Snad ¾ádný z psychických jevù není opøeden tolika mýty a zdánlivými záhadami jako hypnóza. Aèkoli se ve stavu hypnózy neuplatòují ¾ádné mechanismy, které by le¾ely mimo okruh zákonitostí, jimi¾ se øídí ostatní psychické procesy, zùstávají nìkteré otázky související s hypnotickou sugescí pøece jen dosud vìdou nezodpovìzené. Proto se tak rádi tohoto tématu zmocòují vyznavaèi nejrùznìjších mimovìdeckých koncepcí - teorie minulých ¾ivotù poèínaje a magií konèe.
"Podezøelý" stav
Hypnóza pøedstavuje zmìnìný stav vìdomí, v nìm¾ se objevuje mo¾nost sugestivního navozování pøedstav, forem reagování a chování neodpovídajících bì¾né zkušenosti. Tím je do jisté míry dána jak pøita¾livost hypnózy pro laickou veøejnost, tak i vytváøení spleti zdánlivých záhad. Aèkoli hypnóza ji¾ dávno opustila varietní pódia a pøesunula se tam, kam patøí - do pracoven psychologù a psychiatrù, kde nehrozí poškození hypnotizovaného, vìtšina lidí se na ni dívá s obavami. Laické pøedstavy o hypnóze jsou znaènì pøehnané a mnohem romantiètìjší, ne¾ jaká je skuteènost. Nejdìsivìji pùsobí pøedstava, ¾e hypnotizovaný ztrácí kontrolu nad okolím i nad sebou a tuto kontrolu pøebírá hypnotizér, který jako by se tak stal pánem nad osudem hypnotizovaného. Ten má zpravidla zavøené oèi, svìšenou hlavu a uvolnìné svaly, mizí iniciativnost a spontánnost chování, co¾ je provázeno pozoruhodnou pohotovostí reagovat na pokyny hypnotizéra. Zùstavají mu jakoby jen reakce dané pøíkazem. Pøitom jak hypnóza, tak sugesce oddìlenì jsou pomìrnì bì¾ným prvkem ¾ivota ka¾dého èlovìka. Všichni pøijímáme obèas názor èi tvrzení, ani¾ bychom ¾ádali potvrzení dùkazem, ka¾dý na chvilku pøi usínání propadáme do stavu zcela srovnatelného s hypnotickým. Pravda, jsou lidé, kteøí snáze podléhají sugesci a dají se i snadnìji hypnotizovat ne¾ jiní a dosahují hlubších rovin a¾ po somnambulní stadium èi úplný trans. A existují snad i lidé, kteøí hypnóze doká¾í odolat, co¾ se nìkdy zdùvodòuje výjimeènou chopností sebekontroly. Ve skuteènosti nic toto tvrzení nepodporuje a lze na nì tedy pohlí¾et jako na pozùstatek výkladu hypnózy jako potlaèení jedné vùle druhou. Pravda ovšem je, ¾e lidé, kteøí snadno podléhají sugescím pøi bdìlém stavu, jsou i snáze hypnotizovatelní a dosahují pøitom hlubších úrovní odlouèení od reality. Zajímavé ale je, ¾e se snáze hypnotizují lidé mající schopnost koncentrovat pozornost na jediný podnìt a nevnímat pøitom rušivý vliv okolí.
Co se dìje v mozku
Výzkumy hypnotického stavu u¾ dávno nehodnotí jen nespolehlivý lidský faktor. Bì¾ná je kontrola elektrické aktivity mozku elektroencefalografem nebo scanerem i sledování vnitøních dìjù v mozku pomocí poèítaèového tomografu. Právì díky tìmto metodám byly zjištìny pozoruhodné zvláštnosti. Napøíklad pøi zkoumání zmìn v èinnosti mozku pøi hypnotické sugesci tepla byla zaznamenána tomografem závislost prokrvení centra bolesti v závislosti na vsugerovaném tvrzení o teplotì vody. Pokusné osoby mìly vlo¾it ruku do nádoby s vodou. Jednìm bylo øeèeno, ¾e voda je skoro studená, tak¾e nejen ¾e ruku klidnì do témìø vaøící vody ponoøily, ale neobjevily se u nich ani puchýøe, ani zaèervenání kù¾e. Jejich centrum bolesti bylo v té dobì mnohem ménì prokrveno, ne¾ je bì¾né. Naopak ti, kdo byli informováni, ¾e voda je horká, rychle ucukli, i kdy¾ byla ve skuteènosti pouze vla¾ná, a na kù¾i se objevily stejné stopy jako po opaøení. Jejich mozkové centrum bolesti bylo oproti normálu mnohem více prokrvené. Hypnotická sugesce tedy zjevnì vyvolává zmìny v èinnosti mozku. Stejné zmìny v prokrvení mozkových center, svìdèící o jejich aktivizaci nebo útlumu, probíhají iv pøípadì sugesce zrakových èi chu»ových vjemù. Èást výzkumníkù interpretuje tyto dìje jako stav, kdy je mozek odpojen od vnímání vnìjšího svìta a zabývá se jen sám sebou. Mnohem pravdìpodobnìjší je výklad vycházející z hierarchické nadøazenosti druhé signální soustavy.
