeho knihu „Vyznání Mariánským Lázním“, a hned jsem si podtrhla jednu z prvních vět - „Pro mne se toto město vznáší, miluji to město v lese a les ve městě…“

Nejraději tu chodíval jen tak, bez cíle, odnikud nikam. Určitě ale taky sedával na některé z mnoha laviček v parcích, možná i na té v zákoutí u sochy J. W. Goetha a jeho Ulriky, kde tak ráda s knihou sedávám i já. Určitě, jako každý, ochutnával a pil vodu ze zdejších lázeňských pramenů. Ale kde přesně? Nevěděla jsem.
 

J.W.Goethe a jeho Múza

Už doma měsíc dopředu jsem přemýšlela, koho se zeptat, a pak mě to napadlo. Třeba v tom lázeňském domě pracuje někdo, kdo si na něj pamatuje- nějaký vrátný, lázeňská, spolupacient- vždyť tam jezdil 26 let, rok co rok, na měsíc. A tak jsem jen tak, nazdařbůh, napsala do lázeňského domu a napjatě čekala, jestli se někdo ozve.

Lázeňský dům Svoboda

A představte si, ozval se. Pan primář MUDr. Pavel Knára! Napsal, že byli kamarády, a že si se mnou o něm velmi rád popovídá, má na něj spoustu krásných vzpomínek. Má fotografie, dopisy, obrázky, Miroslav Horníček mu daroval několik ze svých koláží, jimiž se zabýval v posledních letech života.

Pan primář mu věnoval i jednu z kapitol své knížky „Jak jsem potkal lidi“, v níž vzpomíná na své slavné pacienty. A tak jsme se sešli.

Pan doktor Knára vyprávěl a mně před očima vyvstával Miroslav Horníček- ne umělec, herec, spisovatel, ale Miroslav Horníček- člověk. Dozvěděla jsem se o jeho pověstné hůlce, která v rukojeti skrývala štamprličku, o jeho toulkách nádhernou krajinou skřítků a rusalek v nedaleké chráněné krajinné oblasti Kladská, krajině rybníčků, rašelin, divokých kachen.

Chráněná krajinná oblast Kladská

Vzpomínal na přátelská posezení se starousedlíky i pravidelnými hosty, na grilovačky, při kterých se dlouho do noci vyprávěly příběhy z umělecké branže. Pan primář mi prozradil, co jsem nevěděla. Kdysi v proslulých Hovorech H se pan Horníček zmínil, že miluje červené víno.

A od té doby, ať přišel kamkoliv, všude ho uctívali červeným. Jenže to byla jen umělecká nadsázka, která se hodila do příběhu, ve skutečnosti měl rád bílé, ale to málokdo věděl.

A tak s panem primářem sedávali spolu na terase jednoho z lázeňských podniků, popíjeli bílé a povídali si o životě dlouhé hodiny. Klasickým vtípkem pana Horníčka bylo, že svou útratu platil zásadně dvoukorunami. Na rady lékařů už moc nedal, Křížový pramen, který měl doporučeno pít, sice občas ochutnal, ale jinak… Navzdory svému poměrně vážnému zdravotnímu stavu se ale dožil vysokého věku 85 let.

Velkou pýchou Mariánských Lázní je Zpívající fontána na lázeňské kolonádě. Uchvátila i Mistra, v jednom rozhovoru se přiznal, že ho dojala k slzám. Sedl a napsal nádherný dvoustránkový text „Vyznání vodě“. Nikde jsem ho nemohla najít, pan primář ho ale měl, ofotil ho a věnoval mi ho. Tady je krátký úryvek:

„.. Je cosi milostného v těchto místech, génius jeho koutů, síla, která dává Goethovi zapomenout na jeho věk, síla, která dává prstům Chopinovým schopnost tkát něžná krajkoví hudby, síla, která dává tryskat vodám zdejších pramenů. Živým a životodárným vodám a která tu zvedá i Tvoji vodu v opojných a opojených křivkách, fontáno…“

Zpívající fontána

Pan Horníček každoročně pořádal improvizované Hovory H i v místním divadle. Bylo vždy beznadějně vyprodáno a pamětníci dodnes vzpomínají.

Na kožené pohovce v kanceláři pana primáře se vršily mé poznámky, občas někdo zaťukal a lékařská péče samozřejmě dostala přednost před mou zvědavostí. Počkala jsem chvilku na chodbě a pak poslouchala dál.

„Byl to velký umělec, miloval lidi, miloval život a miloval Mariánské Lázně,“ zakončil své vyprávění pan primář. S úctou schovává věci, připomínající mnohaleté přátelství, dárečky, které mu Mistr věnoval.

Svůj text jsem nazvala „Mariánské Lázně očima Miroslava Horníčka“. Pan šéfredaktor ho přejmenoval a uznávám, že vymyslel název daleko, daleko hezčí. Článek vyšel v časopise Doba seniorů koncem prázdnin pod názvem „Kde nechal srdce Mistr Horníček“.

Eva Procházková

Zobrazit všechny články autorky