O Rudlíkovi s jeho švagrovou

Václava Roklová o Rudolfu Roklovi

Poslouchal jsem nedávno stanici ČR Praha a na ní Karla Gotta v pořadu Zpátky si dám tenhle film. Vzpomínal v něm mj. na Las Vegas. Ve svém průvodci mám mezi víc než 160 powerpointovými prezentacemi i jednu věnovanou Rudolfu Roklovi a v ní je zařazena i pohlednice z Las Vegas, kterou poslal svým rodičům Rudlík (jak mu doma říkali) a v níž píše i o Karlu Gotovi.

Dnes 23. září je výročí úmrtí Rudolfa Rokla a jako vzpomínku uvádíme rozhovor s paní Václavou Roklovou.

Paní Roklová, vy jste – bez nadsázky – opatrovatelkou odkazu Rudolfa Rokla. Váš pečlivě uspořádaný archiv dokumentů o něm je unikátní, a tak první otázka je nasnadě: Prosím proto pár slov o počátcích jeho muzikantství.
Ráda. Rudolf Rokl, v naší rodině mile oslovovaný Rudlík, se narodil 16. prosince 1941 v Rychnově. Už ve čtyřech letech začal brnkat na klavír, v pěti přehrával bayerku, v sedmi letech – to se psal rok 1948 - natočil v ostravském rozhlase svou první desku a vyhrál celostátní soutěž malých klavíristů, to také v Ostravě. V osmi se už učil hrát na klavír u rychnovské profesorky Věry Jelínkové-Šoršové, docházel k ní do svých 14 let. Snad malý detail: Cvičil denně.

Kdo malého Rudolfa Rokla objevil?
V roce 1953 v Rychnově nad Kněžnou koncertoval profesor František Rauch a právě tehdy 12letý Rudlík měl možnost Františku Rauchovi zahrát. Ten jeho hrou byl tak nadšen, že si ho vzal za svého žáka a začal připravovat k přijímacím zkouškám na Pražskou státní konzervatoř.. Roku 1955 mu bylo čtrnáct let, když na ní začal studovat hru na klavír, skladbu a dirigování u Taťány Kubáňové. Bydlel v podnájmu a každé ráno chodil do Rudolfina cvičit hru na klavír.

V této době začal hostovat v orchestru Karla Vlacha, 3. října 1958 s ním vystoupil sólově a tři týdny poté byl pozván na přehlídku mladých talentů při mezinárodním festivalu zábavné a taneční hudby v Praze.
To je pravda. Snad dodám, že tenkrát šéfoval pražské konzervatoři Václav Holzknecht a nepřipadalo v úvahu, aby posluchači hráli jazz nebo taneční muziku. Rudlík dostal zcela výjimečně od pana profesora Holzknechta písemné povolení, že s orchestrem Karla Vlacha hrát může.

Pak přišla soutěž Hledáme písničku a zde dostal od Jiřího Šlitra, ostatně taky Rychnováka, nabídku na alternaci do právě otevřené Laterny magiky.
S ním stál u prvních krůčků TOČR, tedy tanečního orchestru Československého rozhlasu, v letech 1959 – 1962 zde Rudolf působil jako pianista a od r. 1964 se stal jeho stálým členem. Lásku projevoval nejen hudbě vážné, kde miloval zejména staré mistry klasiky Bacha, Händela či impresionisty Debussyho a Ravela, rád hrál Ježkovy písně. Avšak jeho okouzlení jazzem bylo nezměrné, chtěl se totiž vyjádřit přirozeně, moderně, zkrátka po svém. Vyjma jazzu ale hrál také dobré šlágry a western music.

Jako jazzový klavírista hrál poprvé se studentskou kapelou v hotelu Savoy ve Špindlerově Mlýně a pak přišel Luděk Hulan.
Ano, v roce 1958 ho uslyšel kontrabasista Luděk Hulan a ten ho přivedl do okruhu jazzových hudebníků, které kolem sebe soustřeďoval. Od této doby se věnoval jazzu systematicky v tehdy vzniklém a později slavném Jazzovém triu Luděk Hulan – kontrabas, Ivan Dominák - bicí a Rudolf Rokl – klavír a předváděli vynikající sólistické improvizační výkony. Poprvé se Rudlík s tímto triem představil na jam-sessions v Redutě. Společně také slavili úspěchy mimo jiné v Paříži a v Kolíně na Rýnem, kde se s největším ohlasem setkal Valčík pro Charlie Chaplina, ten tam také natočili. Později přestoupili společně do nově utvořeného Orchestru Československého rozhlasu, poté navázal pravidelnou a plodnou spolupráci s legendárním jazzovým Studiem 5, kde pořídil své první rozhlasové nahrávky.