Podstata hypnózy
Pro pochopení podstaty hypnózy je dùle¾ité vysvìtlit dva psychofyziologické mechanismy - disociaci a raport. Zaènìme pojmem "disociace". Skupiny psychických aktivit jsou bì¾nì propojeny do funkèních souvislostí a existují ve vzájemných souvislostech s ostatními prrvky psychiky osobnosti. Mù¾e jít jak o funkèní celky vrozené (strachová reakce), nebo získané (napø. cestou podmínìných reflexù). Pøitom vrozené vazby jsou pevnìjší ne¾ ty získané. Ve stavu hypnózy, ale také napøíklad do jisté míry ve snu dochází k tomu, ¾e se asociované vazby rozpadnou a skupiny psychických aktivit se oddìlí a zaènou fungovat samostatnì, více èi ménì nezávisle na zkušenosti a vùli osobnosti. To je disociace. Napøíklad pøi hypnotickém znecitlivìní se disociuje takto bolest, pøi hypnotické terapii psychických traumat se disociují zraòující zá¾itky, pøi léèbì otylosti situace vyvolávající chu» k jídlu, pøi terapii kouøení se blokuje psychický návyk na nikotin apod. O úspìchu hypnotické sugesce rozhoduje také pevnost funkèních souvislostí. Èlovìk doká¾e snáze vzdorovat sugesci v oblasti, o ní¾ má dostateèné znalosti. Technika hypnotizace zpùsobuje, ¾e se hypnotizér stává pro hypnotizovaného rozhodující osobou. V jejím prùbìhu vzniká aktuální psychická vazba, odbornì nazývaná "raport", kdy komunikace mezi dvìma osobami je jednostranná. Hypnotizovaný se stává závislý na slovních pokynech hypnotizujícího. Vzniklý raport se mù¾e rušit pochybnostmi o schopnostech èi dùvìryhodnosti hypnotizujícího, nebo nedùvìrou v sugesce, které pøedává hypnotizovanému. Hypnóza toti¾ není stav, v nìm¾ je èlovìk vystaven bez obrany manipulacím druhého èlovìka. Hypnotizovaný je schopen do urèité míry rozlišit vá¾nost situace a vyvodit z toho závìry vùèi hypnotizérovi. Nemù¾ete tøeba vsunout hypnotizovanému do ruky pistoli a nutit ho støílet po lidech, pokud je mu tento podnìt bytostnì cizí. Mo¾nosti zneu¾ití hypnózy se v tomto smyslu velice pøeceòují.
Minulé ¾ivoty
V poslední dobì se i u nás rozšíøila mystická pøedstava o reinkarnaci, podle ní¾ se naše duše vrací znovu do ¾ivota v jiném tìle. Nahlédnout do svých minulých ¾ivotù lze pak právì pomocí hypnózy. Ve skuteènosti se zøejmì nejedná o nic jiného ne¾ o zneu¾ití hypnotického stavu, kde má hlavní roli sugesce i autosugesce. O tzv. návrat do minulých ¾ivotù v hypnóze ¾ádají vìtšinou lidé, kteøí na existenci reinkakarnace vìøí. V rámci raportu a disociace není pro nì slo¾ité vyprávìt o zdánlivých pro¾itcích a událostech. Skeptiky by pøi líèení minulých ¾ivotù lidmi, kteøí je údajnì a podle svého nejhlubšího pøesvìdèení pro¾ili, mìlo pøimìt k zamyšlení u¾ to, ¾e nikdo z tìchto lidí nepro¾il svùj ¾ivot jako ¾ebrák èi metaø, nejednal neèestnì, nato¾ aby byl lupièem èi vrahem. Vìtšina tìchto lidí pro¾ila své minulé »¾ivoty« spíše exkluzivnì nebo romanticky a výhradnì èestnì a s uchováním si ryzího chrakteru. Nezdá se vám to také ponìkud podezøelé?
stavu hypnózy neuplatòují ¾ádné mechanismy, které by le¾ely mimo okruh zákonitostí, jimi¾ se øídí ostatní psychické procesy, zùstávají nìkteré otázky související s hypnotickou sugescí pøece jen dosud vìdou nezodpovìzené. Proto se tak rádi tohoto tématu zmocòují vyznavaèi nejrùznìjších mimovìdeckých koncepcí - teorie minulých ¾ivotù poèínaje a magií konèe. 
aktivity mozku elektroencefalografem nebo scanerem i sledování vnitøních dìjù v mozku pomocí poèítaèového tomografu. Právì díky tìmto metodám byly zjištìny pozoruhodné zvláštnosti. Napøíklad pøi zkoumání zmìn v èinnosti mozku pøi hypnotické sugesci tepla byla zaznamenána tomografem závislost prokrvení centra bolesti v závislosti na vsugerovaném tvrzení o teplotì vody. Pokusné osoby mìly vlo¾it ruku do nádoby s vodou. Jednìm bylo øeèeno, ¾e voda je skoro studená, tak¾e nejen ¾e ruku klidnì do témìø vaøící vody ponoøily, ale neobjevily se u nich ani puchýøe, ani zaèervenání kù¾e. Jejich centrum bolesti bylo v té dobì mnohem ménì prokrveno, ne¾ je bì¾né. Naopak ti, kdo byli informováni, ¾e voda je horká, rychle ucukli, i kdy¾ byla ve skuteènosti pouze vla¾ná, a na kù¾i se objevily stejné stopy jako po opaøení. Jejich mozkové centrum bolesti bylo oproti normálu mnohem více prokrvené. Hypnotická sugesce tedy zjevnì vyvolává zmìny v èinnosti mozku. Stejné zmìny v prokrvení mozkových center, svìdèící o jejich aktivizaci nebo útlumu, probíhají iv pøípadì sugesce zrakových èi chu»ových vjemù. Èást výzkumníkù interpretuje tyto dìje jako stav, kdy je mozek odpojen od vnímání vnìjšího svìta a zabývá se jen sám sebou. Mnohem pravdìpodobnìjší je výklad vycházející z hierarchické nadøazenosti druhé signální soustavy.