Dotykaní Ostravou

aneb seriál o občanech Ostravy, kteří zde zanechali výraznou stopu. Přestože ji nekřtila Ostravice, žije a pracuje v Ostravě skoro padesát let. Nese příjmení manžela, i když dámy v její profesi v naprosté většině užívají jméno rodné nebo nějaký pseudonym. Ale hned na začátku musím potvrdit, že zcela běžně se v ostravské divadlo milující společnosti používá rčení „jdeme na Forejtku“, nebo něžněji „dnes hraje přece Veronička“.

Přední členka činohry NDM Veronika Forejtová.

Rozhovor začínám netradičně. Proč Vy, rodačka z Ústí n. Labem jste se upsala Ostravě, krátce také Těšínu a Opavě.
„Asi, vlastně určitě proto, že když nám bylo s manželem, také hercem, nějak „ouvej“, tak nás tady vždy s láskou přijali. Zřejmé to bylo zejména po 1968 roce, kdy mně statečně vyrvali pověstný hadr z ruky, nemusela jsem uklízet a mohla hrát divadlo. Nám se tady dokonce dobře dýchalo, což myslím samozřejmě v nadsázce, každopádně jsme se rychle asimilovali a vždy si uvědomovali, že rána je tady ránou a dobrý den je upřímným přáním."

Teď tradičně, prosím prozdraďte o sobě...
„Jsem původně tanečnice, vlastně bez klasického vzdělání. Hodně brzy jsem se provdala za činoherce Zdeňka a můj tehdejší šéf ústeckého baletu mi zcela správně tvrdil, že primabalerina ze mne zcela určitě nebude pro mou slovanskou postavu, a tak jsme šli za činohrou nejdřív do Jihlavy, i když tam jsem ještě hlavně tancovala. Teprve po narození dítěte už v Těšíně, doopravdy začala má činoherní práce společně s manželem, s kterým jsem žila šťastně déle než 40 let. Herectví se v naší rodině nedědí, dcera se upsala jazykům, vnuk je právník, tak snad až ta další generace.“

V Českém Těšíně jste tenkrát dlouho nezůstali.
„Byli jsme přesvědčeni, že zejména v mládí se mají střídat divadelní angažmá, že je pro herce přínosné, když si znovu a znovu musí budovat svou pozici, poznávat nové kolegy, nové prostředí, nové publikum. A tak jsme hráli v Klatovech, Opavě, znovu v Těšíně, v Ostravě nejdřív u Bezručů, ale teď už mnoho let jsem věrná Národnímu divadlu Moravsko-slezskému. Mým oborem jsou charakterní role, ovšem jediná výjimka se vloudila, ještě v Těšíně jsem ve svých začátcích dostala i roli naivky.Kolik bylo těch rolí mladých žen, maminek i babiček, hodných, milujících, nenávidějících i hrozných potvor, nevím, manžel vedl jakousi statistiku, také se staral o fotodokumentaci, myslím, že těch všelijakých postav bylo kolem pěti stovek."

Které byly ty nejdůležitější, nezapomenutelné, důležité?
„Miluji Shakespeara, hrála jsem třeba Gertrudu v Hamletovi, jenže mám pocit, že anglický mistr myslel spíš na mužské, vždyť ty role pánové v jeho době hráli. Tak zmíním jen Čechovovu Natašu ve Třech sestrách, ještě v Těšíně. Titulní roli matky ve hře J.A.Pitinského, která pro mne mnoho znamenala, přestože se nesetkala s dobrým přijetím publika, které má právem pocit, že divadlo se má dělat pro diváka a ne proto, aby se předváděl autor, režisér, či herci. Stále ještě je na repertoáru skvělá hra Mein Kampf, v níž mám malou, ale obsahově bohatou roli Paní Smrt, a pak dokonce dvakrát mne potkala nádherná Erži v Kočičí hře."

Rozhovor se bude číst v době, kdy bude pro premiéře nejnovější hry. Původně se jmenovala Do naha, ale u nás se bude uvádět pod názvem Hole dupy.
„Už se na tu komedii těším, má silný sociální podtext, zpívá se v ní, tančí a mluví „po našimu“. Tedy já budu mluvit česky, neb jsem korepetitorkou,ale za to budu hrát na klavír. Pravda, ne mou milovanou klasiku., ale co to bude uvidíte a uslyšíte."

A už jsme se dostali k vašim koníčkům, zálibám.
„Kdysi jsme si koupili chalupu blízko Luhačovic,abychom to měli blízko k rodině dcery, která žije ve Zlíně. Je to původně sto let stará škola, kterou jsme po dlouhá léta spravovali a předělávali k pohodlnému životu na stará kolena. Mám tam klavír, tak mohu dle chuti hrát - v ostravském paneláku ctím sousedy. Na chalupě mohu poslouchat milovanou klasickou muziku a stalo se mi, že na CD jsem měla geniální hru Svatoslava Richtera. Kolem šla sousedka, která mne pochválila, jak dobře hraji na klavír. Tenkrát jsem se nepřiznala. Přiznávám, že sázím kytičky, zeleninu, že vše co nosím, si šiji sama, dříve jsem oblékala i manžela, ačkoliv jsem na tohle také žádnou školu neměla. A pak mám koníčka zcela speciálního někteří kolegové si ze mne dělají legraci. Jako úplně malá holka si pamatuji, že mne maminka vzala s sebou do Drážďan v době těch největších náletů. Já tam tenkrát viděla běhat lvy a další divoká zvířata ze zoo po rozbořených ulicích. A od té doby se určitě datuje můj zájem o historii 2.světové války, já si pamatuji dokonce i jména těch nejdůležitějších velitelů, i třeba slavných vojáků východní armády."

Zbývá dotaz na ostravské publikum.
„Mám je ráda a ono má zřejmě rádo mne. Je náročné, spontánní, nedá se ovlivnit ničím laciným. Třeba se říká, že Ostraváci mají rádi operetu, ale to je přece vůbec nesnižuje, vždyť hlavně klasická opereta je žánr hodně složitý a lidé si potřebují také odpočinout po těžké práci, která v našem městě převažuje. Za svůj herecký život jsem byla poctěna různými cenami, ale věřte, že pro mne je mírou divák víc než nejvýznamnějších ocenění si vážím potlesku, kytičky. "

Paní Veronika mi ještě prozradila, že letos v zimě si špatně spočítala roky a chtěla slavit své významné narozeniny. Pozvala kamarády a ti se hodně divili... Nu nevadí, za rok se sejdou znovu u toho opravdového jubilea a my přijdeme přát také...

Pavla Pešatová

Foto:

Veronika Forejtová
Veronika Forejtová a Jan Filip ve hře Šumař na střeše (1995)
Ze hry J. Aneuilh – Dámský orchestr (1991)