Tam někdy byl první kontakt s Karlem Gottem.
To je pravda, psal se rok 1958, kdy se seznámil s tehdy začínajícím Karlem Gottem. Stali se nerozlučnými přáteli a spolupracovníky, kteří se na ničem nemuseli domlouvat. Stačil jeden jediný pohled a oba věděli, na čem jsou.

Prosím zpět ke studiu: 24. září 1960, to bylo Rudolfovi Roklovi devatenáct, ukončil absolventským klavírním koncertem svá studia na Státní pražské konzervatoři.
Dva roky 1960–1962 ještě studoval AMU u profesora Františka Raucha. V této době hrál v divadlech Semafor i Apollo a hrál i jako sólista s jazzovým orchestrem Československého rozhlasu pod vedením Karla Krautgartnera. V sezóně 1964–1965 hrál v orchestru divadla Semafor, v letech 1964 - 1967 byl stálým členem tanečního orchestru Českoslovnského rozhlasu jako člen jazzového studia. V roce 1966 se stal finalistou mezinárodní jazzové interpretační soutěže ve Vídni, hrál na večerech poezie v Redutě a s přibývajícím časem se stále více orientoval na oblast populární hudby.

A v té době byla svatba.
16. července 1966 se oženil s Giovannou Fassatiovou. Její otec, pocházející z Florencie, si vzal za ženu Češku, se kterou se poznal ve Vídni. Temperamentní Giovanna se narodila v Praze a pak studovala režii na FAMU. Čtrnáct dní před odletem na půlroční angažmá s Karlem Gottem do Las Vegas se jim narodil syn Patrik. Ten pak vystudoval práva a dnes je moderátorem soukromého rádia.

V roce 1976 nastal v jeho životě další obrat.
V onom roce na poslední chvíli zaskočil za klavíristu Jaromíra Klempíře, který utrpěl při autonehodě komplikované zranění, když měl odletět na půlroční angažmá do Las Vegas. Po návratu ze zámoří se Rudolf Rokl stal nepostradatelným členem orchestru Ladislava Štaidla a této kapele - byť už pod jiným jménem KGB (KarelGottBand) - zůstal věrný až do své předčasné smrti.

Postupem času se stal nejen jedním z našich nejvyhledávanějších klavíristů, ale současně také aranžérů. Především romantický repertoár či skladby na pomezí populární a vážné hudby jsou ve zpěvníku Karla Gotta s jeho aranžérským a interpretačním vkladem spjaty zcela neodmyslitelně.
To ano, s kytaristou Pavlem Fořtem vytvořil dokonalé muzikantské zázemí pro komorní divadelní recitály Jitky Zelenkové a natočil s ní rovněž vroucně intimní, ve své podstatě akustické album. Koncem 70. let natočil v rozhlasovém studiu rozsáhlý cyklus svých vlastních jazzových skladeb, začal se věnovat aranžérským úpravám, transkripcím a interpretaci posluchačsky vděčných skladeb z dílny světových klasiků a koncertům komorní hudby. Byl sólistou v Mozartově klavírním koncertu C dur a v Haydnově klavírním koncertu D dur, které provedl hned s několika respektovanými hudebními tělesy - Jihočeským státním symfonickým orchestrem, náchodským Komorním orchestrem, Státním symfonickým orchestrem Gottwaldov či Státním symfonickým orchestrem Pardubice.

