Zimní vycházka

Svátky máme za sebou, kila na sobě a dlouhou, pustou zimu před sebou. Ale nezoufejte, přátelé! Je vědecky dokázáno, že někteří senioři přežijí procházku i v zimě! Samozřejmě, že takové riskantní, přímo adrenalinové dobrodružství se musí důkladně připravit a naplánovat do detailu. Za tímto účelem doporučuji předběžné setkání v cukrárně anebo kavárně, nejlépe takové, kde tichá hudba nepřesahuje 230 decibelů. To má totiž výhodu, že účastníci setkání se i jakž takž slyší a mohou se tedy i blíže seznámit.

Já a moje přítelkyně Naďa a Judita se blíže seznamovat nepotřebujeme, známe se od mladší doby kamenné. Ale slyšet bychom se chtěly a tak jsme prošly všechny cukrárny a kavárny ve městě, ba i většinu bister a pár pizzerií. Hudba - jestli to teda byla hudba - duněla všude. Nakonec jsme podplatily jednu číšnici, aby dunění ztišila. Teoretická příprava vycházky mohla začít.

Především jsme se soustředily na přírodu.

Judita řekla, že příroda nesmí být moc daleko a musí být dostupná veřejnou dopravou.
Stará škodovka jí vypověděla nadobro a nový vůz si prý muže koupit až šestnáctého, kdy bere důchod.

Já jsem si stanovila u přírody podmínku rovnosti. Ne takové té rovnosti z hesla "rovnost, volnost, bratrství", ale rovnost povrchu. Nesnáším kopce (hned mi začnou doutnat plíce), ani údolí (pravé koleno vstoupí do stávkové pohotovosti, levé stávkuje rovnou, bez předchozího vyjednávání).

Naďa navrhla, aby naše cesta divočinou byla hustě lemována lavičkami, besídkami, nejlépe ovšem rovnou hospůdkami. Judita i já jsme jí tiše zazáviděly vysokou inteligenci a tvůrčí myšlení, ale nahlas jsme ji pochválily.

Potom už nám zbylo jenom pár drobností. Dohodly jsme se, že stromy, křoví a jiné nezazimované rostliny nevadí, ale led na cestě by se nám protivil. Díky globálnímu oteplování však v našem okrese naposledy mrzlo před patnácti léty, takže tento problém není palčivý. Konsenzu jsme dosáhly i v určení termínu výpravy, ačkoliv Judita trochu bručela, že přijde o polední zdřímnutí. Já jsem chvíli - asi půldruhé hodiny - řešila problém oblečení. Teplá větrovka mi barevně neladí s čepicí, která mi sluší. Kamarádky se šklebily a řekly, že lidstvo už je zvyklé na katastrofy (Judita), ačkoliv moje čepice prý patří v řebříčku pohrom mezi tsunami a velkoplošný požár (Naďa).

V den „D“ a hodinu „H“ jsme tedy vykročily do přírody. Měly jsme spolu dvě stě třicet šest let, čtyři hole, dva umělé klouby a bylo nám nádherně. Příroda sice pospávala, ale stromy měly krásné tvary i bez listů. Občas na nás zasvitlo slunce, teplota se držela všemi stupni nad nulou. Šly jsme pomalu, trochu jsme se kochaly okolím a hodně jsme si povídaly. O demokracii, o pravnoučatech, o Bohu a o jablkovém štrůdlu (já vím, že spisovně je závin, ale když štrůdl je daleko chutnější!). Když některou z nás zabolelo v koleně, ochotně jsme se zastavily. Mimochodem, bolesti v kolenech převládaly v poměru 2:1 ve prospěch (nebo neprospěch?) kolen pravých, ale proč, to nevíme. Obě kolena má člověk přece přibližně stejně dlouho...

V cílové hospůdce nám dali čaj a upozornění, že je po sezóně a poslední autobus odjíždí za patnáct minut. Poděkovaly jsme za obé, ale za čaj jsme musely i zaplatit.

Procházka se nám moc líbila. Dohodly jsme se, že příští sobotu půjdeme zase, ale jinam, protože změna je život. A já jsem se rozhodla, že když už je ze mne teda taková zapálená turistka, koupím si novou čepici!

Text: Blanka Gabriela Burjanová
  Ilustrace: Václava Arnoštová

Další články autorky:

Příběh - 1

Příběh - 2

Příběh - 3