Už začátkem 60. let natočil s orchestrem TOČR Gershwinovu Rhapsody In Blue, k níž se s odstupem času – to se psal už rok 1987 - vrátil na koncertním pódiu ve spolupráci s ostravskou Janáčkovou filharmonií.
S Karlem Růžičkou hráli společně na dva klavíry na Mezinárodním jazzovém festivalu v Lucerně, působil v někdejším televizním Studiu M a v pořadu Pro hudbu dveře dokořán. Výrazně se uplatnil na stovkách gramofonových nahrávek, proto jenom telegraficky a bez nároku na úplnost: Podílel se na průkopnickém albu Jazz Goes To Beat, hrál na první desce Evy Olmerové, s Josefem Votrubou a TOČREM natočil v roce 1973 první domácí kvadrofonní album Variace a pro moskevskou Melodiji nahrál vážnou hudbu. Vedle více než 30leté spolupráce s Karlem Gottem vytvořil také vlastní alba: Díky Tobě jsem se znovu narodil – rok 1976, zde hraje na různé klávesové nástroje, Jak já to cítím (roku 1983), následovalo dvanáct velkých romantických skladeb - ty všechny si aranžoval sám, důraz byl kladen na dřevěný klavír, Hold klasikům (Karel Gott, Josef Suk a Rudolf Rokl) a Věci blízké mému srdci - pro ně upravil skladby z odkazů Mistrů klasiky.

To je něco neuvěřitelného, co vytvořil. Klobouk dolů. Omlouvám se, že se dotknu jeho jakési 13. komnaty. Vím, že byl od mládí silným kuřákem.
Vím, na co narážíte - v roce 1977 začal chraptět, ale jeho okolí tomu nepřikládalo velkou váhu. Karel Gott byl první, kdo pojal podezření, že něco není v pořádku. Lékaři Rudlovi záhy objevili na hlasivce karcinom a ten musel ven. Z cigaret přešel na dýmku a vypadalo to, že mu již nic nehrozí. V roce 1986 koncertoval v Polsku, postiženém černobylskou tragédií. Do nemocnice musel znovu a byl mu odstraněn hrtan, takže ztratil hlas. Šest dní po operaci už natáčel v televizi a za deset dní koncertoval s Karlem Gottem v Německu. Naštěstí mu zůstaly prsty k tomu, aby rozdával lidem radost z muziky hrou na klavír. I když věděl, co je to strach a že ho zákeřná nemoc může jednou pokořit, hrál stále jako o život. Bylo mu jedno, zda je to jazz, pop nebo klasika.

6. dubna 1995 mu byla provedena transplantace hlasivky a stal se zázrak. Lékařům se podařilo s pomocí speciálního zařízení, dovezeného z USA, vrátit mu po devíti letech hlas.  Měsíc poté již mohl opět mluvit. 27. května si s ním Tomáš Sláma povídal v přímém přenosu rozhlasového Tobogánu. Byl jsem při tom, a tak mohu potvrdit, že zde poprvé promluvil k veřejnosti slovy: „Já jsem Rudolf Rokl a mám Vás strašně moc rád.“
Já vím, že jste tam byl, ostatně máme od Vás fotografii, kterou jste tam pořídil – je na ní Rudolf s Karlem Gottem. A Rudolf hrál dál, miloval potlesk svých posluchačů, kterým rozdával radost. Nikdo, ani on sám, ale netušil, jak málo života mu zbývá. Svého milovaného Rachmaninova si zahrál na výročním koncertu Jitky Zelenkové a těšil se, že bude doprovázet Karla Gotta na jeho delším turné. Poslední vánoční CD disk dokončoval 2. září 1997 v Bratislavě. Muzikanti chtěli natáčení přerušit, aby si odpočinul, ale on je „dotlačil“ k jeho dokončení. Tři týdny před smrtí. A to ještě z nemocnice, kam ulehl, šel na reverz hrát koncert, protože to slíbil paní Baudyšové z Nadace pro ohrožené děti… 11. září 1997 jsme obdrželi strašnou zprávu o rakovině jícnu a 23. září 1997 Rudlík zemřel - bylo mu 56 let. Rozloučení s ním se konalo v Praze 30. září 1997.

Ve stejném roce jako on zemřel i profesor Josef Švejcar, lady Diana, Matka Tereza, módní návrhář Gianni Versace, zpěvák Petr Novák, spisovatelé František Kožík a Bohumil Hrabal…
Po Rudolfu Roklovi zůstaly stovky unikátních nahrávek, z nichž ty nejlepší nedávno vyšly na hudebním albu 20x R. Rokl. Rudlík byl nesmírně skromný, pokorný člověk a neobyčejně pracovitý. Muzikanti si jej nesmírně vážili, nikdy nedal najevo, že ho něco bolí nebo trápí. Sám Karel Růžička, jeho kamarád, spolužák a náš přední jazzový klavírista a skladatel, o něm říká, že jako klavírista byl ojedinělý, výjimečný a že jak jazz, tak klasiku hrál brilantně, což každému není dáno.

Josef Krám